Hobit

Dís sat by a fire, still not believing completely this is happening. Being on the road, together with her brother, sons and clansmen.
Most of them were already asleep. And snoring.
She didn’t mind, on the contrary. This felt like home.
Not for the hobbit obviously, as he was getting up.
She savoured one more look at her sons, sitting together against a rock, talking in hushed voices...
Then the wailing sounded.
„Orcs,“ joked Kili.
That was something she didn’t consider before she joined the quest...
Fortunatelly Thorin was not having that kind of joke.
Thorin would not have orcs.

Dís was riding with her brother. Smoothing ruffled feathers. The wizard was.. somewhere in the back. Her boys were keeping out of her sight and hopefully out of trouble.
Yes.
No „crazy fun adventure“ for you two. You are going to behave...
Well, at least someone was sure to be safe.
The Hobbit didn’t join them.
„Wait, waaaaaait!“
Or did he?
She heard a sigh.
She hoped her brother will not roll his eyes. But everything was possible under the strange influence they were all feeling.
She didn’t look at Thorin, she wouldn’t look at Thorin.
„Give him a pony.“

You could tell Thorin thinks that this whole burglar idea is a joke.
If you knew him.
Dís knew him all her life. That was why she was hiding from his sight... but not for long.
When he noticed her, the hobbit was completely forgotten.
Her presence endangers all of them. She is a dwarven lady. Any dwarf would feel a need to protect her...
„I can protect myself!“ she protested. Didn’t she know how to fight? „I can be responsible for myself!“
„But I cannot guarantee your safety! Noone is safe on this quest!“
„I know.“
That didn’t matter.

What is she doing here?
Dís was asking herself over and over again. She was not supposed to be here, all alone.
She should be home, tending to the fire. But some strange force made her leave everything behind, get on the road. A road that will lead to a quest. The Quest.
Her brother will surely be surprised.
Women shouldn’t be wandering in the wilderness.
Not that it is wild here.
Gently rolling hills of the Shire, inviting warm light shining through a round window next to a door with a rune on it.
She will rest well tonight.

Na jejich zastávce v Roklince měli trpaslíci a Bilbo poslední možnost nabrat sílu a zásoby, než se vydají na cestu tou méně přívětivou částí Středozemě. Nikdo z nich samozřejmě ještě netušil, že budou mít kolikrát nouzi o jídlo, a podle toho jejich zásoby vypadaly.
V zahradě Bilbo objevil jabloň s krásnými červenými jablky, a protože měl zlou předtuchu, natrhal si jich, co se mu do kapes vešlo. Pro strýčka příhodu. A čím více, tím lépe.
Trpaslíci mu pak byli neskonale vděční. Z jablek už druhý den nebylo nic a Bilbovi nezbývalo, než nespokojeně bručet nad tím, jak jsou trpaslíci nemožní.

"Je to jen malý proradný skřet," běsnil Thorin tiše.
"Kdo?" podivil se Balin, kterého si Thorin vytáhl stranou od úkrytu trpaslíků na úbočí Hory.
"Ten hobit," vyprskl Thorin s takovým znechucením jako by mluvil o týden zahnívající mrtvole.
"Bilbo? Proč u všech bohů?"
Thorin chvíli jen tak stál a temně zíral na nejbližší kámen. "Má Arcikam," vysvětlil nakonec rozezleně.
Balin zalapal po dechu. "Jak to víte?"
"Poznal jsem to z jeho pohledu, když vyšel z Hory."
"Ale Thorine, viděl tam přece živého draka, nezapomeňte. Nemůžete ho jen tak obvinit protože se vám zdá, že se divně díval."
"Proč bych nemohl?"

"Strýčku!" křičel Fili a utíkal dolu svahem, sekeru svíraje v malých ručkách.
"Strýčku!" z druhé strany slyšel Kiliho, který se nějakým způsobem dostal k velké kuši, kterou sotva unesl.
Posbírat zbraně, dát jim dřevěné mečíky, kterými si neurazí palice, a vrátit jejich matce.
"Strýčku!" vykoukli zpoza křesla a drali se sednout si každý na jednu nohu, aby dosáhli na jídlo.
"Strýčku!" Utíkali po kamenné lávce tváře a ruce dotlučené, jak zase někde spadli. Chytil je za malé ručky, ty ve kterých nedrželi mečíky, a odvedl je pryč.
Na tyhle sviště byl jeden strýček málo. Bylo načase je vrátit k ostatním.

Bilbo by strašně nerad vypadal jako zrádce. Jenže on nemohl jinak, a tak se z Hory odplížil do vojenského ležení pod ní.
Chvíli z úkrytu naslouchal rozmluvě Barda s Thranduilem o tom, co by bylo nejlepší podniknout. Pak ale s tichým odkašláním vstoupil do mihotavého světla ohně.
"Cože, vy? Jak, proč..." vyhrkl Bard překvapeně.
"Víte, mám pro vás takovou nabídku," zašoupal Bilbo nervózně nohama a vytáhl z kapsy Arcikam.
"Co za něj chcete," hlesl bezvýrazně elfský král a oči nespouštěl z jiskřivého klenotu.
"No, tedy, stehýnko z té vaší pečínky, co voní až do Hory by pro začátek nebylo špatné..."