DMD č. 23. pro 23. 4. 2012. Téma: Šedesátá

Pozn. ještě jedno jen tak
---------------------------------
Nad kotlíky se lehce vznášely pastelově zbarvené obláčky páry a výpary z lektvarů prosycovaly učebnu. Studenti pečlivě odměřovali přísady, opatrně míchali svoje směsi a nahlíželi do učebnic, aby si ověřili, zda při přípravě značně komplikovaného lektvaru postupují správně.
Alenka se spokojeně usmála, když její lektvar dostal indigovou barvu.
„Jsem hotová,“ obrátila se na Pavlu.
Směs v kotlíku však začala náhle syčet, prskat a prudce zezelenala.
„To ta mrcha Ambra,“ zašeptala Pavla. „Něco ti tam hodila. Tohle je už její šedesátá podlost vůči tobě! A nejspíš osudná,“ dodala, když profesor alchymie s neochvějnou jistotou zabodl svůj zkoumavý pohled do zmiňované studentky.

Catherine byla nadšená. Na tuhle knížku se ohromně těšila. Drahoušek Isabella jí půjčila pár pencí na vlastní výtisk.
Nedočkavě zalistovala. Vždycky se nejdřív podívala na šedesátou stránku, aby vytušila, jaký příběh bude. Na konec by se nepodívala ani za celý svět, milovala dobrodružství.
Šedesátá. Krásná básnička, popis hor, první stopy tajemství.
Odhodila šál a ještě ve stoje se chtivě začetla.
...
No dobrá. Bude třeba se prokousat. Správný znalec má vědět, co jeho hrdinky četly.
Nedozírnou chuť zabít posmrtně paní Radcliffovou jsem dostala mnohem dřív, než na šedesáté stránce z téměř třinácti set.
Básně, popisy přírody, fantaskní střípky.
Udolfo je mor.
pozn.: Jo, vážně jsem Záhady Udolfa přečetla a celý. Nevynechala jsem ani slovíčko, trpěla jsem ve vaně, v metru i na přednáškách. Bohužel jsem oba svazky musela vrátit do Národní knihovny narozdíl od Cathy Morland, která je mohla s lehkým svědomím (aspoň ve filmu) spálit.

Další nekonečné jednání. Napětí a testosteron ve vzduchu by se daly krájet. Drobná manipulace, zběsile pracující mozky za kamennými tvářemi... jednoduše mocenské hry se vším všudy.
Když rakouský alfa zlomil tužku mezi prsty, rozlehlo se to jako prásknutí bičem.
„Kolikátá to byla?“ zašeptal pikolík venku, zajišťující doplňování čehokoliv v jednacím sále.
„Šedesátá, za dvě hodiny,“ zabručel druhý a vrazil mu do ruky zatavený pakl prvotřídních „faber-castellek“.
Šuškalo se, že italský Pietro při jednání o rozdělení Švýcarska uspěl díky příslibu doživotní zásoby tužek. Jen jestli teď nelituje.
Rakušané možná byli vysazení na ekologii, ale tamní vlkodlačí alfa světové lesy rozhodně nešetřil.

Je senzační, neodolatelná, půvabná a vtipná. Prostě ideál. Mám ji neustále v hlavě a nedokážu na ni přestat myslet. Plánuji strategie, jak ji uchopit. Celý den kolem ní chodím jako kolem horké kaše.
Co by si o nás pomyslela její matka nebo otec?
Smím vůbec doufat?
Má v sobě netušenou moudrost. Její humor je nevtíravý, emoce neprvoplánové. Dokáže ostatním poodhalit smysl světa i individuální existence. V jejím podání znějí prastaré pravdy jako neotřelé myšlenky, případně naopak.
Nejsme si však souzeni.
Je tak geniální, že to přesahuje mé chápání, a co si budu nalhávat, hlavně schopnosti.
Sbohem, má šedesátá nenapsaná stoslůvko!

Když jí oznámil, že kvůli poruše na TARDIS zůstanou uvězněni na týden v Londýně šedesátých let, myslela, že ho praští. Vlastně ho praštila.
První den ušel.
Druhý den omylem potkala svou matku. V Tescu.
Třetí den se začal nudit.
Čtvrtý den se začala nudit.
Pátý den začaly hloupé sázky.
Šestý den mu musela dát šedesát liber, protože se vsadili, že vykouří za sebou šedesát cigaret, aniž by mu bylo zle. Zatracený respirační okruh.
Sedmý den jí je musel vrátit, protože zvládla to stejné s čokoládovými sušenkami. Praxe.
Osmý den odlétali. Oba uznali, že šedesátá léta nemusí dalších šedesát let vidět.
Fotodokumentace: Doctor vyhrává sázku - http://i57.photobucket.com/albums/g226/SevenJetC/DoctorWho-TheBalladofRu...

Šedesát dnů. Byl tak bolestně daleko. Den za dnem se přibližoval jeho návrat, už pomalu cítil jeho dech na svých rtech. Slunce zapadalo za obzor.
Šedesát hodin. Nedočkavostí se mu klepaly ruce. Srdce mu tlouklo jako o závod. Nemohl jíst; věděl, že nedokáže usnout. Už chybí tak málo a znovu ho uvidí.
Šedesát minut. Nervózně přecházel po nástupišti. Chtěl si zapálit cigaretu, ale nedokázal roztřesenýma rukama škrtnout sirkou. Těšil se, až to bolelo.
Šedesát vteřin. Vojáci vystupovali z vlaku. Hledal jeho tvář. Ale mezi stejnými uniformami ji nemohl nalézt. Věděl, co to znamená.
Konec. Několik slz mu skanulo na tvář.

A/N: Pro Kleio a Dangie. Jedny z mála poznají.
****
Prvních deset let nepočítal. Byl to sladký zlatý čas, plný šťavnatých pastvin a černě stříbřitých koní.
V dvaceti měl radost bez břehu, měl noci pod zrádcovským měsícem a láskyplné chvění. Pak měl pád až na konec světa.
Třetí desetiletí nepočítal. Šerý přízrak studené nádhery paláce, kradmá kouzla doteků. Znovu pád.
Čtvrtých deset let byl šťastný, když nevzpomínal. Hlučné zelené světlo vodních luhů, běh a noc a ve dne spát, tak jako dřív.
Padesát nepočítal. Na tváři lehký prázdný smích a horké lhostejné dny a studené noci s kočkami v střešních oknech.
V šedesáti letech téměř zemřel.
Pak začal znovu žít.

V září oslavil padesáté narozeniny.
Vlastně už krájí šestou dekádu života. Života tady, v zemi, kde se narodil, kde dny plynou v poklidu, ve věčném koloběhu jar, lét, podzimů a zim. Od setí ke sklizním, od veselých oslav k zaslouženým odpočinkům. Vše je tu předvídatelné.
A když nad tím tak přemýšlí (se sklenkou vína, s dýmkou nacpanou Dolanským listím, na lavičce v jarním sluníčku), je to báječný život.
Pak ovšem na svačinu dorazí třináct trpaslíků a všechny představy o klidu až do smrti vezmou za své.
Pan Bilbo Pytlík z Kraje vyrazí na cestu tam a zase zpátky. Bez kapesníku.
Pozn.: Svačinka ve Dni pytle se odehrála dne 27. dubna. V pátek tedy oslavujme tento historický milník :o)!

Vytěsnila všechny myšlenky. Snažila se soustředit jen na svou cestu a své dýchání. Hluboký nádech, výdech, nádech… Ponořením se osmělila. Naposledy se zhluboka nadechla a šla na to. Vodicí lano ji ukazovalo cestu. Míjela značky. Konečně šedesátá. Ještě se přemohla a sestoupila o pár metrů. Kořenem jazyka manipulovala vzduchem v dýchacím traktu. Čekalo ji to nejhorší – návrat. Přemáhá touhu se nadechnout. Ještě musí vydržet kopat nohama. Působí na ni vztlaková síla. Kdo z koho? Už je vyčerpaná, ale pud sebezáchovy ji přikazuje makat. Práce v dole je snad lehčí. Musíš vydržet. „Mu-síš!", skandoval ji tep ve spáncích. Konečně světlo hladiny!
Poznámka:
Natalia Molchanova vytvořila v roce 2009 na Bahamách rekord v hloubkovém potápení (angl. Constant Weight), kdy se potopila na jeden nádech vlastními silami bez jakéhokoli zařízení i bez ploutví do hloubky 62 metrů. Po vodicím lanu v této disciplíně nesměla ručkovat.

varování: sprosté slovo, nespisová čeština
****
Pamela zavřela dveře, zanechala ho ve vaně jeho myšlenkám.
Tak Paříž jo? Co dál? Mám nabrat sílu… ale vždyť všechno je na hovno, tohle nejsou zlatý šedesátý, tohle je vopruz, co teď jsem… já přece nejsem sexuální symbol! Neposlouchaj mě!
Radši už ani nechlastám, jen fet, soudy a poldové všude, abych náhodou nevytáh ptáka! Prý jsou teď mý koncerty lepší? Ale mě to takhle nebaví! Co se ze mě stane? Nakonec ještě budu papínkův hodnej důstojnickej chlapeček?
„Tak to leda nasrat!“ zaznělo koupelnou.
Chtěl bych vrátit čas, chodit zase svobodně s Rayem po Venice Beach, jamovat a číst si Nietzscheho…
****
Poznali jste? :-) Jak by ne, lehčí to být fakt nemohlo:D