DMD č. 24. pro 24. 4. 2026. Téma: Hrnečku vař

Zátah na zlodějíčky se nakonec ukázal jako dost nebezpečný.

Volavka zabrala, jenže z bandy se vyklubali nebezpeční grázlové, a než ostatní stačili zasáhnout, Šichtus skončil s probodnutým předloktím. 

V nastalém zmatku jeden vyklouzl a utíkal pryč, želbohům přímo směrem, kde seržant Tračník hlídal, aby se k místu zátahu nepřiblížili civilisté. Schytal ránu do hlavy, ale naštěstí posloužil jako příhodné zdržení.

Ve Dvoře bandu s mírným zadostiučiněním předali Karotkovi s Navážkou.

Elániovi i ostatním vrtalo hlavou, proč. Proč Šichtus neudělal... zázrak. Šichtus vypadal schlíple, zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec jen povzdechl.

A před každým se zhmotnil hrnek kafe.

Sourozenci Věrka a  Péťa sedí v kuchyni u stolu. "Já mám hlad," řekne hošík. Pohladí si bříško. "Tak si uvaříme kaši." "Maminka je u sousedky. Tak ji překvapíme a uvaříme večeři. Určitě bude ráda."  Věrka přichystala rendlík a nalila do něj mléko. "Já tam nasypu krupičku," nabídl se Petřík. "Odměř ji do hrnku."  Péťa poslechl. Nasypal krupici do mléka a Věrka vařila. Kaše neuvěřitelně zhoustla. "Dal jsi tam jen jeden hrnek  krupice?"  "Ano, tenhle a plný."  Péťa strkal Věrce pod nos svůj oblíbený hrnek. Ta jen zalapala po dechu, K tomu množství, by potřebovala hrneček z pohádky a mléko navíc.

Hleděl do tmy, hrdlo sevřené. 
Chlápek, co teď prošel kolem paneláku, nezahlédl ho ráno na zastávce? 
Proč do něj odpoledne vrazila ta podivná žena? Beztak mu zas chtěli strčit nějaký lístek do kapsy, či kdoví co horšího. 
Taky ten zvláštní mladík, co se na něj v buse dlouze díval a přitom telefonoval. Určitě ho popisoval ostatním. 
Policajti? Nebo…? 
Usrkl kávy, okamžitě ji vylil do dřezu. Chutnala divně. Že by zas pronikli do bytu? Kdy už ta zatracená firma konečně nainstaluje objednané bezpečnostní dveře? Potřetí prohlédl detektorem všechny místnosti.
Byt mu začal připomínat Papinův hrnec. Bezpečí zmizelo.
Jak z toho ven?

 

Slávku do sklepa protáhnou, sami okénkem proskočí v liščí podobě.
Xénie neztrácí čas otázkami, nabere pavučiny a začne s hojivými kouzly. 
Drahošovo nitro vře přetlakem protichůdných pocitů, až nakonec nekontrolovatelně překypí: „Myslel jsem, že jsi mrtvý!“ Sám se zhrozí vyčítavého tónu svého přeskakujícího hlasu, ale nemůže si pomoct, poslední zbytky sebevlády vypotřeboval, aby se nedal do pláče. „Viděl jsem ten oheň!“
„Shořela jen bunda.“ 
„Tos nemohl dát vědět?“
Evžen hryže do hřbetu zdravé ruky. Xéniino léčení je jako obvykle účinné, ale málem bolestivější než zranění.
„Hádej, můžeš třikrát,“ vrčí.
„Stačí,“ utne hádku Xénie. „Drahoši, přidrž mi ho, ať se necuká.“ 

Karel V. Špěnělský měl takový nepěkný zvyk utrácet víc, než mohl vydělat, ale také měl zdánlivě nevyčerpatelný zdroj. Přes oceán proudily z Potosí tuny stříbra, které vždycky dokázaly zalátat děravou státní kapsu. Španělsko vedlo jednu válku na druhou, státní pokladna dotovala Karlův náročný životní styl coby hlavy Svaté říše římské a ještě přišel ten bláhový nápad s protireformací. 
Inflace vesele rostla a Karel si vesele utrácel dál. Stříbrný důl byl velký a ti neznabohové, kteří tam dřeli, až se sedřeli z kůže, ti se vždycky dali nahradit nějakým tím dovozem z Afriky.
Zbyl po něm dluh třicet šest milionů dukátů.

“Na tom není nic těžkého,” řekla Marta. “Vážně chceš recept sepsat?”
“Určitě. Chci Jousefa překvapit. Tvoje svíčková je excelentní.”

“Mám všechno?” přehlédla  Jindřiška stůl. Pak popadla struhadlo. Po chvíli zhlédla kupu zeleniny a lehce znejistěla. Pokrčila rameny. Mrkve i petržele mělo být stejné množství jako celeru. Copak může za to, že vážil skoro dvě kila?
Po hodině se z trouby začala linout úžasná vůně. Jindřiška nadšeně nakukovala do pekáče. Pak vyndala měkké maso, pustila se do mixování.

“Miláčku,” řekl Jousef, když odložil příbor. “Tvoje svíčková je úžasná. Ale proč jí máme plný prádlový hrnec? Hodláš uspořádat hostinu pro půl vesnice?”
 

Ovce bečí na celý les.

Čas ubíhá.

Trpělivost se krátí.

Odehnali jsme už jednoho rysa, dvě kuny, krkavce a tři vlky.

Jezevec jí kousl do nohy, tak ho Klíšťák zastřelil.

"Třeba se to přesunulo jinam."

"Možná to nemá rádo ovce," zašvitořila Jorcha.

"Nebo je to má radši vařený v hrnci, buďte ticho, ať to nevyplašíte, číháme dál," okřikl je Fleuriot.

Z dáli se ozval divný zvuk, asi řev.

Koukáme na Kíšťáka, ten se v lesní zvěři vyzná.

Krčí rameny.

Všichni máme oči na stopkách.

Luky, kuše v rukách.

Ovce zmlkla.

Něco se rychle, prodírá směrem k nám.

Bude to velké.

Dvojice fregat se kolébala bok po boku. Pan Layton s obavami sledoval čluny převážející kořistnou posádku. Neušly mu nevraživé pohledy lodníků vůči zajatcům. Sotva jim je mohl vyčítat. Přehlížet je však nemohl. 
Večer sešel na marodku. Doktor Dobbler při pohledu na jeho unavenou tvář vytáhl lahev koňaku. Naplnil dva pohárky.
„Preston se sotva dožije rána.“
„A kapitán?“
Doktor mlčel. Nechtěl dávat falešné naděje. Ani sýčkovat. Už viděl jak se zkomplikovala i lehčí zranění.
První důstojník dlouze upil. Pod rukama mu kypěl pořádný hrnec potíží. Oddechne si, až doženou konvoj a doplují do přístavu. Tam snad doplní posádku. A vysadí zajatce.

Malíř se vrací nočními Antverpami notně podroušen, ale po svých. Jeho společníci skončili po stolem. Připsal si další pijácké vítězství. 

Cestou nahlíží sousedům do oken. Tady se modlí vdova, jinde se čeledín pokouší vylákat ven služku. A hle, u Johanssů se probudil malý synek! Bregje ho krmí kaší a Willem hned míchá další, celý rozněžnělý nad plodem svého stáří. 

Malíř se zuje přede dveřmi (jeho žena je pořádná semetrika) a bosý se postaví ke stojanu. Před chvílí sotva šel, ale ruka se mu nechvěje.

Otec je postarší, matka mladá, kaše je kaše.

Svítá.

Malíř se usmívá.

Ježíšek se krmí kaší.

Matthew odvrátil hlavu; pohled na Kordélii, jak zamilovaně líbá svého manžela, pořád bolel. 
Vypadalo to, že si toho nikdo nevšiml, dokud mu na rameno nedopadla Thomasova tlapa. Věnoval mu povzbudivý stisk.
"Co máš teď v plánu, Matty?"
Matthew vzdychl. 
"Dlužím Oscarovi dlouhý výlet. Potřebuji... být chvíli sám, zjistit, kdo vlastně jsem, když jsem střízlivý. Pojedu inkognito a..."
Thomas se dobrosrdečně rozesmál.
"Ty? Bez lokaje a kuchařky zahyneš do týdne hlady."
"Náhodou, asi před měsícem jsem si uvařil čaj."
"Zázrak," šťouchnul do něj Thomas.
"Naučím se to. Postarat se o sebe. Navíc... když máš hodně peněz, je to také jako kouzlo."