DMD č. 24. pro 24. 4. 2026. Téma: Hrnečku vař

"Vysvětli pojem katalyzátor."
Ctibor přešlápl: "Látka vstupující do reakce a vystupující z ní nezměněná. Zvyšuje rychlost reakce, protože snižuje aktivační energiii reakce. Stačí to takhle?"
Ředitelka spokojeně kývla. "Uveď příklad."
"Faraónův had."
Třída se zarazila, a pak se začala chichotat. Ředitelka nadzvedla obočí. Urychleně zmlkli.
"Cukr se oxiduje. Vzniká oxid uhličitý a vodní pára," křída v Ctiborově ruce se rozběhla po tabuli, "a hydrogenuhličitan sodný se mění na uhličitan za vzniku stejných plynů. Ty vytvářejí pěnovou strukturu produktů hoření do spotřebování reaktantů. Začnou růst takzvaní hadi."
"Já myslela, že chemii nesnášíš?"
"Fyzika je lepší." Ctibor se zamyslel a dodal: "Promiňte."

Stařičké houpací křeslo tiše povrzává. Kamna hřejí a za okny je bílo: František kolébá na klíně Rinku, zavrtanou až po uši. Tam dole, na soutoku pod Krcálem, vypráví šeptem, stojí na potoce žejdlík mlíka. Nepozorná vodnička přilévá a přilévá a mlíko dávno přeteklo, rozlilo se po řece, zdvihlo se v drobounkých krůpějích a proplížilo se do všech koutů. Přineslo s sebou rez listoví, hluboké ticho rán, krystalky ve vráskách kmenů i první ledové kresbičky na oknech. Františkovi je poslední dobou trochu slabo, odnést holčičku do postele si netroufá, a tak houpe, houpe, dokud mlha nevyplní celý svět. Nakonec usnou oba.

Glen Coe si vaří vlastní počasí.
Zachmuřeně koukáš na Devil’s Staircase. Toužíš tam být.
Místo toho jsi tady, v nabubřelém Kingshouse hotelu, kde máš ubytování na dvě noci, kdyby se ti nepodařilo dát včerejší úsek vcelku, jenže podařilo. Sekundární plán, jít si zalyžovat do místního střediska, naráží na to, že nahoře sedí mlha a hrozba blizardu.
Nevydržíš vevnitř. Celé dopoledne koukat na absolutně prázdnou Cestu.
Jdeš se projít, aspoň kousek.
Je poledne a Simon už musí být v sedle.
Viděli jste se naposled.
Nohy máš unavené, ale lezeš na vyhlídkový bod.
Mlhu a déšť teď vážně potřebuješ.
Sem s nimi!

Ze sklepení se ozývají tlumené kletby.
„Ty, Gwen,“ podívám se na svou kamarádku, „netušíš, co mu je?“
„Nevim,“ povídá Gwen zklamaně. „Tentokrát.“
Nezbude nám než se vydat ke zdroji.
Vypadá to tu... podivně. Podlaha je pokrytá slizkým cosi, co by mohlo být rašelina, kdyby to nebylo bílé.
„Fůj, dál nejdu,“ zůstává San na schodech. S Gwen prohopkáme ke kabinetu lektvarů. Opatrně nahlédneme dovnitř.
Ze Snapeova nového kotlíku se kouří a ven buble Hmota. Přes veškerá zaklínadla a nadávky nezastavuje...
„Hrnečku, dost!“
Dobuble.
„Až zjistím, který hovado tohle nastrčilo, tak si ho podám,“ prohlásí Gwen temně.
Já taky.
Jídlem se neplýtvá!

V jídelně na stole trůnil hrnec. To nebylo neobvyklé, ale teď tu byli kluci a každý vyjmenovával, co chce k obědu. Gwen stála ve dveřích na můstek a pojímala tušení.
Když byla hromadná objednávka dokončena, hrnec poskočil, poklička zarachotila a v jídelně to rázem vonělo jako v restauraci.
Kluci začali vytahovat z hrnce talíře a misky, které se tam podle všech fyzikálních zákonů neměly vejít.
Gwen přistoupila blíž.
"Chci vědět jednu věc. Že jste to neukradli?"
"No dovol," ohradil se Trins, "jsem viděl takovou pohádku..."
"Já vím," mávla rukou Gwen, "no, u tohohle aspoň nehrozí, že se utopíme v kaši."

Mléko vzkypělo a se syčením zaprskalo na plotně. Chtěla ho rychle stáhnout, ale jen si popálila prsty a kuthan málem skončil na podlaze.

"Zamilovaná?" dobíral si nevěstu bratranec. "Na svatbu se těšíš?"

"Jen aby ta svatba byla. Najednou je Vašíček jak vyměněný. Snad už se ani ženit nechce. Nemluví... A necpi se pořád těma koláčema!"

"Však jich neubylo."

Zarazil se. Mísa byla pořád plná.

"Marjánko, kolik jsi toho napekla?"

"Já nic, to Vašek přines. Asi od panímámy."

Pražský bratránek zavrtěl hlavou.

"Kdepak, holka zlatá, dostal je od divoženek a po těch bude zamilovaně tesknit, dokud na ty koláče nevezmeš nůž."

Jak na horu přicházeli stále další, kteří zůstávali, neschopni nebo neochotni odejít, měnilo se klima. Ti, co mají rádi samotu a klid hledali pro sebe stále obtížněji místa, kde by se cítili dobře. Někteří z nich se adaptovali a začali se přizpůsobovat životu v nepravděpodobných skupinách. Jiní se skrývali dál a hlouběji a stávali se nepředvídatelnými a výbušnými, když byli vyrušeni. Potrava, nedávno tak hojná, se stávala pro slabší nedostatkovým zbožím a silnější přestali být vlídní a ohleduplní. Tam, kde dřív vládlo příměří, se objevovala podezíravost a strach. Někteří byli altruističtí na hranici sebezničení. Všechno se začalo míchat a vřít.

„Tak vař!“ Nakázala mu, jak se usadila na židli.
„Nejsem žádný kouzelný hrneček,“ oponoval, „musím to tu nejdřív dodělat a jít nakoupit. Není z čeho vařit.“
„Tak uvař krupicovou kaši, chci něco sladkýho!“ Naléhala Alex.
Vojta chvíli mlčel. „No budiž. Udělám ti kaši. Ale ty mezitím skočíš naproti nakoupit.“
Alex vydala zvuk znaveného skotu. „Dobře! Jdu, ale ty začni vařit až přijdu, protože jinak by ztuhla a vystydla.“
„Jak kážeš,“ přitakal Vojta.
Alex si vykračovala do obchodu. Ulovit kuchaře se jen tak někomu nepodaří. A ještě navíc takového, který uklízí. Je to jenom kaše, ale on jí umí prostě nejlepší.

Dveře vrzly a Malvína nakoukla dovnitř. V zahradě bylo mrtvo. Můry, tělíčka pohodlně vyskládaná na vyhřáté podlaze, klidně spaly. Slunce pálilo do zbývajících skel a holé zdi vydechovaly žár. 

Metoděj se roztřásl. Schoulil se do klubíčka a přikryl se nejbližšími křídly.

Malvína mu sáhla na čelo. „Příliš nových vzpomínek,” zašeptala. „Moc rychle.” 

Objala ho a přitiskla k sobě. Začal drkotat zuby.

„Potřebuješ zahřát. Huňatou měkkou deku!” rozhlédla se.

Červi byli pryč. Přežrali se vistárie i vzpomínek a uložili se. Z holých větví visely stovky hedvábných spacáčků.

„Čína! To je ono!” Malvína vyskočila. „Zaběhnu do kuchyně! Seženu hrnec a horkou vodu.”

Léto vrcholí. Žitné pole unaveně sklání hlavu, zem puká. Polední zvon zní zahlušeně, jako by mu srdce obalila flanelová krusta. Na obloze jeden bílý mráček. Večer přijde bouřka.
Ani okna otevřená dokořán nepomohou, vzduch uvnitř je k zalknutí. Hrnec na kamnech zdvihá poklici, bublá, až překypí a vyzvrátí oběd, který nikdo nechce a nebude jíst. 
Vytřeští na něj pohled krví podlitých, divokých očí, a pak se rozkřičí.
„Já měla ležet v chladné zemi, já, ne on! Kdybys mě tak zabil! Nebo aspoň facku dal!“
Mozolnatá ruka jejího muže se sevře v pěst. Pak povolí a rána se změní v pohlazení.