DMD č. 11. pro 11. 4. 2025. Téma: Lamač srdcí

Letná je bláznů čtvrť, geeků semeniště a poetů hnízdo.
Kraj světa nepoznáte tolik kreativních metod balení.
Soucitné bytosti svádí k pláči šílenstvím války. „Slečno, zcela rezonuji s vaším pohledem na nedostatky obrany Krasnojarsku.“
„Pero spisovatele zoufale touží zachytit půvaby vaší duše,“ uhání vyzáblý mladík v tvídovém saku studentky filozofie, chabě se bránící poukazem na hlas rozumu.
Svalovec přísahá na řeč těla. Trhá pruhy nátělníku. V plameni vášně odhaluje hruď: „Síla lva! Račte si sáhnout.“
Tep mého srdce ovšem zastavil červenající se hoch, který mne zajíkavě oslovil před knihovnou: „Něžná perlo rosy! Následujte tok touhy. Ukáži vám svoji sbírku genitivních metafor.“

Láska teče jako hutná krev po skráních, ve kterých bubnuje láska – ta láska, která nechá srdce puknout jako měkkou skálu.

Tisíce pohlazení píchají jako jehly, když se stanou pouhým duchem minulých dní.

Jako pustina dýchá prázdná postel, kde se třese samota, vyzáblá na kost.

Vyprchala slova vášně, řeky se vylily, zůstalo jen prázdné koryto, hvězdy pláčou suché slzy.

Všechny plány odletěly do krajů zklamání – havrani důvěry zatemňují oblohu červánků.

Kolena se podlamují neštěstím, jehož trudné tóny sýčka duši trápí.

Jen „sbohem“ zůstalo po puse na rozloučenou, jež lepí jako smutek nad rozlitými city.

Nic ovládlo mysl, ovládne mysl své srdce?

To je hrozný. Stále se k tomu v mysli vracím. Měla jsem říct rezolutně ne! Proč jsem mu uvěřila? Bože, já mu podlehla a on mě nechal jako tolik dívek přede mnou. Co mám dělat? Co když to bude mít následky? Ta ostuda! Měla jsem mu dát košem. Potácím se mezi vinou a výčitkami. Kdybych to tak mohla vzít zpět!

„Chápu tě. Třeba nebude tak zle.“ Kamarádka předává porozumění dotykem ruky. Stín přes oči zakrývá její úvahu. Láska je hezká jako tahle kytice. Jenže opadává stejně rychle jako kvítky máku. Taky toužím po polibcích, dotecích…. Ale nechci dopadnout jako ona.

Stav si na koně, který protne cílovou pásku – padne do náručí. Sázky jsou vysoké, kurzy se mění.

Slova „miluji tě“ kreslí vzdušné zámky výraznými rty, které jako jahody volají po nakousnutí. Řasy se třepetají nad vyzývavým pohledem. Upnuté šaty zvýrazňují křivky těla, které se v mysli svlékají.

„Jsi má jediná“ hlásá přesvědčivě hluboký hlas toho pravého. Líbá tak, že padá noční nebe z oblohy a každá hvězda se rozzáří. Tančí sambu vášně, která dmýchá oheň romantiky.

Dvě ledová srdce potkala se navzájem, roztříštěna zklamáním. Padla do osidel, která sama snovala. Zmrzla láska prchavá, zlomila se v půl. Čas se zastavil.

Tržiště bylo velké a stánků s cukrovinkami bylo víc, ale tenhle se vymykal. Desítky a desítky perníkových srdcí různých velikostí, výzdoba jemná jako pavučina, vzory složitější a zdobnější než krajky...

Nerozmýšlel se. Vystál frontu, vybral si to nejhezčí, a opatrně ho uložil do tašky.

Už byl skoro venku z tržiště, když se srazil nějakým chlápkem. Při praskavém zvuku strnul. Rychle koukl do tašky - bylo na dva kusy.

Chlápek zmizel.

Vrátil se, vyslechl si od trhovkyně upřímné politování, a koupil jiné. To už donesl v pořádku.

Že nebyl jediný, netušil.

Večer v postranní uličce u tržiště malý balíček bankovek změnil majitele.

Nejsme zrovna tradiční netopýří domácnost.

Ta totiž má správně zahrnovat pár desítek dam a příslušný jedno- až dvojnásobný počet dětí, plus sem tam nějakého odrostlého potomka, který se po roce ještě nepustil máminy zadelky.
Občas se okolo potloukají pánové marně doufající, že už v létě nějakou sbalí.
S pány se totiž bydlí jen v odbobí... výběrového řízení na tatínka budoucího mládětě, kde obvykle do užšího výběru postoupí víc kandidátů. Finální výběr tatínka je vnitřní záležitost.*)

Já ale musím mít vždycky něco extra.
Takže je sice jaro a ne podzim, ale přesto se zrovna tulím k měkkoučkým ohnivě rezavým zádům Dokonalé.

V jeden moment tu byl. Ležel na jeho masážním stole a prostěradlo, kterým si zakrýval intimní partie, se v určitých místech lehce nadzvedalo. Tomu samotném by za jiných okolností nepřipisoval velkou váhu, takové věci se při uvolnění prostě dějí, ale tam to neskončilo.

Masáž nikdy nedokončil, protože si ho jeho vážený klient přitáhl blíž a pak už je nešlo rozpojit. Táhlo je to k sobě od prvního dne, ale on se tak bál udělat první krok. Teď už nemusel.

Nebo snad ano?

Včera jako med a dnes? Jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby ho ani neznal. Jen ho využil.

Veliteli tábora táhlo na čtyřicet, měl odzbrojující úsměv a neztratil by se v lepším podniku na Coruscantu. Když uviděl Padmé, nasadil okouzlující úsměv a všeříkající pohled.
„Vy nejste pilotka.“
Padmé nehnula ani brvou. „Opravdu?“
„Vypadáte spíš jako královna.“
Padmé vyheverovala úsměv co nejvýš. „Mluvíte z duše mému manželovi.“
„Povedlo se vám odeslat zprávu králi?“ přešla Erma rovnou k věci.
„Ano. Odvezeme vás, jakmile bude čistý vzduch. Musíme zahájit jednání ihned.“
Padmé přejela pohledem tábor. Něco je špatně. Něcoješpatně.
„Kdo je to?“ kývla k dvojici Twi’leků, kteří vypadali příliš moc jako žoldáci.
„Najali jsme si výpomoc. Jsme banda troubů, ne vojáci.“

Válka je kůže, proradná coura,
nejdřív chce tančit, najednou kňourá.
Vojsko má čekat! To jsou noviny!
Kdo se bude bavit? Lodini!

Spálený Bože zrodu i zmaru,
dopřej mi ještě pozemských darů.
Pojď, zlatovlásko! Jsem tvůj jediný?
Kdo se bude bavit? Lodini!

Kovový úsměv, venétská maska,
polibky pálí, příchylnost laská.
Tak další! Nástup! Pozor na miny!
Kdo se bude bavit? Lodini!

Poslední doušek, poslední příval,
Nezlob se, krásko, nic jsem neskrýval.
Po bitvě s tebou strávím hodiny!
Kdo se bude bavit? Lodini!

Krev teče proudem, šturm dovnitř města,
klikatě vede osudná cesta.
Pestrý šat hoří, planou vteřiny.
Kdo dneska padl? Lodini!

Wendell Bambleby kráčel cestičkami kampusu a ani neměl kocovinu, skoro.
Včera na univerzitním plese protancoval noc, kam se vrtnul, tam okouzloval, šel z náruče do náruče, a dokonce si zapamatoval jméno té mladé dámy, se kterou se probudil.
Evelyn?
Z pracovny naproti té své zaslechl ťukání psacího stroje.
Zaťukal taky a vklouzl dovnitř.
„Drahá Emily, nádherné ráno! Co si dát snídani?“
Drahá Emily k němu ani nevzhlédla. „Nemám čas. Pracuju na…“
„… encyklopedii víl,“ odrecitoval Wendell spolu s ní.
„Co kávu?“ zkusil to.
Významně zvedla termosku a psala dál.
„Sušenku?“ okouzloval.
„Mám suchary pro případ slabosti.“
Wendell se chytil za hruď.