DMD č. 15 pro 15. 4. 2024. Téma: Nápověda

"No tak, Didi.!
"Podej mi ruku!"
"Obejmi mě!"
"Nebuď takový."
Herci se obejmou. Jeden druhému přes rameno zašeptá: "Nápověda!"
"Já se snad zabiju!" ozvalo se z budky.
"Já se snad zabiju!" zopakoval herec.
"Tady? Chceš se snad oběsit? Moc bych tomu stromu nevěřil."
"Nápověda!" procedí znovu koutkem úst.
"To přece nemůžeš!" ozve se z místa pod pódiem.
"To přece nemůžeš!" vypálí hned herec!
"Ale můžu!"
"Nenechám tě! Oběsím se první!
"Proč?"
"Protože ten Godot pořád nepřichází..."
Po skončení.
"Dík za tu nápovědu."
"Jakou nápovědu? Aha, to jsem volal s manželkou."
"Ále co, nikdo si ničeho nevšimnul, vždyť je to Godot."

Tak jo, hlavně na nic nezapomenout, říkám si a v hlavě odškrtávám pomyslný seznam.
Pití, svačina, oblečení. Bundy.
„Mámoooo!“ přerušuje můj tok myšlenek. Naplňuji požadovanou potřebu dítěte.
Takže, co to jenom… pití, svač-
„Mááámooo!“ Uf, co zase?
Bezradně koukám do tašky, jestli máme všechno. Seznam v hlavě se vypařil, jsem bez nápovědy, improvizuju, výborně.
Co mám děti, seznam důležitých věcí se z klíče, peněženka, mobil, sluchátka podstatně rozšířil. Ta hrůza, když na kroužku zjistíte, že nemáte náhradní plínu, a modlíte se, aby dítě nepotřebovalo zrovna na velkou.
Myšlenky a děti mi těkají před očima.

Nejsem špatná máma. Jsem jenom člověk.

"Co myslíš, že je tohle?" vytáhl Master z Donnina nočního stolku realisticky vypadající strap-on.
"Fuj, co asi myslíš, lidi jsou fakt hrozně nechutná rasa," sebrala mu předmět Missy a vrátila ho na místo.
"Jak víš, že ty klíčky od TARDIS schoval tady?" zeptal se její druhý protějšek, který si zkoušel hedvábnou halenku. "Sluší mi tahle barva?"
"Říkal: 'napovím ti, jsou na místě, kde tě nikdy nenapadne hledat'," odsekla Missy. "A je to dámská halenka."
"Nebuď malomyslná. Nechci se ti do toho motat, ale tohle místo tě napadlo?"
"No a které mě nenapadlo?"
Všichni tři si vyměnili pohledy.
"Asi máme problém."

Jsou tací návštěvníci, které bychom raději neviděli.
Pokud se jim vůbec dá říkat návštěvníci.

Nejčastější scénář je následující: Přicházejí od lesa, zálibně si prohlížejíce klubovnu. Je zjevné, co si myslí - že vidí bělovlasého staříka, dva další důchodce a jednoho mladíka. Ve výstavné chaloupce, osamoceni v lesích, široko daleko ani dušička...
Je zjevné, na co myslí - na nic dobrého.

Máme na ně strategii. Pomalu se zvednu a nahlas požádám Jeana, aby mi pomohl odnést žulový žlab. Od pohledu váží tak 150 kg. Zvednout ho ve dvou je hračka.
Drahoušek se pak příchozích s úsměvem zeptá, co potřebují.
Většinou pochopí rychle.
Zdrhají.

Ondřej s Matějem couvali a kryli se před Hrubiánovými ranami. I když mu občas zkusili seknout po rukách, nikdy na něj nemohli dosáhnout bez rizika, že jim vzápětí usekne hlavu.
"Máme štěstí," prohlásil Ondřej. "Ostatní lapkové ho poslechli a opravdu mu nepomáhají."
"Jenže my se s ním musíme nějak vypořádat a zavolat si na zbytek posily." odpověděl Matěj. "Kde je sakra ten hlídač koní?"
"To neřeš. A dělej větší odsuny, musíme se přiblížit k tábořišti, abychom pak nemuseli utíkat daleko, až ho sundáme."
"Ale jak?"
"Dám ti nápovědu. Co má na mé straně a na tvojí ne."
"Obvaz!" pochopil Matěj.

Tetraracha Konstantin chodil ve svém stanu tam a zpátky jako naježený lev v kleci. Ne, raději vlk, jsme přeci Římané.
Za svou nespavost nevinil zvuky vojenského tábora, ale nervozitu.
Síla obou vojsk byla vyrovnána, oběti bohům provedeny, věštecká znamení příznivá.
Ale Maxentius na druhé straně řeky si bezpochyby myslí totéž.
Konstantin ztěžka dosedl na polní lůžko. Ať zítřek dopadne jakkoli, Tibera zrudne římskou krví.
Obrátil oči k nebi a vtom uzřel.
Světlo svíček dopadlo na stanový dílec zvláštním způsobem a stín vystavených zbraní vytvořil obraz prolnutých řeckých písmen Ch a R.
V uších mu zazněl hlas. "V tomto znamení zvítězíš."

Po dlouhé cestě pouští konečně dorazil ke kopcům. Ulevilo se mu. Tady si odpočine.
V malé jeskyni objevil jezírko s čistou sladkou vodou. Hltavě se napil a pak se zadíval na svůj odraz. Hladina se zachvěla. Jako kdyby se díval do zrcadla a přeci ne. Ten druhý měl vlasy kratší, vousy upravenější, a místo zbroje zvláštní oděv barvy mechu a trávy. Spal na holé zemi pod širým nebem. Tam byla hluboká noc, temná jako propast.
Renard sebou trhl. Strop jeskyně vlhce zašuměl. Závoj času se zatáhl.
„Dej mi alespoň malý náznak, Pane,“ zašeptal. „Že nepřicházím o rozum.“
Ale Bůh mlčel.

Buclatá dáma všem nebelvírským studentům oznámila, že místo hesla bude ke vstupu do Nebelvírské společenské místnosti požadovat odpověď na hádanku.
Harry si zrovna potřeboval do svého pokoje vzít sešit na poznámky a Buclatá dáma, která si ho už všimla na schodech, spustila: "Nemotora, skoro slepý, hlína se mu na nos lepí. Pracuje i v neděli, razí v zemi tunely. Co je to?"
"Nevím," odpověděl Harry.
"Tak ti můžu dát nápovědu."
"Tak poprosím tu nápovědu," poprosil ji Harry.
Buclatá dáma vyslovila nápovědu: "Je to zvíře."
"Tak by to mohl být krtek," odpověděl Harry.
"Správně," řekla Buclatá dáma a vchod se otevřel.

Bridžová společnost: Pořádala slavnostní večeři na Hod Boží Velikonoční.
Pomocná kuchařská síla: Nepořádná recidivistka. Práci odbývala, ale dokázala být i dosti svižná.
Magistra: Žárlila na svého muže a nesnášela krevety.
Barman: V odrazu prosklených dveří viděl z hotelu vyběhnout dámu v liščím kožichu.
Zpěvačka: Uprostřed vystoupení si musela naléhavě zatelefonovat. Z chodby měla výhled na toalety a byla tak svědkem prudké alergické reakce.
Plukovník: Oženil se s jednou z dvojčat a první jarní úplněk na něj měl zvláštní vliv.

Nyní máte dostatek indicií, abyste odhalili, kdo pobodal předsedu bridžového klubu a jeho mrtvolu ukryl za dracénou ve vestibulu hotelu Záblesk.

Paprsek ho polechtá po tváři. Za okny vychází slunce. Hob se zavrtí a otočí se na figuru pohrouženou mimo svět bdění. Donedávna netušil, že i mocné antropomorfní vtělení, jakým byl Morfeus, může snít, když prakticky sny stvořil.

Políbí ho na rameno. Je tak zamilovaný, že i všechny ty zvláštnosti a chyby se mu zdají přitažlivé. Zkrátka proto, že jsou jeho součástí. Díky nim je Sen jedinečný, nenahraditelný. Nad rámec mystické existence.
Hledí na něj a říká si: jaké štěstí, že zrovna já jsem tě našel v tom širém a rozlehlém světě… Že ty jsi našel mě.
Bez pomoci a nápověd.