Pokání

Otočila list své knihy. Ruce už nejsou prosebně sepnuté, aby slova ze sebe vydaly nevyřčené cáry duše. Čerstvý vzduch okysličuje plíce pod širákem. Modrá jako úleva po náročném dnu, jen tento den trval dlouho. Tak dlouho, že už nevěděla, jaké to je lehkotěžce zase skutečně žít.

Kroky se potulují bezcílně po žluté ulici, jak lampy míjejí její cestu mlhavým paprskem minulosti. Pěsti sepnuté v rozhodnosti bolí úlevou – nemusí už klepat na dveře jiných, nyní si odemkly vrata samy.

Na nebi volavka, šedá jako vzpomínky, rozetne svými křídly oblohu.

Červené šaty, kampak jdou? Vlnka vlasů rozechvívá struny vlastní naděje, strach odhozen.