DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

Bohužel, ne všechno bylo tak báječné, jak se na první dojem zdálo.
Zejména se to týkalo některých kolegů.
„Umožnit vyšší vzdělání ženám, pche!“ rozčiloval se na chodbě před posluchárnou jakýsi student filozofie. „Bohatě by jim stačily tři třídy obecné školy. Číst, psát, trocha počtů. K vaření, uklízení a rození dětí víc nepotřebují. A k manželským příjemnostem teprv ne,“ dodal potutelně.
Slyšela všechno. Filozof i hlouček kolem něj to dobře věděli. Za zády se jí pošklebovali, cítila to.
„Takové hlupácké řeči neposlouchejte, slečno,“ přitočil se k ní mladík s podmanivým úsměvem.
Brzy se dozví, že je to Svatopluk Vrána, student slavistiky.

„Buď svědkem, ženo. Dnes zabiju císaře. Poté spolu budeme mít sex.“
„Jsi si moc jistý, Karso,“ usmála se Samar. „Tím prvním i tím druhým. Ale… se zabitím toho monstra ti můžu pomoci. Pokud jde o sex… uvidíme.“
„Jsme domluveni,“ přikývnul spokojeně. „O obojím. Je údělem ženy být muži po vůli.“

Měla chuť začít ječet. Chtěla mu připomenout pár drobností. Třeba že mocné Malazské říši velí žena. Že on sám byl dlouho osobním strážcem ženy-velitelky. Věděla ale, že to nemá smysl.

Takže teď seděla v publiku, hryzala si nehty, sledovala tanec smrti. A v pravý okamžik udělala, o co ji žádal.

„Kde jsou všichni?“ Molly, s obrovským tácem plným vonícího jídla, opatrně vykročila z krbu a překvapeně se rozhlédla. Myslela, že tady najde haldu hladových strávníků, kteří se vděčně vrhnou na všechno, co se skřítkou Tirou uvařily.
„Pryč“, zavrčel otráveně Fred. „Zatracený život mizerný, zarámovaný. Ostatní se můžou přetrhnout, Ron riskuje, jak v práci hraje poslušného ministerského psíčka, George s Lenkou vyrazili k jejímu taťkovi, Hermiona odjela do Krásnohůlek. A já? Trčím tady, čekám, co kdo zjistí, jak to dopadne a jestli se u toho něco neposere."
Matka a syn na sebe pohlédli. Ještě nikdy si nerozuměli tak dokonale jako teď.

První podezření jsem získala, když si při nácviku zvlášť obtížného kouzla stoupl za mne a zezadu mi vedl ruku. Na krku jsem cítila jeho dech.
Když se mi upřeně zadíval do očí, namlouvala jsem si, že zkouší, jak odolávám nitrozpytu. (Ano, vím, že není součástí studia přeměňování.)
Ale když mi zabořil ruku do srsti poté, co si vyžádal ukázku mé přeměny v kočku, usoudila jsem, že už toho bylo dost. Zasyčela jsem a sekla.
Když si stíral krev ze šrámu na tváři, usmíval se.
„Mám rád ženy s vášní v krvi.“
Konečně jsem pochopila, proč upřednostňuje studentky.
U mne narazí!

„Opravdu za mnou půjde jako fena za psem, bude hýkat jako velbloudice, příst jako lvice a syčet jako krokodýlice, jak jsi říkal, když jsi prováděl ten rituál?“ zeptal se poněkud znejistělý mladík.
„Zajisté. Pokud ale nebudeš trouba a raději jí povíš předem, co k ní cítíš, možná počká do svatby.“
„Povídal jsi, otče, že je to mocné zaříkání svatého Cypriána. Ten ale přece zavrhl čarování, když ho panna Justina odmítla, obrátil se, stal se biskupem, nakonec byli umučeni …“
„Taky možné, že dostaneš košem. Ale klid. Údělem většiny žen je spíše přilnout k muži, jak praví Mojžíš, než se nechat umučit.“

"Dítě, nemáš horečku?" Teta si utře ruce do zástěry a užuž jí sahá vlhkou dlaní na čelo.

Mínka cukne. "Cožpak to není ženský úděl, pomáhat trpícím?"

"Baže. Ale ty vůbec nevíš, o čem mluvíš. Do špitálu by slušná ženská nepáchla. Leda..."

Když už Sochorka ruce utřela, podepře si jimi bolavá záda. V kříži jí hlasitě lupne.

"Leda?" připomene se Mínka.

"Leda vdova! A to ty nejsi, že ne?! Kdepak, slíbila jsem nebožce tvé matce, že tě vychovám ve vší počestnosti! A s tím se ošmatávání nahatých muských neslučuje!"

Mína vzdorně semkne rty.
Bože, proč jen je ta holka tak umíněná?!

Prý rodit děti je ženský úděl. Pff!
Chtěli jsme se spojit. Ne fyzicky, ale naše duše, naše jádra. Cítit je navzájem a sdílet je.
Věděli jsme, že tenhle sylvatický rituál se dneska už jen zřídka používá. A že je vlastně jedno, kdo tohle podstupuje, pokud mají oba dost silná magická jádra. Prostě pokud dokážou čarovat.
Jo, slyšeli jsme, že při něm vznikne magické dítě, ale že to je hrozně vzácný.
Ale co jsme si fakt neuvědomovali, že to platí i v případě dvou chlapů.
Můžete mi někdo laskavě vysvětlit, kde to dítě vlastně mám a jak ho mám sakra porodit?

Darina Vránová byla moderní a uvědomělou ženou. Inteligentní a vzdělanou. Záleželo jí na kariéře i na všestranném rozvoji osobnosti. Dokonce se angažovala ve Svazu žen.
Dětská doktorka ji ujišťovala, že Kryštof se vyvíjí úplně normálně. Jenomže on měl občas v očích… něco…
Stará Vránová byla pánbíčkářská, pověrčivá a funkčně negramotná. Vychovala tři děti a dvě pochovala. Sousedkám rozdávala (zadarmo!) „mazání“, „čajíky“ a nevědecké rady. Jejím řečem nemohla moderní žena přikládat sebemenší váhu.
Darina si byla naprosto jistá, že bába je jen zblblá pověrami, stáčení nemůže Kryštofovi ani jinému dítěti ublížit.
Vždycky když se na ni z postýlky zadíval, ucukla pohledem.

Tři okna panského domu. Za nimi se svítí a paprsky prořezávají noc. Proti každému z oken se rýsuje postava.
Tři ženy. Dvě z nich čekají na manžela, jedna na milého. Tak už to chodívá, když muži válčí, ženy stojí u oken, dívají se do tmy a počítají hodiny. Už dorazili do pohraničí? Už došlo na bitvu? Jsou v pořádku? Jsou naživu? Všechny tři vědí, že ti, na které myslí, jsou dobří bojovníci. Jenže bude to stačit?
Tři matky. Jedna z nich to o sobě ještě neví.
Tři muži. Nikdo z nich to ještě netuší, ale domů se vrátí jenom dva.

Marigold neváhal a vydal se za Geraltovým křikem. Dovedlo ho to na louku, na které se to jen hemžilo barvami. Hned jak Geralt zpozoroval, že tu bard je, hodil mu loutnu.

„Hraj! Zpívej! Hlavně je už zažeň.“ křikl Geralt, pera se s jedním skřítkem.

Marigold nahodil svůj ječák, a přesně v ten moment se skřítci rozprchli. Marigold si pomyslel, jestli opravdu zpívá tak falešně. Pak už spěchal na pomoc. Ten pohled byl směšný. Zaklínač měl všude malinkaté škrábanečky a otisky zoubků.

„Přestaň na mě zírat. A pospěš si, musíme za Yennefer, tohle je její úděl.“ ještě že ty ženy máme.