DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo, kdyby věci mohly mluvit? Třeba tyhle luxusně vytapetované zdi a starožitný nábytek. Co všechno ty už zažily...
Tisíce hostů snad ze všech zemí světa, státní jednání, soukromé životy, konflikty i kompromisy... A pak věci, nad kterými zůstává rozum stát - Harrisonovo elektrické dilema, Coolidgeovy snídaně s vazelínou, Adamsovy plány na výpravu do dutiny Země za krtčími lidmi, Clintonovy... No, všichni víme, co tady prováděl Bill Clinton.
A mezi tím vším i já... Po tom všem, co jsme spolu prožili, se mnou asi budete souhlasit, že je dobře, že někteří svědci jsou němí.

Vedle kosmonauta ležela krabička cigaret.
.
:
.
Zapálil si.
:
Ač nekouřil.
.
:
.
Chtěl ho jen poškádlit,
nemyslel to špatně.
:
Když ho chytil za ruku,
on vyskočil, jakoby ho štípla vosa.
.
:
.
Teď se dívá na hvězdy, ony se mlčky dívají na něj, jak zpytuje svědomí.
Usínal pod hvězdami,
ve spánku ho navštívila dravá vosa.
Roztáhla svá křídla kolem něj,
on nemohl utéct.
Když se vymanil ze spárů,
spadl na nos.
Pak ho něco chytlo za ruku.
.
:
.
Nikotinově kašlal.
:
Nepřipadal si sám.
.
:
.
Sebral cigaretu z ruky,
típnul jí.
:
Pirát se usmál,
když mu hladil zlomený nos.
.
:
.
„Promiň. Zapomněl jsem,” špitl kosmonaut.
:
„S tebou mě neštípla.”

Lupinova ruka dopadla na Snapeovo rameno.
„Počkej! Promluvím s Brumbálem! Dá ti, co chceš!“
Spokojený úšklebek zvlnil tenké rty svírající cigaretový filtr.
„Všechno?“
Remus nepatrně zaváhal.
„Všechno,“ potvrdil vzápětí, pohled přibitý ke Snapeově kamenné tváři.
„Fajn. Jestli toužíte po další dávce informací, pošlete Lily. Příští sobotu. Stejný čas.“
„Myslíš, že Lily přistoupí na přímé jednání s tebou?“
Severus nezaváhal.
„Pokud odmítne, připraví vás o výhodu, kterou už znovu nezískáte,“ konstatoval suše, pohled upřený do Lupinova bledého obličeje.
„Dobrá. Vyřídím.“
Snapeova ruka přistála na Lupinově rameni.
Zvědavá krysa u odpadkového koše a černý pes na zastávce autobusu zůstali nepovšimnutí.
Němí.
Prozatím.

Lahodná chuť. Trnoucí zuby. Čarovná ledová voda v kolébce z dětských dlaní. Přebytečné krůpěje se marnotratně rozstříknou po zelených listech. Krvavě zrudnou. To nic, jen poslední červánky.
Tři páry hbitých nohou, stébla trávy se ohýbají pod lehkými kroky. Tudy vede stezka.
Výbuch smíchu probudí prvního nočního ptáka. Sýček mžourá ještě poloslepýma očima. Nevidí, ale ví.
Ruka pohladí kůru vonící pryskyřicí. Borovice vpije otisk prstů.
Měkké podrážky hledají oporu, pár kamenů se skutálí ze svahu. Hranaté milníky v temně zeleném příšeří. Tudy prošli.
Děti se prosmeknou úzkou průrvou do černého lesa. Zakázané území. Nikdo netuší, kam se vydali.
Omyl.
Někdo ví.

„To je přece lehké, ne?“ usmívá se Thea, „Budou-li učedníci mlčet, bude křičet kamení!“
„Zapomeň,“ utíná Sikar, „to si beru já. Z kamenného řevu udělám celosvětové zemětřesení! Masakr!“
„Co je za téma? Válka?“ dychtí Apolo. „Že bych se konečně dočkal?“
„Berte prosím ohled na pacifistku u společného stolu,“ praví rozčileně Taura, „nebo vás všechny zmydlím.“
„Já nic neřekla,“ ohradí se Linkva, „tiše a v duchu si přemýšlím, že světci a svědci se liší jen hláskou, nikoli fonémem!“
„Mlčel jsem jako hrob!“ hájí se Filcin.
„Mlčení znamená souhlas,“ rozhlíží se přísně matka, „všichni jste viníci!“
Viktorka ani nedutá, trhá hlavičku rohlíku.

Stojí a dívá se.
Stále štíhlá, stále hrdá, stále krásná.
Stojí a dívá se na trhy a jarmarky.
Na nepřátelské vojsko za hradbami.
Na císařský dvůr.
Na vztyčování Morového sloupu.
Naslouchá šumění řek, slibům novomanželů i nářku vdov a sirotků.
Naslouchá předčítání z první česky tištěné knihy i zpěvům nad korbelem piva.
Sleduje parádemarše svého regimentu, cvičení Sokolů i vztyčené pravice před haknkrajcem.
Sleduje tančící dívky v krojích i dělníky vyhazující busty papalášů z oken radnice.
Už víc jak sedm století hlídá spolu s andělíčky na mříži své město i lidičky.
Občas se zahledí do dáli.
Plzeňská věž převyšuje kopce…

Dokážeme zaznamenat spoustu věcí. Náš tvar, síla, barva, to všechno je proměnlivé, ale přesně odpovídá tomu, co právě prožíváme. Je v nás uložena minulost, od okamžiku smrti zpět až k samému počátku. I staletí poté může být vše, co zaznamenáme, čitelné.
Naše záznamy nelžou, a i když můžeme být různého druhu, náš jazyk je stejný, protože jej tvoří samotný čas, vepsaný do našeho těla.
Nemluvíme, ale ti, kdo nám umějí naslouchat, nás slyší...
***
"Hele, ta korelace střední křivky. Suché jaro, dva roky potom mírné zimy, a pak tři deštivá léta."
"Přesně. Takže ten strom na trám museli porazit roku 1561."

Z nebes, které těžké, až nepochopitelno, jak je hubené zdi udrží, shlíží svatý Petr s klíči a rozevřenou knihou, čtenář našich životů, vybrán dobře dveřník, stačí zvednou tři prsty a mrknout, nech na hlavě, zapírači, Pavel má meč a Písmo, Boží nevlažný, horký i studený, milosrdný drtič, pod řízou kameny s krví prvokřesťanů, nevyzpytatelné jsou úradky Hospodina a ještě nevyzpytatelnější cesty Páně, založit církev na Přizdikáliči a Kabátopřevlíkači chce věru nebeské sebevědomí, jeden by až uvěřil. Vytrvalost Kristovy revoluce spočívá patrně v tom, že zaseté nekropeno krví odpůrců, ale po pelikánovsku vlastní: rané mučednické doby plny umlčených, nikoli němých svědků.

Karel se probudil do tmy, ve zmrzačené noze nepříjemnou křeč. Posadil se, opatrně začal masírovat ztuhlý sval.
Zasykl bolestí.
“Budete s tím mít trable celej život,” řekl mu v lazaretu lapiduch. “Buďte rád, že jste o tu haksnu nepřišel. Moc nescházelo.”
Vlastně mu ta slova pomohla. Začínal ztěžka, když se však vrátil domů, dokázal už chodit bez hole.
Křeč konečně povolila. V přicházejícím svítání pohlédl na jizvu. Údajně výbuch granátu. Ale střepinu v noze - ani jinde - prý žádnou neměl. Zkrvavená uniforma barvy štičí šedi, přilba a plynová maska byly němými svědky toho, co se doopravdy stalo. Karel sám to nevěděl.

Rodily se v hejnech, jako když přilétají na jaře ptáci.
Nejdřív podpíraly strop mešity, ale pak se nad nimi náhle klenula katedrála.
Pořád se mezi nimi modlili, ztráceli, trápili, velice tiše smáli a na nic nemysleli lidé. Za zdí byl pořád dvůr porostlý pomerančovníky.
Jejich stíny, dlouhé a tančící ve světle ohňů hořících v mísách zavěšených pod stropem, k nepoznání zkřivily Kristovu tvář.
Filip se hádal, škemral, stěžoval si, žaloval, vyčítal a prosil. Za toho s kým se radoval, pošťuchoval a sdílel tajemství.
Jenomže byl moc malý a jeho hlas se ztratil mezi sloupy.
Pak ho poslali pryč. Do Budče.