DMD č. 18 pro 18.4.2010. Téma: Nědělní ráno

Sherlock Holmes seděl ve svém křesle na Baker Street a četl nedělní noviny otočen zády ke dveřím. Ozvalo se silné zabušení. "Dále," řekl Holmes, ale nepohnul se. Dveře zavrzaly. "Je velmi ohavné vtrhnout k někomu do domu bez ohlášení a ještě k tomu v neděli ráno, pane továrníku Hopkinsi," pronesl nevraživě Holmes a pomalu se v křesle otočil. Továrník stál na prahu jako přikovaný. "Ale odpouštím vám, vzhledem k tomu, že jste se mi přišel přiznat k dnešní vraždě sluhy Johna," dokončil Holmes. Zavalitý továrník obrátil oči v sloup a sesul se k zemi. "He, ti dnešní vrazi nic nevydrží."

Fandom: originál - poezie
Varování: Lyrika až to bolí
---
Já chtěla bych být v nedělní ráno
Duhou sedmibarevnou
Mlhou na víčkách
Kterou stíráš ospalý
Já chtěla bych být
Vodou, která líně teče
Potůčkem bublavým
Kamením v toku
Já chtěla bych být v nedělní ráno
Obrazem slepého malíře
Stránku z knihy orvanou
Já chtěla bych být
Člověkem s vlastní představou
Vůli svojí svobodnou
Já chtěla bych být
Tou, která se v nedělní ráno
Probudí po boku Tvém
Já chtěla bych být
V nedělní ráno
Když zvony se rozezní
Ještě nevstávat
V nedělní ráno
Já chtěla bych být
Stromem ošlehaným
Rybou Tobě danou
Já chtěla bych být
V nedělní ráno
Tvou

Hudba. Tanec. Smích. Celý sál splýval v pestrou duhu.
O půlnoci utekla z plesu. Na zámku se tančilo až do svítání. On netančil. Snad. Doufala. Ráno se vrátila do reality.
O půlnoci utekla podruhé. Ranní slzy smyly špínu ze tváří.
Utekla potřetí. Znovu o půlnoci.
A on? Věřil, že ji zadrží. Zmizela však, jako by se rozplynula s posledním úderem zvonu. Odešel také. Krásná neznámá si odnesla s sebou jeho srdce.
Ale co naplat.
Ráno musel oznámit jméno své vyvolené.
Neznal ho.
Všechno kolem se točilo. Blouznil.
„Pane, na schodech jsme našli střevíček...“
Ve svém žalu odehnal sluhu mávnutím ruky.

Vzpomínal na nedělní rána. Na ty, co strávil jako malý kluk doma se svými rodiči a bratrem. Na ty, které měl nejraději. Na své tři přátele, spoustu skvělých okamžiků, kdy se zdál svět nádherný a veselý. Tehdy byl tak bezstarostný. Vzpomínal na všechny ty úplňky, probdělé noci, šrámy a zranění, které doprovázely každé jejich dobrodružství.
Vzpomínal na všechny holky, které tehdy milovaly jeho a na ty, které miloval on. Zvláštní, někdy mu přišlo otravné, jak na něj pořád koukaly. Teď to bylo jiné.
Vzpomínal na nedělní rána. Vzpomínal na věci a osoby, kterými oplýval jeho život před tím. Před Azkabanem.

Coruscant byl zaraženě tichý.
Nedělním ránem to nebylo.
„Císař je mrtvý, Vader také,“ mumlal vezír Sate Pestage.
Neuvěřitelné!
Zdáli se být věční.
Ysanne Isard, ředitelka Imperiální rozvědky, pokrčila rameny: „Komu to vadí?“
„Myslel jsem, že vy a císař ...“
„Minulost. Teď jsme my dva.“
Pěstěnou rukou stiskla jeho kostnatý pařát.
V mnohém byl císařovi podobný. Ačkoli „Palpatinem“ nikdy nebude.
„Jste vládce Impéria, já jeho bezpečí,“ zašeptala. „Ochráním trůn i vás.“
„Ochránit a prahnout jsou synonyma?“ pomyslel si hořce.
Myslel na totéž, když mu kat pro velezradu lámal vaz.
Napřed její otec, teď on.
Impérium pokorně sklonilo hlavu: „Co poroučíš, má paní?“

Je nedělní ráno. Alespoň myslím. Čas mi vzala jako první. Prý se tak budu moci lépe soustředit.
Nemám ani obligátní malé zamřížované okénko. I oblohu mi vzala. Aby mě nerozptylovala.
Vzala mi slunce, vítr i déšť. A moře. Sakra, jak mně se jen stýská po moři! Po vodní hladině…
Nejhorší je, že mi vzala možnost psát. Slova na papíře by dokázala prorazit tyhle zdi. Vrátit mi oblohu, slunce i to moře. Nejen to. Položila by mi vesmír do dlaně.
Jenomže já psát nesmím. Tu radost jí neudělám.
Sedím na podlaze a hlavu mám plnou příběhů, které si nikdy nikdo nepřečte.

Byl pátek večer 21.12.2012. Země hledala i ten nejmenší náznak něčeho neobvyklého. Začalo pršet. Populace to vzala jako špatné znamení. Jinde svítilo celý den sluníčko. Špatné znamení. Milióny lidí vyšly do ulic a ruku v ruce čekali na konec světa. Napětí se dalo krájet. Bary byly přeplněné lidmi, kteří se opíjeli tak, že budou druhý den litovat toho, že konec světa opravdu nenastal. Někteří z nich tvrdili, že bude nejlepší nasadit si na hlavu papírovou tašku a lehnout si na zem. Mnozí z nich také tak učinili.
Byla neděle ráno 23.12.2012. Nebo spíše nebyla. Mayové se sekli o dva dny.

fandom: ten brzy odhalíte sami
varování: narážky na nekanonické, ač mnohými uznávané fakty (= možný het či slash)
Můj kamenný masiv pukl.
Prázdno. Ticho.
Klid.
Bílá stopa na holé zemi. Zbytek plátna.
Špatným směrem hleděla jsem.
Touho neopětovaná.
Můj?
Utíká čas. Běž!
Tys ten, ke kterému naděje mé se upínaly.
Tys ten, kterého zbytečně jsem oplakávala.
Tys –
- On?
Ach nejdražší, pane nejmilovanější!
Cos viděl tam?
Já viděl zde.
Pohleď, zde svitky, které písmem slzavým jsem plnil.
Vím, že stát se tak mělo. Vím, jak stalo se to.
Přesto oči mé sladkou vláhou přetékají.
Zázrak, který nebyl zázrakem.
Má láska.
Neznal jsem toho muže.
Nikdy jsem ho neviděl.
Opravdu, přísahám!
To bylo dříve. Teď již -
Nevěřím.
Nevěřím.
Nevěřím.
Pane?

Fandom: Muminek (překvapivě ;) )
Muminek miloval nedělní rána. Ta časná rána, kdy skoro všichni ještě spali, a on mohl předstírat, že je tajemný dobrodruh, který právě objevil tenhle dům a zkoumá ho. Přitom musí být opatrný, aby neprobudil jeho obyvatele. Nemůžeme být tajemný dobrodruh, když šlápneme na malou Miu.
A ta vůně! Nedělní rána vždycky voněla maminčinými lívanci.
Kdyby si muminek měl vybrat mezi povoláním dobrodruha a lívanci, zvítězily by lívance.
Dnes se probudil mrzutý.
Byla středa.
Muminek se zavrtěl v peřinovém doupěti a dostal nápad.
Dotlapkal do kuchyně, přistavil si stoličku a začal zadělávat lívancové těsto.
Proč by nemohla být neděle ve středu?

Fandom Harry Potter
Upozornenie od 15 (dajme tomu)
Ranné lúče šteklili obávaného profesora elixírov po tvári.
Lenivo pootvoril oko, pred sebou mal tvár svojej manželky.
Napoly zakryté telo odhaľovalo to najkrajšie.
To, čo ho nemohlo nechať pokojným.
Obsypával ho drobnými bozkami.
S úsmevom sa k jeho hre pridala.
Nevedeli si pomôcť, bolo to silnejšie, ako oni.
Prečo by sa vlastne mali vzpierať?
Milovali sa.
Dotyky boli stále vzrušujúcejšie a nástojčivejšie.
Boli len krôčik k dokonalému splynutiu.
Len kúsok od vĺn extázy.
Keď tu...
Domom sa začali ozývať výkriky dvoch malých chlapcov...
„Do čerta... zabil by som toho, kto dostal ten blbý nápad
a nechal v nedeľu zavrieť škôlky...“