Harry Potter AU

V síni se rozhostilo rozpačité ticho.

Skoro bezhlavý Nick, pod stropem, nafouklý na trojnásobnou velikost, pomalu ucházel.

Tlustý mnich si odkašlal: „Omluvte mě,“ zvedl se a proplul stejnou zdí jako Protiva.

Na druhé straně se vznášel Protiva, jakoby se opíral o zeď v typickém pubertálním postoji vzdoru.

„Nemyslíš, že to už bylo příliš? Měl bys trochu ubrat,“ vlídně promluvil Tlustý mnich.

Protiva vyplázl jazyk: „To jsem se jen zahříval, ještě uvidíte, co je toho Protiva zač!“

Za mnichem se objevila jen hlava Krvavého barona, ale stačilo to.

„Brzda, plyn, brzda, plyn, brzdaaaa!“ zaječel Protiva a rozplynul se do nejbližšího brnění.

„PA113 středisku Edinburgh, dobrý den. Stoupáme do hladiny 230, aktuální výška 15 000 stop, kurz 120 Roslin.“

„Dobrý den, PA113,“ ozval se jim do sluchátek ženský hlas. „Před vámi ve výšce 16 300 těžký letoun 747. Snižte rychlost na 210 uzlů.“

„Snižujeme rychlost na 210 uzlů, PA113.“

„Ha, trochu se pohoupeme,“ zajásal kapitán Black. „Máš blicí pytlík?“ Když Snape nijak nezareagoval, zkusil to jinak: „Kolikrát už jsi skákal?“

„Myslíš s padákem?“

„Ne, bez něj, ty vole.“

„Skákat se dá různými způsoby.“

„Jo, třeba takhle.“

Jejich Boeingem otřásly prudké turbulence. 

A pak se ozval děsivý skřípot, rána a několik systémových výstrah.

„Nepřeskočili jsme náhodou první bod programu?“ otázala se Šedá dáma.

„Ne.“ skoro-bezhlavý-Nick se nenechal rozhodit a dál pokračoval v nastoleném tématu: „Nevím jak vy ostatní, ale já si na své pověsti zakládám. Dobrý rytíř má-“

„Hlavu pod paží.“ zachechtal se Protiva a vyplázl jazyk na Nicka.

„Co...co... ty...“ Nick se nafoukl (nebýt duchem, tak by nejspíš zbrunátněl) a hrozivě se vznesl ke stropu nevelké síně.

Protiva se taky vznesl a roztočil se jako káča.

Skoro-bezhlavý-Nick dosáhl kritické velikosti, hlava se mu nebezpečně kinklala tam a zpátky na zbytku kůže.

„Tak já padám,“ prohlásil Protiva a proletěl skrz stěnu ven.

Jako dítě měl z výšek panickou hrůzu. Na rozdíl od jiných batolat si vůbec neužíval tátovo vyhazování do vzduchu a předvádění „splašeného éra“. Když měl na hodině plavání skočit do bazénu z třímetrového můstku, dostal takovou závrať, že z toho prkna prostě spadnul. 

Přesto se v jednadvaceti letech stal poručíkem Královského letectva. 

Všechno odstartoval zlomyslný žertík. Když mu k patnáctým narozeninám spolužáci koupili rogalo, mohli se potrhat smíchy. Jenomže Severus dobře rozuměl fyzice, těmhle mechanickým konstrukcím důvěřoval a aerodynamika ho fascinovala. 

První klouzavý let z nevelkého kopce v něm probudil lásku k pilotování. 

Dokud měl stroj pod kontrolou, strach necítil. 

„Musíme s tím něco dělat. Jen za tento týden má Protiva na kontě sedmnáct výtržností,“ zrekapituloval skoro-bezhlavý-Nick.

Krvavý baron se tvářil nezúčastněně.

„Nemáte k tomu co říct?“ pohledem přejel přítomné duchy.

„Některé děti se naučili proti němu bránit,“ ozval se najednou Tlustý mnich: „včera na schodišti jsem viděl jak jediným paprskem slunce, odraženým zrcátkem, zmařili pokus o ublížení na zdraví.“

„Ti podlí zlosyni,“ rozhořčil se Protiva.

„Kam nechodí slunce, chodí lékař,“ zacitoval profesor Binns mimo téma.

„Račme se vrátit k problému, nemůže takhle terorizovat děti ve škole, poškozuje to naši pověst.“ 

„Jakou pověst?“ se zdviženým obočím se tázal Krvavý baron.

Kapitán Black nastavil výkon motorů pro stoupání a požádal o zatažení podvozku. 

„Podvozek zatažen… Vertikální rychlost 35 uzlů, výška 250 stop… 300… 350…“

Black jednou rukou pustil řízení, aby si nasadil tmavé brýle. Letěli přímo proti slunci. Jeho paprsky žhnuly jako rty brazilské tanečnice. 

„PA113, stoupejte do 230 a přelaďte na frekvenci 118,6 pro oblastní středisko. Šťastnou cestu!“ zaznělo z věže.

„Povolená výška 23 000 stop, děkujeme. PA 113… Výška 1100 stop, zapínáme autopilota?“

„Jo,“ vydechl Black otráveně. „Udržujem kurz 120. Klimatizace jede? Připadám si jak Ikaros. Než tam doletíme, budu úplně grilovanej.“

„Hlavně nepřistávej na moři, aby ses ochladil.“

Po ničem netoužil méně než znovu usednout do kokpitu vedle Siriuse Blacka – šílence postrádajícího jakoukoli disciplínu, pud sebezáchovy a možná i velkou část mozku.

Let PA113 z Edinburghu do Milána měl trvat 2 hodiny 30 minut. Na spoj byl nasazen Boeing 737, který měl svá nejlepší léta nenávratně za sebou a momentálně procházel větší údržbou téměř každý měsíc.

Během pojíždění na dráhu stroj drncal jako koňský povoz a motory po nastavení maximálního tahu zněly jako cirkulárky. 

„V1,“ zahlásil Snape.

Dvě vteřiny nato Black odlepil letadlo od ranveje. 

V ocasní části trupu zaznělo zlověstné vrznutí, které nemohl slyšet nikdo na palubě.  

„Našel jsem tu mapu,“ zašeptal do ticha klučičí ložnice hlas.

„Tak ji vrať, komu patří,“ zamrmlal druhý hlas.

Ha, ještě nespí. Rychlými kroky překonal mezeru a vlezl za závěs. 

„Silencio!“

„Je tam, přesně jak jsem si myslel.“

„Nemáš tam co pohledávat. Když tě chytí, sebere nám stovky bodů.“

„Pokud mě chytí.“

„Ty si fakt věříš.“

„Pořádně se připravím.“

„Nezapomínej na duchy.“

„Ti mají svoji sešlost.“

„A co paní Norrisová?“

„Mezi poslední hlídkou a čtvrtou ráno chrní jak zabitá.“

„Ale on nikdy nespí.“

„To je blbost.“

„Já s tebou nejdu.“

„S tím počítám.“

„Varoval jsem tě,“ razantně ho vyšoupne z postele.

Tiše se plížil nocí. Nikde nikdo, přesně tak to mělo být. Studenými chodbami sklepení se nesla ozvěna kapek. Vlezlá zima zalézala za nehty. Bezděčně se střásl. 

Na křižovatce zastavil a v paměti prošel naučenou trasu. Byl si stoprocentně jistý, že správně počítat kroky. Udělal ještě dva kroky doprava a na zdi nahmatal šestou cihlu odspodu. Zadržel dech a zmáčkl ji.

Nic.

Zamračil se a ještě jednou prohmatal své nejbližší okolí. ...pět, šest, musí to být ona.

Rozkročil se a znovu zatlačil na cihlu celou dlaní.

Jen slabé vrznutí naznačilo, že tentokrát se něco pohlo.

Odpočítal sedm kroků a vklouzl dovnitř. 

Bradavický hrad pokryla bílá peřina sněhu a chundelaté vločky se dál snáší z oblohy. Uvnitř je však teplo a útulně - vesele plápolající krby, tisíce svíček vznášejících se ve vzduchu, desítky nádherně ozdobených vánočních stromečků a ve Velké síni jeden oválný stůl, prostřený na sváteční večeři.

Už brzy začnou skřítkové posílat nahoru jídlo, ale teď jsou chodby ještě tiché a prázdné. Těch pár dětí, které v hradu zůstalo, se ještě venku kouluje. Brzy dorazí, rudolícé, zmrzlé, ale natěšené na večerní aktivity. 

Profesor Brumbál spokojeně shlíží z okna své pracovny a pohrává si s bronzovým hlavolamem. 

Jen Protiva nafoukle mlčí ve sklepení.