DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

Jak tak Edvin hleděl ze strážního koše na vlny rozbíjející se o Mečové pobřeží, tentokrát z druhé strany, nemohl si nevzpomenout na svou šílenou sestru. Krom toho, že ovládala Helsinky, dokud ještě existovaly, byla totiž nechvalně známá taky odpovídáním otázkami. Mezi její oblíbené patřily „umí kapr salto vzad?“, „žere bagr jahody?“ a nyní docela aktuální „brečej námořníci rum?“
Zatoulaný Fin sjel pohledem na palubu pod sebou a usmál se na prázdné soudky a na kmitající posádku neohrožených námořníků. Po včerejším faux pas s Edwinovou navigací už totiž konečně věděl, že rum nepláčí.
Zato jim moc nechybělo a srali atomové hřiby.

Venkovská cesta, strom.
ESTRAGON: Pláčou námořníci rum?
VLADIMIR: Záleží, jak dlouho chceš čekat.
ESTRAGON: Pijou námořníci jenom rum? Žádnou vodu…
VLADIMIR: Třeba se vypařil. (podrbe se za uchem)
ESTRAGON: Alkohol se pak určitě vypařil. Ale co když je tlačí bota?
VLADIMIR: No a co pak zbyde… (rozmáčkne blechu) na suchu.
ESTRAGON: To bolí. Opravdu. Pak už to nestačí ignorovat, ani sem tam syknout.
VLADIMIR: My, třeba. (otře si ruku do šatů)
ESTRAGON: Vždyť, ta moje zpropadená bota. Slzy mi vyhrkly, nejednou.
VLADIMIR: Opakovaně! Pořád tu není!
ESTRAGON: Otázka je… pláčou námořníci?
VLADIMIR: Jo, je… teda není. A myslíš, že přijde?

Dnes odpovídáme na další z vašich hloupých otázek. Ptáte se, zda pláčí piráti rum. Nuž, je poměrně očividné, že motivace k této otázce pravděpodobně pochází z faktu, že Stalin jako Rus pláče vodku.
Už na první pohled je tedy jasné, že piráti rum plakat nemohou, a to především proto, že národnost i funkce piráta se mění podle oblasti a doby, ve kterých pirátí. Takoví piráti silnic nepláčou, kromě chvíle kdy dostanou pokutu, to by si před policistou nedovolili ovšem, plakat alkohol. Somálští piráti tak maximálně kerosinový dryák. A piráti počítačoví mountain dew. Piráti nepláčí rum, ovšem pijí grog proti kurdějím.

„Co tohle – od babičky – co tu... Malý Jiříček má prý příliš bujnou fantazii. Jednoho dne ale překročí hranici do světa kouzel, jiných pravidel a nových dobrodružství,“ s obavou pohlédla na syna.
Mlčel. Tvářil se poněkud sveřepě.
„...potká vílí rodinu, námořníky, kteří pláčí rum, a kamarádku rybičku, která svítí ve tmě,“ nervózně pokračovala ve čtení anotace.
Ostré nadechnutí.
„Matko. Je obecně známo, že víly neutvářejí rodiny, dle patřičné literatury jejich sociální struktura funguje podle jiných zákonitostí. O tom alkoholickém biologickém nesmyslu se vůbec nehodlám bavit. Lži! A... ta rybička. Dá se využít jako stolní lampička?“
Možná by ho měla nechat otestovat...

Tak to se jim zase moc nepovedlo. Ráno se probudili a bolela je hlava jako nikdy dřív. Potili rum, slzeli rum. Ještě horší to bylo, když objevili na svých mobilech videa z včerejší noci.
- Alfréd si na hlavu sypal ovesné vločky, povídal o škodlivosti alkoholu a zapíjel to rumem.
- Oba stáli na jedné židli, postavené na stole a kreslili na strop logo tuzemáku. (Nemůžete se divit, že jim to moc nešlo)
- Benedikt svlečený do půl těla běhal kolečka okolo Alfréda, spícího na zemi s flaškou rumu v ruce a řval, že jsou námořníci.
"Ach jo." začal Benedikt připravovat na česnečku.

Nad Rescatorovou lodí se vždycky snášel oblak smutku. Kapitán lodi a obávaný pirát neustále smutnil pro svou ženu, která zůstala ve Francii, zatímco on byl nucen odejít do ponižujícího vyhnanství.
Dnešek byl ale jiný.
Dnes to nebyl pouze Rescator, kdo se v slzách hroutil ve své kajutě.
Ráno došlo v podpalubí k nehodě, při níž se ze sudů vylil všechen rum. Najednou jakoby na lodi skončil všechen život. Námořníci naříkali, bědovali, kleli.
„No tak chlapi, je to jenom rum.“ snažil se své muže uchlácholit kapitán. „Přece se nesesypete kvůli trošce chlastu.“
Ale nic nepomohlo. Rum byl jejich krev, jejich slzy.

Tuor si přitáhl plášť blíže ke krku. Od úst se mu odvinul další obláček páry. Noční nebe věštilo sníh.
„Měli bychom rozdělat oheň,“ zašeptal.
„V Ered Wethrin obchází Stín. Nebudeme riskovat,“ pronesl Voronwë.
„Pravda. Ty jsi však z Noldor, tvůj lid překonal Helcaraxë, ale lidé…“
Elf pokýval hlavou a pravil: „Prozradil jsem ti tajemství cestovního chleba. Nyní uzrál čas, abych ti svěřil ještě jedno další.“
Vyňal z torny lahev a podal ji Tuorovi.
„Co je to?“
„Níri i Ciryamo,“ řekl Voronwë, „Námořníkovy slzy. Zahřeje tě.“
Tuor si dopřál velký doušek a mocně se rozkašlal.
„Elfe bláznivá, vždyť je to rum!“

Chodíme po střepech, co bývaly lidmi
Brodíme se troskami Titaniců
Zakopáváme o roztříštěné hračky
A neohlížíme se, hlavy směřují k nebi
Výš a výš stoupá lidská stopa
Na čem se staví kandelábry
Odkud plyne cukrová vata
Kam chodí spát použité porcelány?
Pláčí námořníci rum?
Dětské otázky s dospělými hlasy
Rozpitvané zpovědi knězi bez svědomí
Špagetové provázky zamotané ve sklenici
Ptáme se dokolečka
a pořád nechápeme
Tak pláčí? Pláče vůbec někdo,
když se hroutí civilizace?
Když se v půli roztrhne šňůra na prádlo
na dvoře plném otisků mláďat
Voda pálí dostatečně
Do konce básně zbývalo deset slov
Čtyři. Tři. Dvě. Věčnost.

Po koberci zelených čtyřlístků hopkají nadýchaní růžoví králíčci.
Satori vstane od stolu. Odhodí kostku.
„Tohle není žádná hra, padají mi samé šestky!“
Zakopne o králíčka.
Několik překrásných motýlů se jí snaží usadit na nos.
Sulumi se vrací s občerstvením. Něžný dortík ve tvaru srdce.
„Sulumi, chci odsud!“
„Ale jistě maličká. Jak si přeješ. Vypravme se do jiného příběhu. Piknik u cesty jsem už dlouho nečetl, ale i mně se zdá, že "Štěstí pro všechny" mělo ve skutečnosti vypadat trochu jinak.“
Sulumi listuje: „Co tohle? Vyhovuje cesta do povídky, kde námořníci pláčí rum, má drahá?“
„Cokoliv, jen ať už jsme pryč!“

Než naposled vystřelím ze své kuše, chci se ještě jednou setkat s Jughášem. Mezitím...
Říká se jí dolgnír, černá slza. Začali s tím Umbařané, ale tohle bude místní. Chutná hořce, po jedovatých bobulích, z kterých se pálí.
Pro ty, kdo chtějí zapomenout, že ještě dýchají.
Drží se za ruce, ranění je děsí. Jeden se představil jako Snûkh; druhý se jmenuje Grifit. Oslovují mě „Igrûn-thrakka", jako bych dosud byla v armádě.
Předají mi dopis a vzdálí se.
To, jak dlouhý list napsal Jugháš vlastní rukou, je nakonec nejmenším překvapením.
Pomohou mi do nosítek. Kuši mám při ruce – země je neklidná.