DMD č. 30. pro 30. 4. 2015. Téma: Ten co nic nenapsal

Dlouho jsem byl tím, co nic nenapsal. Školní slohové práce nepočítám, práce diplomová je taktéž z jiného soudku.
A pak jsem byl zlákán k účasti v DMD. Zvolil jsem si literární jméno a byl jedním z těch, kteří v měsíci dubnu zasedli ke strojům. Ne, další témata zde citovat nebudu, na to by po třech ročnících již rozsah sta slov nestačil.
Lehké to nebylo, ale postupně vznikly postavy, které přecházely z jednoho drabble do druhého a z nich celé fandomy. Pravda, přiznávám, že kontroverzní, ale to už někdy k literatuře patří.
Je mi mezi vámi dobře, milí spoluliteráti, vivat DMD!

A small voice sounded.
Mahal, help me.
Mahal opened his eyes and was furious. His people, enslaved to a stranger?
In a wink of an eye, the offending author stood before him.
“How dare you force the world to do your bidding? Who are you?”
“I’m a fanfiction writer,” said the author. “And you should be thankful. Because of me, people read about dwarves! But I get it, you can’t understand. Have you ever written anything?”
Mahal decided he heard enough.
He clasped his hands…
The author disappeared...
Dís woke up from a nightmare, She was home. In Ered Luin.

"Archiméde? Jak jsi určil ryzost koruny, o které píše Vitruvius? Použil jsi zákon o vztlaku? Poraď, zrovna určuji hustoty těles."
"A co bys řekl ty? Taky jsi slyšel pomluvy o tom, jak jsem běhal po městě nahatý?"
"Slyšel. Ten způsob je k ničemu, přeteklou vodu jsi nemohl přesně odměřit. Vyvážil jsi dvě tělesa na páce zavěšené na vzduchu, a pak jsi jedno ponořil do vody? A dovážil? Prozraď!"
"Neprozradím. Sám jsi napsal: Je zpozdilostí chodit hledat smysl věcí přírodních do papírů toho nebo onoho, místo do díla přírody!"
"To mám z toho, že publikuji. Tak ti pěkně děkuju."
"Nemáš zač."

„Proč je to v pytli? Všechny drabble jsme napsali, tak proč ne tohle?“
„To téma. Všichni píšeme. O kom máme psát, že nepíše, když všichni píšeme?“
„Nic nenapsaly myši. A ten krtek, co jsem ho donesl včera, ten jen ječel. A utekl. Ten nic napsat nestihl! Napiš o krtkovi! Že jestli hledaj toho, kdo nic nenapsal, že je to krtek!“
„Ale to je hloupost, co říkáš. Proč by hledali krtka? Hledají někoho z nás, kdo nepíše.“
„My všichni píšeme! Krtek nepíše! A můžou si s ním udělat rozhovor, jaký to je, když se nic nepíše! Ještě pořád je za ledničkou!“

Už od mládí hodně čtu, ale zatímco jsem si dřív pamatovala nejen děj, ale i jména hrdinů, všech knížek, které jsem kdy četla, s přibývajícím věkem je to se mnou horší. Kdybych měla popsat děj knihy, většinou skončím u dvou až tří krátkých vět, občas si po nějaké době vybavím jednoho nebo dva hlavní hrdiny jménem, ale tím to končí.
Naštěstí lidé, kteří nic nenapsali, bývají dobrou inspiraci pro nás pisálky, když už nemůžeme použít fandomy, které znají ostatní, protože jsme zapomněli jejich reálie. Skutečná realita umí vytvořit spoustu komických i tragických situací, na které se dají napsat různé drabble.

Sullivan jí podal rozkaz zpátky.
„Dostala jste velení na Betsy.“
Přikývla.
„Bude potřebovat prvního důstojníka. Pokud chcete…“
Poprvé po dlouhé době se usmála.
„Kdy vyplouváme?“
„Za dva měsíce. Ještě stihnete navštívit rodinu.“
„Bude potřeba vypravit loď.“
„Nedohadujte se se mnou, pane Sullivane. Kdy jste byl naposledy doma?“
„Už to bude víc jak rok.“
Zahleděl se z okna. Začalo se stmívat.
„Nechcete někomu poslat zprávu? Měl bych to při cestě,“ zeptal se nečekaně.
Zavrtěla hlavou. Dopisy od ní dávno nikdo nečekal. Sullivan potřásl hlavou na srozuměnou. Společně pozvedli sklenky.
„Na návrat! A na Betsy!“
Cinknutí pohárů se ztratilo v hospodském hlomozu.

Nejhorší na kancelářské práci bylo to papírování.
Vran zoufale hleděl na hromady lejster, jako by to byli jeho nepřátelé.
Vlastně byli.
On uměl číst! Jenom... jenom mu některá písmenka dělala problém. A slova. A tak.
O pár let později podával Vran vyčerpávající hlášení o právě proběhlé misi. Kdy, kde, co se stalo... do nejmenších podrobností. Na nic nezapomněl.
„Já zírám,“ prohodila Liška, když odcházeli z místnosti. „Jak sis to všechno mohl pamatovat? Nekecej, že sis každý večer dělal poznámky... já vím, že...“
„Ne,“ řekl Vran. „To bylo jednoduchý. Já si prostě jen udělal uzel!“
A vytáhl šňůrky, které připomínaly kipu.

Jsem ten, co nic nenapíše, když mu slina nejde,
básník, který bez pozvání do tvých komnat vejde.
Tvé svědomí, černé můry, strach bezesných nocí,
básník, který zná ta tvoje tajná genus loci.
Vykresluji krásu světa včetně stinných stránek,
znám obavy, které kradou tvému tělu spánek.
City, co ti nedaj spát,
tvoje vroucné: "mám tě rád."
Cítím vůni tvého těla, je to parfém laciný,
krůpěj potu tvojí tváře hladké hříchem bez viny.
Jsi můj amor, střílíš slova,
která ryju do olova.
Tesám věty v kámen tvrdý,
snad to nezní suše,
"na své střevo byl vždy hrdý
rýmy šly mu z duše."

Přišel domů s brekem.
„Kluci si se mnou nechtějí hrát na Indiány,“ vzlykal, když se ládoval třetím obloženým chlebem.
„Pročpak, broučku?“ zeptala se účastně maminka a nalila mu čtvrtý hrnek kakaa.
„Protože jsem prej srab a ty neberou. Ale já nejsem srab!“
V následujícím týdnu rozbil školníkovi okno, namazal schody kolomazí a zamkl učitelku na toaletě. Maminka se při čtení žákovské knížky hroutila.
„Slabý,“ konstatoval náčelník.
Při písemce z matematiky se vzdorně podíval na obávaného profesora a odmítl psát se slovy: „Prostě se mi nechce.“
Večer se s ním náčelník sbratřil krví a dal mu jméno: Ten-co-nic-nenapsal.

Bylo nebylo jedno ledové království plné děsivého ticha, kde lidé křičeli mlčením. Žil byl v tom království jeden sněhový princ. Odmalička ho vychovávali k tichosti a šedi. Hlavně nic neříkej, to slýchával nejčastěji. A protože byl poslušný, mlčel, zatímco jeho duše se plnila barvami a touhou. Nezmohl se na protest, když ho používali jako loutku. Netroufl si improvizovat, aby nebyl poznat jeho vnitřní žár. Když dostal k jedenadvacetinám nabídku, která se neodmítá, poprvé zahořel plamenem. Před očima světa vykreslil svou vášeň do ledu, na ploše zůstávaly hluboké rýhy jeho touhy. Když mu srdce ozdobilo zlato, oddechl si. Vyhrál. Mohl odejít.