DMD č. 28. pro 28. 4. 2015. Téma: Třináctý život není

Když se narodila Tereza, nebyli ještě svoji. Alespoň se konečně sestěhovali. Svatba přišla vzápětí. A potom dvojčata. Petra a Damián. To už jich bylo pět. A další dítě bylo na cestě. Poslední. Lukáš.
Léta ubíhala. Tereza dospěla a odešla na univerzitu. A když se o pár semestrů později vrátila, sbalila se a šla bydlet s přítelem.
Netrvalo to dlouho a i ostatní děti následovaly jejího příkladu.
Znovu se sešli o Vánocích. Čtyři děti, se čtyřmi partnery.
Terka měla děti dvě, Petra a Damián po jednom. Dvanáct. Třinácté dítě už na svět nepřišlo. Ten, co je ovládal, byl totiž pořádně pověrčivý.

"Jo žít, to se musí umět." Začal jednou velký Břeňa, a my všichni jsme se shlukli kolem něj, abychom mohli dobře naslouchat moudru, jaké pro nás ten den měl.
Velkýho Břeňu jsme ostatně my všichni kluci brali jako nějakého mudrce. Trávil hodně času stranou a dospělí o něm říkali, že je to blázen. Ale s náma se vždy bavil, dával ná rady a občas i nějaké dobroty. A věděl vše, učil nás o světě, zrovna jako dneska.
"Žít se musí umět, a musí se to umět pořádně. Ale žádné strachy, života je dost. Jen toho třináctého není. Ten končí blbě."

Na Řádu a jeho členech ho fascinovala spousta věcí.
Že (někteří z nich) dokáží vyslovit jméno Temného pána.
Že stále věří v neomylnost Dumbledora.
Že většina z nich odmítá použít Avadu.
Že se dokáží domluvit, aniž by měli jediného vůdce.
Že jsou ochotní jít do přímého boje, aniž by aspoň zhruba znali rizika.
Nechápal…
Jestli jsou tak odvážní.
Nebo tak bláhoví.
Či zásadoví.
Poslušní?
Šílení?!?
„Uvědomujete si, že Temný pán si mohl vytvořit až neomezené množství dalších horcruxů?“ zeptal se. „Sedm je sice magické číslo, ale to třináct taky…“
Měl považovat za úspěch, že se ozvalo hromadné zalapání po dechu?

Už v dětství měl občas komplex méněcennosti. Prostě něco provedl, někdo mu vynadal a on v záchvatu začal bít hlavou o zeď. Vykřikoval přitom, že dělá nejhorší věci na světě, že si zaslouží umřít. Nejlépe ho zvládal jeho bratr, který všechen nahromaděný vztek přenášel otravným okřikováním na sebe.
I když se stal z chlapce muž, který živil rodinu, komplex nikdy docela nezmizel. Jednou se pohádal se svým šéfem a ten ho vyhodil z práce. Začal mít hrozný vztek. Na sebe. Kdo bude živit rodinu?!
Že člověk nemá třináct životů, dokonce ani dva, si uvědomil, až když letěl kolem sedmého patra.

Na Vlastní Nebezpečí se vynořila ze shluku červích děr v místě, kde se měla nacházet vesmírná stanice Třináctý Život.
Jenže žádná stanice nebyla nikde v dohledu.
„Vy jste zase nezapočítal nějakou proměnnou!“ obořil se kapitán na Narsise.
„Pane!“ Swerv ukázal ven, „asi uletěla před tímhle!“
Venku se hemžily desítky Kalnamychidirotaniriánů a stahovaly se k lodi. Na můstku vypukla panika. Jediný císař zachoval chladnou hlavu, s Linkattovou pomocí vyladil komunikátor a začal s nimi plynule hovořit.
Kalnamychidirotaniriáni se poslušně zařadili za loď.
„Slíbil jsem jim další obilí, když nám pomůžou,“ vysvětlil císař. „Teď už se jenom musíme dostat na to seřadiště.“

Vzdor tvým třinácti zápolením
Sypaným prachem z cest
Nedovolí ti čest
Říct Tohle život není
A po tolika nocích pláče
Že život se ti hroutí
Zavřená v kleci z proutí
Otvírám! Tak dál kráčej
A při každém tvém zaváhání
Hle černá kočka v cestě
Fanfáru prosím! Žestě!
Táhnu tě dál má paní
Nemoc tvá tvrdí potměšile
Že smůly plný stůl
Že blbec jsi a vůl
Nenadávej mé milé!
Vírou v tebe smutku tě zprostím
Třináctku osudu
Uzavřu do sudu
A odvalím k radosti
Tohle je šťastný život tklivá
Tak žádné připomínky
Dám náplast na vzpomínky
Z třináctky εi! A zpívá!

Poprvé ho pokopal pakůň. (Byl to úplně normální kůň, ale byl strašně pitomý. A prý to tak líp zní.)
Podruhé ho téměř dekapitovala vesele hozená sekera. (Připletl se k domácí hádce, kdy létalo i to co nemá peří.)
Potřetí se topil. (V močůvce.)
Počtvrté ho přidusily činky. (Zkoušel posilovat bez trenéra.)
Popáté ho málem přetrhl nastávající dědeček... tedy otec jedné slečny. Vlastně asi paní. Ale právěže teprve slečny!
Po šesté...
Stál, vzpomínal a počítal.
Takže tohle je třináctka. Šťastná...
Proti jejich chabé hrstce stála přesila nepřátel.
Vran ale moc dobře věděl, že život má jen jeden. Víc než jednou neumře.

Garfield seděl nad schody do sklepa a usilovně přemýšlel. Kolik mu to teď zbývá životů? První zmizel po tom náhlém nedorozumění s jedoucím autem, druhý po pošetilé návštěvě ledničky (dodnes v nočních můrách vídával ten lahůdkový salát, který se k němu hladově sápal), o třetí přišel, když se natahoval po tom líbezném malém ptáčkovi a neodhadl vzdálenost...To jich dohromady bude...sedm. Zbývají už jen dva. Musel uznat, že na čtrnáctiletou kočku je to slušný výkon, ale teď to opravdu nestačilo. Mezi ním a čerstvě vypraným Pookym leželo několik metrů nástrah a nebezpečí. Na to by potřeboval životů nejmíň třináct.

John stares horrifyingly at the floating ashes as they turn back to their former state, a phoenix, again. His steel sword marked the bird's death ten times, it IS immortal after all. Phoenixes live up to their legends alright, John thinks.
John swings his sword killing it for the eleventh time. But his efforts deemed hopeless. Nothing worked so far, the ashes eventually transform back.
"Sealing!" John thinks loudly. He miraculously stabbed it in the heart once again, degrading it to ashes. Quickly, he sealed the beast's remains for eternity; rendering its ability to live its thirteenth life no more.

Většina se naučila, že těmhle dvěma musí buď podlízat, nebo se jim vyhnout.
Stejně si vždycky našli vhodné oběti.
Bonney a Curtis skončili poleptaní. Příliš se ukláněli.
Holmwood už nikdy nevkročil do lesa.
Allard, Putnam a Gardyner nepřišli k závěrečné disputaci. Vlastně si netroufli diskutovat už pár měsíců.
Statham, Warwick, Darrell a Thorne odjeli domů. Darrell slepý na jedno oko.
Hobbes a Trent prostě zmizeli.
Potom si vyhlídli Severina Waterse.
O týden později byli jako vyměnění: tiší, uctiví...
Vybouřili se, mínil rektor Leyland. Dospěli.
Ale mistr Talbot zastavil Severina na chodbě. „Příště na takové černou prací neplýtvej. Škoda tvého života.“