Star Wars: the Clone Wars

Dots se snažil být nenápadný. Odměny za dezertéry byly vysoké, zvlášť na místní poměry.

“Myslel jsem, že seš Jangův syn, ale na to seš moc starej.”
Chlápek natáhl ruku a šťouchnul do jedné ze skvrn na jeho tváři. “A nemyslím, že by si někdy začal s togrutou.”
V příští vteřině už ležel na baru, ruku zkroucenou za záda, Dotsovu přilbu přímo ve výhledu vyděšených očí.
Nedalo se tomu zrovna říkat být nenápadný. A lidé ho pak oslovovali jménem, na které neměl nejlepší vzpomínky. Ale vidět je blednout, když si mysleli, že právě urazili člena Umrlčí hlídky? To za to stálo.

"Ani o tom nemluv," zhrozil se Zip: "radši nemyslím dál než měsíc."
Lefty ho ve sváteční uniformě, s vlasy přistřiženými ke kůži, málem nepoznal. Zato Zap se prakticky nezměnil, kromě kruhů pod očima. Vedení ho tahalo po doktorech. Jestli ho měli naučit v klidu sedět, nezabíralo to.
"Něco se najde," zkusil ho uklidnit, ale Zip se jenom ušklíbnul.
"Tobě se to mluví, policajte. Za pět let budeš komandér, s pivním pupkem a mozolem na zadku."
"Na záchytku tě můžu zavřít už teď, tak bacha na pusu."
Ještě že přišel přímo z obchůzky. V brnění aspoň nebylo vidět, jak moc zhubnul.

"Rozumíte, CT-3568?"
Kývnul.
"Dobrá. Hlava."
Přilba. Bezpečí. Vypneš zvuk zvenku. "Ticho."
"Zelená."
Felucia. Kashkyyyk. Umbara. Pot teče do očí a do úst. "Slaný."
"Voda."
Má žízeň. Před testem se zapomněl napít. Doktor má před sebou sklenici, ale jemu nenabídl.
"CT-3568?"
"Omlouvám se. Modrá?"
Klikání datapadu. Chyba.
"Zpívat."
Večer po bitvě. Vrátila se jich polovina. Láme se mu hlas, rozkašle se, ale zpívá dál. Ukolébavka pro mrtvé.
"CT-3568?"
"Můžeme přestat, prosím?"
Další klikání. Další chyba.
"Loď?"

"K čemu to vůbec je? Myslíš, že se ti droidi můžou zhroutit?"
Zavrtěl hlavou.
"Tak proč?"
"Ustanovení výchozí úrovně. CT-3568 byl vybrán pro nový projekt."

„Všichni zastavte palbu! Střílíme do vlastních řad! To nejsou Umbarané, ale klony!“ běžel skrz řady vlastní 501. legie směrem k nepříteli, z hlavy strhl vlastní helmu. Vrhl se po prvním protivníkovi, kterého uviděl, nešetrně stáhl jeho helmu. Dívala se na něj vlastní tvář.
„Podívejte! Jsme všichni klony!“ Rexův hlas se nesl bojištěm.
Klony začaly sundávat vlastní přilby.
„Kapitáne, našli jsme velitele čety. Je to komandér Cody, ještě žije.“
Rex nečekal, rozběhl se.
Krell nás neposlal do žádné bujaré strkanice, donutil nás bojovat s vlastními bratry, padl u Codyho na kolena.
Stisk ruky.
Krell zaplatí vlastním životem, zavřel komandérovi nevidoucí oči.

Hushovi bylo jasné, že nebýt povinného očkování, kluk by se u něj na ošetřovně ani neukázal. I tak se snažil předstírat, že to vykloubené rameno je v podstatě legrace.
"Jen jsme se s ostatníma pošťuchovali a špatně jsem spadnul."
Možná by mu to i věřil, kdyby se mu kluk dokázal aspoň jednou podívat do očí. A kdyby jeho modřiny podezřele nepřipomínaly otisk dospělé ruky.
Nebylo tak těžké zjistit, kdo z cuy'val dar měl tuhle várku na starost. A hvězdy ví, proč ten mandalorianský parchant nenosil přilbu.
Dospělý voják, i když napůl zmrzačený, je pořád těžší soupeř než sotva odrostlý kadet.

Felucia byl nepřetržité, neuniknutelné vlhké horko. Všechno, včetně kůže, okamžitě plesnivělo, a čerňáky nestíhaly odvádět pot, takže jste se nakonec pomalu vařili ve vlastním brnění. Vlasy se vám lepily na obličej, svědily, a buď vás pomalu dovedly k šílenství, nebo jste si nakonec sundali přilbu a schytali blasterem doprostřed čela.
Zip vydržel přesně týden, než od někoho vyžebral strojek a vlasy, které si nechal odrůstat poslední rok na Kaminu, ustřihl na pár milimetrů.
Údržba dala míň práce, vlasy nehřály a necuchaly se, a ubylo stížností na ústrojovou nekázeň. Jen ho lekal ten vyděšený kadet, kterého místo sebe vídal v zrcadle.

Jednání Senátu šlo do finále - alespoň všichni doufali. Je málokterý druh dokázal zvládnout projev delší než tři hodiny, a senátor začínal pátou.
"...a proto je nejen morálně, ale i existenčně nepřípustné, aby válka s CIS pokračovala. Naše republika je obr na křehkých nohou, a my jí přesto na ramena nakládáme…"
Kancléř se podíval na hodinky. Opera začínala za pět minut.

"Sebevražda."
"Ale…"
Komandér Fox ho gestem zastavil. Vytáhl placatku, část obsahu nalil do kelímku s kafem a napil se.
"Něco ti poradím, Left'ika. Když řeknu, že je něco sebevražda, tak s tím nepolemizuj."
"Ani když oběti chybí hlava?"
"Ani tak."

Podle pravidel neměla hlídka u Senátu trvat déle než šest hodin.
Jak se blížil večer a bolest v zádech a nohách se přehoupla do té fáze, kdy ji přestáváte vnímat, došlo Leftymu, že pravidla jsou zase jednou spíš návrh.
Stěžovat si nemělo cenu. Komandér to mohl předat jedině kancléři, a křičet svoje problémy do drtiče na odpadky by bylo účinnější. Takže jste museli najít vlastní způsob, jak přežít.
Lefty většinou poslouchal. Lidé se snadno prořekli, když vás nebrali jako myslící bytost. Politika, podvody, aféry… a i mnohem důležitější věci.
Třeba kde se dá sehnat kávovar, zadarmo a v podstatě funkční.

Probudil se a bylo mu strašně. Hůř než po tom nejtvrdším tréninku, hůř než těch posledních pár dní na Kaminu, když mu ta věc - aneuryzma, říkali - začala spouštět migrény.
Včerejšek si skoro nepamatoval. Mizerný bar v mizerné části města. Hnědozlatá tekutina, která chutnala po obilí. Až pozdě mu došlo, že by si musel sundat přilbu. Ještě později, že pít tvrdý alkohol brčkem není dobrý nápad.
Nejdřív v sobě neudržel věci, které asi neměl někomu říkat. Pak vztek a smutek a slzy. Pak snad všechno, co za poslední týden snědl.
V Mandalorianské helmě se zvracelo ještě o něco hůř, než pilo.

Základna na Aldhani byla tichá, klidná, bezpečná - nudná. Většina vojáků vyplňovala čas spánkem, chlastáním, koukáním na idiotské seriály a děláním problémů.

Zap zmizel.
Naučil se sice nasměrovat soustředění na ničení rachťáků, jenže jak bylo po boji, upnul se na první věc, která ho zaujala. Jako třeba…
“To je dray,” řekl Zap, jako by to tu kouli chlupů nějak vysvětlovalo. Byla zcuchaná jako Zap po týdnu v brnění, a smrděla podobně.
“Myslím, že mě má rád,” prohlásil. V tu chvíli se mu dray zakousl do prstů.

Zip si povzdechl. Jeho bráška měl prostě náhled na svět, se kterým se nedalo hádat.