DMD č. 7. pro 7. 4. 2014. Téma: Hlavně klid

Zkoušky měly začít za dva týdny, a seznam zkušební komise pro lektvary pořád nebyl kompletní. Chybělo jméno mistra Lavoisiera.
Anzelm kontroloval úřední desku každý den.
Dorazili adepti z Châteaux des Chansons a potvrdili ostatním jejich obavy. Laskavý mistr Lavoisier v únoru zemřel. Prý místo něj nastoupí... snad někdo z Divjakovovy linie.
Anzelm utekl do laboratoře a dřel jako šílený.
Nakonec se na tabuli objevilo jméno mistra Severina Waterse.
Anzelm na ně chvíli vyčerpaně zíral. Pak mu podklesly kolena.
Erik ho zachytil. „Co blázníš? Za týden chceš dohnat to, cos nezvládl za roky? Radši se pořádně vyspi, to ti prospěje víc.“

"Drahý Holmesi, tohle už přeháníte," začal jsem hovořit. Poněkud zvýšeným hlasem, přiznávám. "Když jsem se pokoušel číst noviny, vyluzoval jste svými houslemi tak příšerné zvuky, že jsem nedokázal vnímat ani slovo. Půl noci jsem nespal kvůli výbuchům, které se odsud ozývaly, a vy mi teď tvrdíte, že se nemůžete soustředit, protože mé kapesní hodinky tikají příliš hlasitě?!"
To už jsem se nebezpečně blížil ke křiku. Obvykle se velmi dobře ovládám, ovšem posledních pár dní mi opravdu dalo zabrat.
Holmes odložil dýmku a s ublíženým výrazem se ke mně otočil.
"Drahý Watsone, víte přeci, že ke své práci potřebuji hlavně klid."

“No jo, pohoda jazz…” brmlám si pod vousy po zjištění termínů.
Na napsaní diplomky více než měsíc. Obhajoba až týden poté. Státnice týden potom. Hromada času. Nějakých 35 stránek práce už mám. Jenom vyladit teorii a diskutovat výsledky. No, ono se (samo) něco vymyslí, co se tam má napsat.
DMD č. …
Sakra! Sakra! Co to má být! To snad ne…!
Klid… Hlavně klid - mysli na diplomku. A za měsíc máš obhajobu. Ano, krásný to klídek… Mysli na květen. A státnice v červnu. Duben je jen odpočinková záležitost. Klídeček, pohodička… Duben krásný a příjemný.
Ááá… na to nikdy nic nenapíšu! #$%@!

Mimas přecházel po místnosti sem a tam.
Tyros a Thon seděli za stolem a lili do sebe corellianskou whisky po litrech. Berek, Trins a Mossi to zvládali s klidem. Nebo se o to aspoň snažili.
Bennar pozoroval svého již bývaleho velitele.
"Klid, Mimasi, ano?"
"Klid? Jak se mám uklidnit?"
"Nevím, nechceš se napít?"
"Ne!"
"Tak se nerozčiluj. Hlavně klid, jo?"
"Nech si svý rady!"
"Já chápu, že jsi rozrušený...," začal Bennar žoviálním tónem, jenže Mimasovi ruply nervy úplně a vrhnul se na něj.
Vzápětí vyšla z vedlejšího pokoje léčitelka.
"Je to holčička."
"Holčička?" vypravil ze sebe přiškrceně Mimas.
"A chlapeček."

Kateřina vstala z lavice a vymetla si spánek z očí. Její manžel měl k dobru ještě pár chvil na sny, než rozpálí kovářskou výheň, taktéž děti, pevně přitisknuty jedno na druhé, si zasloužily ještě chvíli odpočinku. Kateřině zbývalo málo času a mnoho povinností, ale momentálně cítila, že chvíli počkají. Vyšla na ulici, opatrně zavřela vrata a vydala se směrem k řece. Svět byl tichý, snad sám Bůh se teprve probouzel. U břehu se zarazila. Rozjímala.
Hladina, klidná jako zrcadlo, odrážela v náznaku blednoucího nebe bílé hradby Menšího města.
Dnes bude krásný den, usmála se Kateřina a běžela zpět podojit kozu.

Stála v před stolem admirála Parkera už dobrou půlhodinu.
„Poručík Doyleová, třetí důstojník ze Skřivánka,“ nahlásila. Už po druhé.
„Jistě. Já vím.“
Z jeho hlasu cítila hrozbu.
„Tady jsou vaše rozkazy.“
Podal jí arch papíru. Přelétla ho očima. Zbledla.
„Dovolená!? Ale to přeci nejde! Musím se vrátit na loď! Nemůžu…“
„Dovoluji si vám připomenout, že od teď už k posádce Skřivánka nepatříte,“ pokračoval nevzrušeně. Bezděky stiskla ruku v pěst.
„To nemůžete!“
„Je to rozkaz, slečno Doylová. Už jste toho udělala dost. Teď je na čase si odpočinout.“
Bezmocně drtila rozkaz v dlani.
To nemohla být pravda. Ne po tom všem…

Jacob Lehmann už léta spal jen velmi lehce. Když na něj uprostřed noci padl jeho stín, okamžitě otevřel oči. Poznal ho i bez zlaté helmy a zářícího žezla. Věděl, že by měl být hrůzou bez sebe, jeho staré srdce se ale odmítalo rozbušit. Sám nechápal, kde se v něm bere ten klid.
Usedl mu na pelest. “Nebojíš se mě,” obvinil ho tiše.
“Bojím se tě,” odpověděl Jacob. “Ale jiných věcí se bojím mnohem víc.”
“Čeho?”
Jacob si vyhrnul rukáv od pyžama a nastavil mu paži.
“Čísla,” zašeptal Loki. “Co je za nimi za příběh?”
“Budu ti ho vyprávět, jestli chceš.”

Deset hodin. Pivo Masakr.
"Hele, já to musim napsat, jo?!"
"To víšžejo."
"Ale fakt, já mám nápad!"
Jedenáct hodin. Turek, vyrobenej zalitím lógru po předchozích hostech. Jde se. Pražskej vzduch voní, byla bouřka, všude louže. Z bot mám puchejře, tančím si bosa.
"Honem! Musím to stihnout napsat!"
"Klid, prosimtě-"
"Nééé, dneska to brbrabrle napíšu!"
Před půlnocí. Sklenice vody.
"Já nepotřebuju word, já to píšu rovnou..."
"Tak prosim."
Klávesy jsou rozmístěný jinak, nejspíš i ve čtvrtým rozměru.
Minuta do půlnoci. Doluju si z nohy střep, ráda, že dejchám. Psací nadšení mě opustilo na záchodě spolu s dalšími... věcmi.
Neděle to jistí!

Nechápala, proč musí pořád žít.
Proč musí trávit dny obklopená přístroji a podstupovat terapie.
Proč jí syn nedovolí zemřít.
Proč ji kdysi dávno odvezl z Naboo na Coruscant.
A přitom za ní nikdy nepřišel, jen o svátcích posílá drahé dárky.
Žena starší, než si kdokoli dokázal představit, stála u okna.
Smutně se dívala, jak slunce zapadá za věže Coruscantu.
Stejně jako včera, dnes, zítra ...
Jak dlouho ještě?
A pak, jednoho dne, přišla zpráva.
Endor.
Její syn, všemocný Palpatin, je mrtvý.
Usmála se.
Vrásčitou rukou odpojila přístroje, odmítla léky.
Usedla do křesla.
Zavřela oči.
Konečně je volná.
Konečně bude mít klid.

„To prostě nemůžu stihnout! Okna, dárky, cukroví…“ klela domácí a běhala po domečku. Uklidili jsme se moudře z cesty, známe konce. Nakopnutá kočka, přinejlepším.
„Odnesu tohle do sklepa a bude večeře, jo?“ odběhla s plnou náručí věcí. Nepřiběhla. Přikulhala. Přehlédla schod.
Druhý den ji přivezli s nechodící sádrou, nešťastnou, prý jak to dopadne? Jak asi. Klídek, vánoce přijdou stejně, no ne? Přišly a byly príma. Domácí se celé dny válela a my šťastně s ní. Okna špinavá, dárky přes Internet, cukroví, co spatlala vsedě, skoro nepřipálila.
Za odměnu jsme neshodili stromeček, nerozškubali dárky.
Ponaučení?
Když moc spěcháš, raději si sedni.