Střípky her

Dlouhý pochod tmou k nočnímu útočišti se Alžbětě sléval, podbarvený tepající bolestí.
Nejdřív Josefovy pevné ruce podpírající ji. „Podívej, Josefe, sníh na Vánoce,“ zašeptala okouzleně.
„Já bych radši sněženky. V Praze.“ odsekl. Smířlivěji pokračoval: „Až se vrátíme, klidně můžeš zůstat sestřička, pokud postíháš domácnost.“
Pak výšlap, podlamující se nohy... a potom Golovinovo rámě a tiché: „Veselé Vánoce, paní Alžběto."
"Prapodivný svět. Nebýt války, pozorujeme teď v Petrohradě na nábřeží hvězdy,“ dodal posmutněle.
„Nebýt válka, nikdy bych vás nepoznala. Něco dobrého snad najdete i na Sibiři, Vladimire Georgeviči. Třeba hvězdy.“
„Nepochybně najdu...“ Zněl vděčně. „Jestli chcete, až dojdeme, pojmenuji vám je.“

Alžběta skrz mlhu morfia zaznamenávala jenom útržky...
„... vůně vodky ji určitě probere!“
„...vyprané? Schovej ten hadr, Natašo...“
„... kočky na pavlači! Potřebuje klid!“ tišila starostlivou Svoloč sestra Marika.
Bětka zachraptěla: „Vodku bych brala...“
Nataša jí z vedlejších nosítek hned nabídla.
Vodka byla poctivá, až Bětce vytryskly slzy. Ale otupělost zahnala.
Hned přiskočil Golovin s kapesníčkem. „Bohudíky, že jste vzhůru, paní Alžběto. Jak jste tam padla... bál jsem se.“
Bětka zčervenala: „Já vím, jsem nezodpovědná...“
„To bych si nedovolil... Já...“ jeho dlaň překryla její, „tu vaši odvahu obdivuji!“
Později ji konečně našel Josef. „Golovin, odchod! Alžběto, proč musíš být tak nezodpovědná?“ zahartusil.

Na bílé plachetky nikdo nestřílí – základní pravidlo války.
Alžbětě dodalo odvahu při odvetném útoku rudých běžet do pole. Najednou křik – „Ze strany!“. A potom oslnivá bolest v lýtku, studená hlína pod rukama.
Josefe! Kolem nikdo, rozklepanýma rukama neotevře peán. Zahlédla tu zrzavou civilistku. Má všechny důvody mě tu nechat. Na zavolání neochotně přiběhla.
Začala se třást. Šok. „Zastavit krvácení...“ vycedila.
Olga nervózně vzala peán: „Tímhletím?“
„Ne... obvazem!“
Když přitlačila na ránu, Bětka zařvala. Ještě nesmím omdlít.
Vyděšený mužský hlas. Josefe?
„Proboha, okamžitě dostaňte sestry zpod palby! Golovinovo, do deseti vteřin budou v bezpečí, nebo vás postřílím.“
Vladimíre. Bětka spokojeně omdlela.

Po boji Alžběta unaveně usedla na Natašina nosítka, otírajíc peány. Dívka otevřela morfiem zastřené oči. „Bětko, zazpíváš mi?“
Alžběta nakřáple zanotovala:
„Kde domov můj...“
Doktor Weber, nenávistný šovinista, kontroloval Natašiny stehy. Opovržení vyměnilo překvapení. Tichounké „na ženskou dobrý“.
Opodál třesoucíma rukama otvíral flašku. Bětka uhnula očima.
„kde domov můj...“
Čujkov, co se s Natašou pral, přiskákal po pravé noze, jestli něco nepotřebuje. Do levé to schytal.
Odplivnutí jakéhosi bratra legionáře: „Svoloč prašivá,“ raději přeslechla.
„vody hučí po lučinách...“
Golovin raněné mlčky podstrčil cigaretu. Potom s vděčným úsměvem přisedl.
Snad proto nepřestala zpívat, když viděla Josefa objímat zrzavou Rusku z trénu.

Před útokem na telegrafní stanici rozkázal Josef. „Až začneme střílet, zůstaneš vzadu. Nehodlám ovdovět.“
Za deset minut vojáci vyběhli. Alžběta krok za nimi. První výkřiky.
„Kučerová, zpátky!“ – Marie Judita. Ne.
„Alžběto, sakra!“ – Josef. Nezraněný, jen naštvaný.
Doběhla za střelce, krytá ostružiním. Napravo Josef, v pořádku. Golovin nalevo taky.
A ztečí na stanici! Křik raněných a zdušené „Bětko!" zpoza rohu. Krev, dva mrtví bolševici, kožešiny. A Nataša.
Zaklekla, odtáhla dívku zpod palby. Průstřel břicha – ošklivý, operovatelný. „Nosítka!“ zakřičela a začala vytahovat kulku.
Když šila, přišel Josef. „Alžběto, měl jsem o tebe strach!“
„Já taky. Poslední čtyři roky. Zvykneš si, neboj,“ utrousila.

V poledne Alžbětu došel Golovin a nabídl jí rámě.
„Vladimire Georgeviči, vysvětlíte mi současnou situaci? Na tom nádraží se nastupovalo do vlaku se zbytkem legií, že?"
„Jenže rudí nás odehnali a vlak odjel bez nás. Ale pojede obloukem. Půjdeme-li rychle, za dva dny ho snad chytíme." Rukou ukázal směr.
„To není daleko.“
„Vidíte ty lesy? Jsou tam dva rudí komisaři... a nespočet bílých. Hranice území se pořád mění... není to země nikoho, spíš země úplně každého.“
„To se asi bude hodně střílet, viďte?“
„Asi, paní Alžběto, ale nebojte...“
„Střílení se nebojím, Vladimire Georgeviči. Jen že dojde morfium," odvětila Alžběta pevně.

„U Kyjeva přišel rozkaz ukončit operaci, že máme málo léků... tehdy jsem odoperovala a zachránila pacienta. Nemůžeme přestat léčit, abychom ušetřili!“ rozohňovala se Alžběta později u oběda. Právě dohovořila s místní vrchní sestrou.
Josef se zatvářil zaujatě: „Tys byla u Kyjeva? U Zborova taky?“
„Ne, jenom u Bachmače.“
„Vidíš, tam jsem zase nebyl já...“
„Posloucháš mě? Marie Judita sestrám zakazuje běhat k raněným pod palbu. Jistě, nesmíme plýtvat léky, podceňovat nebezpečí – ale jednou jsme přísahaly zachraňovat životy! Nevím, kde je hranice, ale jistě ne tak blízko, jak tvrdí Marie Judita!“
Josef konečně vzhlédl. „Prosímtě, umyješ i můj ešus?“
Bětka zmlkla.

Přestřelku následoval zběsilý úprk. Dostihli ostatní... i Josefa. Jenže ten ji nepřivítal žádným vítáním – jenom křikem „Alžběto, proboha, co tady děláš, máš být v Praze!“
Bětka nedostala šanci vysvětlit, že přešla Sibiř kvůli němu. Nakonec polykala slzy při výčitkách nezodpovědnosti... až znovu uslyšeli střelbu, starostlivý Golovin ji chytil kolem ramen a běželo se dál.
Po kilometru zastavili a Alžběta si otřela slzy. Ubrečená sestra je zbytečná.
Když Josef přišel znovu, mlčela. Trochu provinile jí nabídl kus uzeného. Potom: „Promiň, já zapomněl, že tohle nejíš.“
Alžběta suše prohlásila: „Jsem ve válce dva roky, Josefe. Jím všechno.“
Vypadal šokovaně... ale přisedl si.

Alžběta následovala četu, kterou jí mladá kozačka, když jí Bětka bez ohledu na protesty ovazovala omlácené klouby, nestydatě představila jako Svoloč. Nelichotivou přezdívku jim prý vysloužila národnostní pestrost.
Nataša si začala pohvizdovat, navzdory sykání mužů kolem. Alžbětě to připomnělo Josefův zvyk pískat si na výletech.
Tedy naposledy před pěti lety. Jenže co krok po zamrzlé pláni, to vzpomínka - buďto nehezká, nebo dávná. Utišit šly hůř než Nataša.
Za zatáčkou spatřili zbytek jednotky. Josefa uprostřed Alžběta poznala okamžitě - zachtělo se jí zamávat, zavolat... jenže náhlé výstřely z lesa ji přehlušily a najednou Golovin velel ústup a další výkřik ztlumila ovázaná dlaň.

Zdravotnickému kurzu při nemocnici Na Františku:
Dcery národa československého! Vaši bratři, manželé a synové udatně bojují za osvobození naší vlasti. Dosud byly jste nuceny přihlížet, zatímco muži rozhodovali o vašich životech – nikdy už více!
Přidejte se k jednotkám Mezinárodního červeného kříže v Rusku! Pomozte v boji za samostatné, rovnoprávné Československo!