Košín a Želvík

"Asi pojedou pryč, Koší."
Páníčci provádějí dovolenkovou krmičku bytem a ukazují podstatné věci - záchůdek, mističky, zásoby žrádélka. Kočky jsou bezpečně ukryté pod postelí.
Druhý den, krmička v akci.
"Nepůjdeme se na ní podívat, Koší?"
"Nejdřív musíme zjistit, jestli si to zaslouží."
Třetí den."
"Krmí a vynáší dobře, Koší, Už bychom se mohli ukázat."
"Vždyť ani nevíme, jak se jmenuje..."
Čtvrtý den. Telefonát krmičky s páníčky: "Jo, žerou a vylučujou normálně, bordel nedělají, akorát..." "Co?" "No, ještě jsem je neviděla..."
Šestý den.
"Hele, Koší, to už je trapný. Pojďme se seznámit."
"Když jinak nedáš."
"Ale pro jistotu, Koší... ty běž první."

Krásné dopoledne. Páníček v práci, panička s mládětem na procházce, Košín s Želvíkem zachumlané do sebe v peřině.
"Koší, pamatuješ, jak jsme jako malé zabloudily v lese?"
"Nezabloudily bysme, kdybys..."
"To byla panečku nádhera. Sluníčko, stromy, mech... A pak najednou zabloudíme!"
"Zabloudilas ty."
"Kecáš! Brečelas v borůvčí. Já tě tam šťastnou náhodou našla!"
"Čekala jsem tam na tebe."
"A pak, ještě šťastnější náhodou..."
"...jsme našly cestu domů. Jasně. Byly jsme pár kroků od chalupy."
"Koší, ty by ses nechěla ještě někdy podívat do lesa?"
"Hele, Želví, na tohle už jsme vážně trochu staré. A páníčci nás stejně nepustí. Ani náhodou."

"Co je ono, můj milášku?"
"Ta bedna se špriclema? Nemám tuchy."
"Ale... já myslím to v ní, Koší."
"Tam něco přibylo? To jsem asi zaspal..."
Obě kočky z bezpečné vzdálenosti okukují tvorečka uvnitř bedny.
"Už vím, Koší! To je lidské mládě! Lidi, od kterých jsme přišly k páníčkům, je měli taky!"
"No tak to je skvělý. Když si vzpomenu, jak mě tahaly za ocásek..."
"Je ještě malé. Vychováme si ho."
"Myslíš? V našem věku?"
"No právě! Léta jsme žily v zajetých kolejích. Chyběly nám nové podněty. A nikdy není pozdě..."
"Víš, Želvíku, někde jsem četl, že optimismus je opium lidstva."

Obě: "To nám ten rok zase utekl! Vzhůru na drabble!"
Želvík: "Koší, co je to s těma zvonama? To jako fakt lítají?"
"Jasně že ne, trumpeto, to je něco s velikonocema... ehm... zrovna si nevzpomínám."
"Já občas vidím lítat zvonky."
"Cože??"
"Takové malé zelené ptáčky. Hezky zpívají. Já mám ptáčky ráda, i když je nemůžu lovit. Tak aspoň poslouchám, jak hezky zpívají."
"Želvo, neštvi. Nemůžeš znát něco, co já ne..."
V postýlce za závěsem se ozval charakteristický zvuk nespokojeného lidského mláděte. Kočky se rozeběhly do vedlejšího pokoje.
"Zvony, zvonci," mudroval Košín. "Odkud přiletěla tahle siréna, to by mě fakt zajímalo."

"Hele, Koší, jak vzniká drabble?"
"Jak by asi vznikalo? Prostě ho napíšeme."
"No jo, ale jak se dostane od nás... tam."
"Až tam? No, vsugerujeme ho páníčkům do hlavy předením a oni ho pak vyťukají do počítače."
"Takže vlastně oni nepíšou."
"Ne, jen ťukají."
"A kdo to všechno řídí?"
"Katužka a Nifredil přece."
"Koší..."
"Co?"
"Neměly bychom jim poděkovat? Páníčkům a taky Katužce a Nifredil. Teda, ne že by ony nic nenapsaly, napsaly spousty komentíků a tak, ale stejně se hlavně staraly o to, abychom mohly psát my."
"Tak jim poděkujeme."
Košín a Želvík sborem: "PÁNÍČCI, KATUŽKO A NIFREDIL, DĚKUJEMÉÉÉÉÉ!"

"Koší," obrátil se jeden z těch tvorů k druhému. "Co je to malé šedivé?"
Sovátko nehroženě vystoupilo dopředu.
"Jsme autoři drabblat, co chtějí poznat jiné autory drabblat!"
Košín se otočil na Želvíka: "Prozkoumáme autory!"
Sovátko vystrčilo pařátek. Úplně malý nebyl. Ale kočičí zvědavost byla větší.
Ajejeje, řeklo si Sovátko v duchu, zdalipak jsme toto nepřehnali?
Vtom Myšák ucítil, jak ho něco lechtá pod nosem. Mohutně se nadechl a ještě mohutněji kýchl.
Obě kočky vyrazily pryč co jim dupydup tlapky dovolily a zastavily se až pod postelí.
"Promiň," omlouval se Myšák Sovátku, když odlétali domů. "Jsem prostě alergický na kočičí chlupy."

„Jací jsou, ti amoři, jak jim říkáš?“
„Autoři,“ opravilo Myšáka Sovátko. „Někteří jsou děti, jiní už tak dlouho předstírají, že jsou dospělí, až jim z toho zešedivěly vlasy.“
„Chtěl bych nějaké vidět.“
„Proč ne?“
Tak Myšák vylezl Sovátku na záda a vyrazili.
V bytě na velkém sídlišti bylo ticho a prázdno.
„Nejsou doma,“ řeklo Sovátko.
Jenže někdo doma byl. Od dveří je pozorovaly dva páry zvídavých očí.
„Rychle pryč, Sovátko!“ vypískl Myšák. „Zachraň mě!“
„Aha,“ řeklo Sovátko klidně. „Zapomnělo jsem, že tady nepíšou drabblata jen lidé.“
„Koší,“ obrátil se jeden z těch tvorů k druhému. „Co je to malé šedivé?“

„Koší, tak jsem si četla ty drabbly o převtělování.“
„A co?“
„No, přemýšlím, kolik má vlastně kočka životů.“
„Devět. A neotravuj.“
„Takže se převtělíme devětkrát?
„Ach jo.“
„A do čeho, Koší? Nejdokonalejší životní formou je prý králík. Já se nechci převtělit do králíka.“
„Úuuuu…“
„Kočka by se měla převtělit zas jen do kočky. Ale nevím, do čeho by se měli převtělit páníčci. Jako kočky by byli hezčí, ale zase kdo by nás krmil? A taky nevím…“
„Odprejskni. Běž si hrát. Převtěluj se.“
„A kolikrát se mám převtělit?“
„Tolikrát, do kolika napočítáš!“
„Koší?“
„Co zas?“
„Já umím počítat jen do dvanácti.“

Páníčci se asi vracejí z práce... Klíče v zámku známě zarachotí, ale sotva se jejich majitelé stačí vymotat z bot a kabátů, přijde se pomazlit Želvík, tušíc v nákupní DMD tašce nějakou mlsotu. V ložnici za Želvíkem vládne nepopsatelný chaos.
Domácí oblečení roztahané po celém pokoji a Košín, odpočívající na Doktorových jégrovkách spánkem spravedlivých.
„Co to má znamenat?!“ mračí se na tu spoušť a zejména na její původce Doktorovi.
„My jsme vám jen chtěly ušetřit vymýšlení drabblat,“ zamňouká ublíženě Košín.
„...Abyste pak měli víc času si s námi hrát,“ dodá Želvík a drápkem laškovně zatrhává oka na noze paní Doktorové...

"Koší, proč na tom ležíš?"
"Na legínách? Jsou hladké a chladivé."
"Já je nemám ráda. Dostala jsem od nich elektrickou ránu. Páníčkovy tepláky jsou lepší. Jsou hebčí a líp na nich drží moje chlupy. Zvlášť na čerstvě vypraných."
"Hmmm... zajímavé. Jak asi panička do těch legín leze?"
"Koší, nedělej to! Mohlo by to být nebezpečné!"
"Ále, houby... "
Košín se horním otvorem vsouká do legín. Chce se protlačit nohavicí na druhou stranu. Uvízne, ale nepolevuje v úsilí. Legíny se pohybují po pokoji s kočkou uvnitř. Želvík se zájmem pozoruje.
"Koší, až budeš venku, přijď ke mně na tepláčky. Udělám ti místo."