50. Duchařina - Konec

„Kdo vám to dovolil?“ hřímal Krízl.
„Volal mi major Vacek,“ řekl Ferda. Bylo vidět, že ho ten klidnej tón stál dost úsilí.
„My jsme mysleli, že to je domluvený,“ blekotal Jindrák. Už zdaleka nevypadal jako hrdina, co sbalil dva nebezpečný kriminálníky, ale spíš jako by se chtěl rychle vypařit.
„Vy nevíte, kdo jest vaším vojevůdcem!?“ zařval Krízl.
Ale tohle je přece Jednooký Jan! Začal jsem šrotovat na plné obrátky. Musíme mu jen trochu pomoct. Postrčit situaci tam, kde on bude moct něco udělat.
Řekl jsem Olince a Bibinkovi: „Sežeňte Vářu a všechny, musíme Janovi pomoct ho dostat z baráku.“ A šel jsem si stoupnout vedle Ferdy. Doufal jsem, že mě v tomhle stavu Krízl uvidí.
A taky, že jo.
„Čermák a Palounek!“ vystartoval okamžitě. „Spřáhnete se dohromady a ničíte mi všechno!“
„Jasně že jo, šéfe, a to ještě nevíš, že víme i to, že si píšeš se Simonou a Lízlerem z tajnejch simkaret ze starýho telefonu.“ Doufal jsem, že na to zabere.
„To nemůžeš vědět!“
Zabral. Poprvé za svou živou i neživou éru, jsem viděl, že se nechal něčím rozhodit.
„Myslíš si, že nikdo neví, kde to máš schovaný? A přitom je to tak jednoduchý, je to tam, kam i císařpán chodí pěšky.“ Snažil jsem se znít lehce a nutit ho mluvit.
„Jak víš, že mám ten druhej mobil doma na záchodě!?“
Výborně, Jan ho nutí odpovídat celou větou, snad si z toho Ferda něco přebere.
„Vím to. Je to pod splachovací nádržkou, za volnou kachličkou. Klidně to na tebe prásknu.“
„Čermáku, ty svině bonzácká!“
Krízl hleděl přímo na mne. Ferda s Jindrákem po sobě koukli, určitě si všimli, že nemluví ani na jednoho z nich. A já jsem ještě přiložil polínko. „Kdyby ses viděl, jak na tom hajzlíku pokaždý lezeš po kolenou. Ty správný kachličky už jsou úplně krásně ochmataný. Vacek na to přijde hned. Stejně jako na ten trezor u Kulhánků.“
„Zabiju tě!“ drtil Krízl mezi zuby a Ferda s Jindrákem se začli dekovat do vedlejšího kanclu.
„To je ale smůla. Už se ti to jednou podařilo a dvakrát to nejde.“
„Neházej to na mě. Výslovně jsi měl nakázáno dát ty věci kolem Varvařovskýho k ledu. Jenomže to ty nemůžeš nechat na pokoji, co kdyby náhodou přestal bejt Čermák nejchytřejší ze všech lidí na vraždách.“
„No jo, o Vářovi v základech toho parkovacího domu už víme dávno taky. Vacek už se domlouvá s tou betonářskou firmou, co jsi tak pěkně zařídil.“
„Neházej to na mě! Co jsem měl jako dělat? Nemůžu za to, že je Macháň debil, střílí na potkání a je schopnej natáhnout proud do plotu!“
Další zásah! Super. Jen se nesmím moc radovat, musím se soustředit.
„Prej, že za všechno může Macháň! Kdepák, ten by sám mrtvolu neuklidil, na to IQ nemá, to tys to všechno pečlivě zažehlil!“
Dál už se to nepovedlo. Krízl zpozoroval Ferdu, kterej právě volal záchranku, že se Krízl zbláznil.
„Čermák a Palounek! Zabiju vás oba!“
Tak zabít Ferdu už by se mu podařit mohlo. Nalítnul jsem Ferdovi k uchu: „Zdrhej! Fofrem!“
Ferda šoupnul telefon do kapsy a letěl na schodiště. Jindrák se přilepil ke stěně kanclu. Nebylo, koho přivolat na pomoc. Barák byl prakticky prázdnej, všichni byli na výjezdu v Zámostí.

Krízl si nesmí vzít bouchačku! Vyslal jsem úpěnlivou myšlenku ke kamarádům za okno. Obletěl jsem kolečko těsně okolo Krízla. Vářa okamžitě pochopil, lítal se mnou v kruzích a opakoval: „Myšáku Krysáku, zdrhne ti, mákni!“
Klaplo to. Krízl vztekle vyrazil. Bunda zůstala na věšáku a hlavně zbraň v šuplíku.
Krízl letěl za Ferdou, málem spadl ze schodů, ale nějak to vybral. Musel jsem dát zase Olince a Bibinkovi za pravdu, bylo vidět, že ani tu jeho motoriku nezvládá Jan ovlivňovat dostatečně.
Blesknul mi v hlavě nápad. Když nemůžeme dostat dost temnoty ke Krízlovi, tak musíme dostat Krízla k temnotě.
Nechal jsem Vářu a ostatní poletovat kolem Krízla (určitě ho to trochu zpomalovalo) a sedl si Ferdovi na rameno. Musím mu to naservírovat nějak, aby mu to dávalo logiku. Nemocnice je na cestě, tak ho zkusím navést tam, snad se to pak povede nějak odklonit. Tak jsem začal: „Zbláznil se, tak ho zkus dostat do špitálu. Zkus to!“
Ferda ve stresu se nad tím snad ani nezamyslel. Nastartoval a pěkně na to šlápnul. Krízl svištěl hned za ním. Mířili směrem k nemocnici.
„Jeď, jeď!“ Povzbuzoval jsem.
Na okruhu, zrovna když se Ferda pokoušel dotelefonovat nějaký posily, Krízl do něj poprvé najel. I když to jeho auto nevypadalo nic moc, prostě stará fabie, mělo daleko silnější motor než to Ferdovo. „Vydrž, Ferdo!“
Ferda sjel z okruhu na starou cestu do Pardubic. Než stihl dojet k odbočce k nemocnici, tak do něj najel Krízl znova. Ferda přejel odbočku. To bylo to, v co jsem doufal.
Skočil jsem za ostatními ke Krízlovi. „Jedem ke slepému rameni do Třebše, zdržte ho, ať tam stihnem odbočit.“ Olince svitlo v oku, hned to pochopila. Rozpustila se do šedé mlhy a začala si sedat na Krízla. Snad to půjde lépe, když na něj s Janem budou dva.
Vrátil jsem se zpět za Ferdou. Musím to přesně načasovat. Už jsme skoro tam. „Tady zahni, tady to je slepý, tady nic nerozbije. Zahni!“
Ferda jel plnou rychlostí, nevěřil jsem tomu, že odbočí. Ale šlápl na brzdu a trhnul volantem. Super.
Valil to fofrem dál. Letěl jsem napřed, hlavně, aby se tam nepletl nějakej opozdilej chodec. Dobrý.
Ferda dojel až na konec asfaltky, prudce strhl auto a zabrzdil na příjezdové cestě posledního rodinnýho domku. Houkl jsem na něj. „Čekej na posily, ani se nehni!“

Krízl proletěl dál rovně. Vír kostlivců ožil, divoce se zmítal, byl stejně strašlivý, jako když jsem ho viděl poprvé. Problém byl ale v tom, že ho Krízl teď viděl taky. Zabrzdil a zastavil těsně před ním.
První z Krízlova auta vyletěl Bibinka. Nešťastně se ke mně přitočil: „Dobrovolně do toho nevleze a nikdo z nás bílejch ho tam nepostrčí, jen Olinka s Janem tohle nezvládnou.“
Vářa s Lídou a Věrkou (ani jsem si nevšiml, kdy se tu objevila) už taky odletěli stranou, nebylo jak ho tlačit dopředu. Kráčel vzpřímeně jako voják, jak ho zevnitř silou rval Jan (a Olinka určitě taky). Už byli skoro tam, ale Krízl se zabejčil, že dál nejde.
Než jsem se stačil zamyslet, co teď, ve víru se zhmotnila tmavá postava s bílým děťátkem. „Pohlídej mi ho!“
Najednou jsem měl v náručí mimino. A šedá, skoro černá žena se natáhla z víru a zalomcovala Krízlem.
Krízl se zapotácel, vpadl přímo doprostřed a začal se divoce točit.

Viděl jsem, jak Ferda zděšeně nechápavě hledí na „tancujícího“ Krízla.

Pak Krízlovo tělo padlo k zemi, tak nějak pomalu a lehce, jak kdyby to nepadalo pětaosmdesát kilo kostí a svalů, ale jen jeho šaty točící se ve větru. Jeho duch vtažený do toho víru zběsile svištěl dál mezi duchy a kostlivci.

Když konečně začal vír trochu zpomalovat, postupně se oddělili Olinka, po ní Jednooký Jan a nakonec i ta žena. Už nebyla černá. Jen lehce šedá. Miminko v mém náručí k ní natáhlo ruce. Rej se postupně úplně uklidnil.

Tou dobou dojely posily a Ferda došel ke Krízlovu tělu.

Bibinka na Krízlovy tělesné pozůstatky smutně hleděl. Byl to zvláštní pohled, byl stočen do klubíčka, rukama si chránil hlavu, bylo vidět, že jeho poslední vlastní myšlenkou musel být neuvěřitelný strach. Stál jsem schlíple vedle Bibinky. Taky mi z toho nebylo dobře.
Jan se k Bibinkovi přitočil: „Člověk tento by v životě pozemském skutků svých nikdy nenapravil.“
Bibinka jen nešťastně kývl a nepřítomně zvedl pohled z Krízla na holé větve stromů kolem slepého ramene Labe. Pošťouchnul jsem ho: „Hele!“

Na poli za nemocnicí se honila s větrem šedá žena s miminkem. Bylo to úplně jiné veselé zatočení, než ta strhující hrůza, co jsme viděli před chvílí. Koukl jsem na Olinku. Kývla a usmála se. „To je Boženka, vzala si tehdy na starosti to nechtěňátko. Užívá si svobodu, dneska poprvé se dostala z toho reje ven.“

„I velmi temná duše může dojít napravení,“ usmál se spokojeně Jednooký Jan. Bylo to snad úplně poprvé, co jsem ho viděl se usmát. On sám už byl prakticky bílý.

„A já jdu blbnout taky,“ řekla Lída. „Akutně se z toho všeho potřebuju vylítat!“ Poodletěla za Boženkou a mávala na nás: „Tak pojďte taky!“