49. Duchařina - Nefunguje to

Krízl byl v práci. Uvědomoval jsem si, že ten můj strach ze spojení Jednookýho Jana s Krízlem je spíš iracionální, ale jak jsem všemu nerozuměl, tak jsem si říkal, že je lepší bejt spíš opatrnej, abych třeba Janovi nepřekazil nějaký plány, tak jsem si chtěl nejdřív jenom sednout za okno a pozorovat, ale zjistil jsem, že mě v tom už předběhla Olinka. Seděla na parapetu a byla pěkně nervózní.
„Nefunguje to,“ vyhrkla nešťastně, jakmile si mne všimla.
Krízl seděl za počítačem a vypadal jako vždycky. Na něm se toho nikdy nic moc nepoznalo.
„Proč si to myslíš?“ zeptal jsem se Olinky opatrně.
„Jan by si s ním měl dělat, co bude chtít, ale nefunguje to, už na něj nestačí!“
Slyšel jsem ten hrot paniky, který se ozýval v Olinčině hlase, snažil jsem se uklidnit ji i sebe. „Jan si ho dlouho obhlížel, myslím, že si to dobře rozmyslel. Nešel by do něčeho, na co nestačí. Není možné, že to má takhle v plánu?“
Olinka nejdřív rezolutně zavrtěla hlavou a pak smutně pokrčila rameny: „Možná to nejde poznat, že už jsi na něco málo šedej.“
Nevěděl jsem, jak to má vypadat, furt jsem doufal, že by se Olinka přece jen mohla mýlit. Pak jsem si vzpomněl na Bibinku. Ten už přeci něco podobného zažít musel.
Ani jsem ho nemusel volat. Bibinka se připojil k nám na okně.
„Ahoj,“ pozdravil jsem. „Koukáme na Krízla s Jednookým Janem.“
„A vůbec nic se neděje!“ skočila mi do řeči Olinka.
Bibinka se neklidně rozhlížel, tohle nebyl jeho svět, počítače, telefony a jiná technika mu asi moc neříkaly.
Chvíli jsme seděli všichni tři tiše. Zdálo se mi, že nevidím systém v tom, co na tom počítači Krízl dělá, tak jsem se zeptal Olinky: „Jak dlouho už takhle sedí?“
„Dojel sem autem, sednul za stůl a od té doby jen sedí.“
„Ani netelefonoval?“
„Sice to zvonilo, ale ani to nezvedl.“
„Ale to je dobře. Normálně by už touhle dobou zrušil všechno, co by jen ze své pozice mohl trochu ovlivnit,“ řekl jsem nadějně.
„Stejně bych ale čekal, že se to někam posune,“ přidal se neklidně Bibinka na Olinčinu stranu.
„Ty už jsi to někdy viděl. Jak to vypadalo tehdy?“
„Jako smrtelná nehoda, jen toho zlýho člověka do ní tehdy Jan dostrkal,“ řekl Bibinka tiše a neochotně, jako by ho bolela i jen ta vzpomínka.
Zamyslel jsem se nad tím. Jan má v tuhle chvíli hodně jiné podmínky než ve své době. Olinka možná čekala dopravní nehodu cestou sem, ale jak by něco takového mohlo Janovi jít, když nikdy auto neřídil? Vždyť ani neví, co je brzda a co plyn.
Mezitím do kanclu napochodovali Ferda s Jindrákem. Jindrák rozrazil dveře ke Krízlovi a hrdě hlásil: „Tak jsme dotáhli toho Javůrka a Lízlera!“
Ferda nervózně postával v pozadí.
„Cože!?“ Krízl povstal, až židle s rachotem odskočila.

A jéje. Olinka s Bibinkou mají pravdu. Ramena jsou Janova, ale zbytek je Krízl v plné parádě.