22. Duchařina - Co teď?

„Co myslíš, že se teď bude dít?“ zeptal jsem se Váři, když auto zmizelo.
„No, to fakt nevim, vole,“ řekl tiše.

Došlo mi, jak Vářu tohle dění zdrblo. Jeho pohodová nálada z poslední doby byla ta tam.

„Musíme mít nějakej plán, jak aspoň zjistit, co se děje. Kdo bude koho sledovat a tak.“ Začal jsem opatrně. „No, a to se nejlíp vymyslí, když má člověk trochu představu, co by se tak asi dít mohlo. A to víš ty, tak se zkus zamyslet, něco podobného už jsi určitě zažil.“

„Ty vole,“ povzdechl a zamyslel se. „Dřív to fungovalo tak, že Kulhánek zavolal a já jsem prostě naběhl a celý noci vařil. Dovedeš si představit, jak jsem pak v práci vypadal. No a jak pak sehnal nějakýho novýho dodavatele, to nevim, to šlo mimo mě.“

„A vařils sám, nebo vás na to bylo víc?“

„Většinou mi sehnal někoho k ruce, ale nebyla to žádná stálá síla. Jak do toho někdo spadnul, tak byl konec. A u toho vaření to ukočírovat, když je toho všude hafo…“ zase zmlkl.

Znova jsem si uvědomil, jak to pro Vářu muselo bejt těžký a Vářa zamyšleně pokračoval jakoby úplně odjinud: „Měl jsem takový období, fakt blbou depku, kdy jsem cestou do práce chodil a koukal na stromy: ,jo, tak tady by to šlo; ne, tenhle má blbě větve; tenhle by mě neudržel…´ Fakt to bylo blbý.“ Vzhlédl ke mně.

Pokývl jsem, jako že to chápu, i když jsem si říkal, že to je asi mimo vše, co si dokážu představit.

„Kulhánek mě tehdy donutil udělat vařící manuál. Asi aby měl rezervu, kdybych do toho zase spadnul, nebo si konečně nějakej ten strom vybral.“

Přišlo mi to paradoxní, že zrovna takovejhle člověk, pro kterýho ten život byl taková zátěž, musel skončit pod betonem kvůli blbosti vzteklýho Macháně. Nicméně zkusil jsem to otočit do něčeho praktického: „Myslíš, že to tam někde je?“

Vářu jsem vytrhl ze zamyšlení: „Myslíš ten manuál? Ten by tam bejt měl.“

Tak jsme se zvedli a šli se tam podívat.
Macháň u vchodu vztekle s někým telefonoval, nepodařilo se mi rozklíčovat, kdo by mohl být na druhém konci drátu. Simona?
Uvnitř byl Patera a měl zjevně stejnej nápad jako my s Vářou. Manuál vytáhl z police v laborce na první dobrou. Začal tím listovat. Vypadalo to opravdu velmi podrobně i s obrázkama.

„Zvládl by podle toho vařit i někdo, kdo to nikdy nedělal?“ zeptal jsem se Váři.

„Snažil jsem se to napsat fakt blbovzdorně,“ Vářa se rozhlížel po laborce „a vypadá to, že všechno zařízení tady zůstalo.“

Byla tam dost vrstva prachu a místy natahané nějaké nesouvisející krámy, ale vypadalo to dost podobně, jako když mě tam poprvé prováděl.

Patera s návodem zamířil za Macháněm.
Tak to zatím asi pujde tudy.