11. Duchařina - Kopací

Nejradši bych do všeho kopnul, ale to je jen další z tak asi milionu věcí, který jako duch udělat nemůžu.

Prvních pár dní se ještě celkem něco dělo, pak vše začlo upadat do takové splývající šedi dní. Nic tomu nepomohlo, že nespím. Pořád promýšlím všechny možnosti, až se mi vše slije. No taky do takový splývající šedi.

Ale pár věcí se přece jen událo. Některé i celkem pozitivní. Celkem se ustálily věci kolem mámy. Jednak jsem byl rád, že naše komunikace stále funguje, možná je i snadnější. Občas si se mnou máma povídala, i když vypadala, že klimbá nebo spí, fakt asi je tak někde blbě zaseknutá na pomezí mezi životem a smrtí.
No a druhá věc na tomto poli byla, že se podařilo vyřešit financování mámina pobytu v tom ústavu. Pavel oslovil nějakého svého známého právníka, a ten začal řešit jak mou pozůstalost, tak všechny komplikované věci kolem mámy, takže jsem mohl být v klidu, že mámu z toho pečovateláku nikdo jen tak nevykopne. Šéf tam měl sice známý, ale ani nedal vědět, co se mi stalo – musel jsem dát Pavlovi za pravdu, že v okamžiku, kdy z nějaké činnosti nekoukal prospěch pro něj samotnýho, tak ho to nezajímalo.

Naproti tomu se šéfík velmi pečlivě staral o všechno, co se týkalo přímo mě. Oficiální vyšetřování kopnul do autu velmi rychle a odepsal to jako nehodu. Neoficiálně si ale dal o to víc záležet. Prolezl mi osobně veškeré věci v práci (zejména to, co se týkalo Váři), dokonce osobně prohrabal celej náš byt s metodickou pečlivostí – nemůžu říct, že by šmejdil špendlíkem v podrážkách pantoflí, ale neměl nejmenší problém se prohrabat ani v mámině spodním prádle (co bych si asi tam já mohl schovat). Docela mi trvalo, než jsem přišel na to, co hledá. Furt jsem si říkal, že si asi myslí, že jsem byl křivej polda, ale nakonec mi došlo, že se nejvíc věnuje všemu, co by se jen vzdáleně mohlo týkat Pavla. Máma měla třeba plnej šuplík narozeninovejch přáníček, měla ráda ty obrázky a vzpomínky. No a za ty roky jich tam od Pavla byla hromada. A šéf nad nima hloubal, jak kdyby tam hledal šifrovaný vzkazy nebo co.
Stran vyšetřování té nehody na mě šéf naházel hromadu špíny, že jsem se choval nezodpovědně a zatahoval do vyšetřování civilisty (to jako Pavla). A na pohřbu se naopak pěkně exponoval a ještě řečnil, jakej jsem byl příkladnej policajt a další hromadu kydů. Kdyby mi kopnul do rakve, tak by mi to snad vadilo míň.

Zase to Pavel viděl líp než já, Michal Krízl si vždycky zařídil věci tak, aby se hodily do krámu jemu. Byl jsem z něj natolik zdegustovanej, že jsme se s Vářou domluvili, že on zjišťoval, co dělá Macháň, a já si vzal na starosti šéfa. Bylo vysoce pravděpodobný, že měl Kulhánek u nás nějakýho informátora. Že by to byla takhle vysoká šarže, jsem spíš nečekal, ale čím víc jsem nad tím přemejšlel, tím víc se mi to celý nelíbilo.

No a co se mi už vůbec nelíbilo, bylo to, že jsem nepřišel na žádnej způsob, jak to, co by se nám s Vářou případně podařilo zjistit, nějak komunikovat navenek. A ani mne nenapadlo, jak na toto komunikační téma zjistit nějaký informace. Prostě ani nebylo koho se zeptat. Na hřbitově bylo duchů spousta, ale nikdo se se mnou nebavil. Bylo to jak v nacpaným autobuse – stojíte někomu na noze, ale neřeknete si ani dobrý den.
Jedinej, kdo se se mnou byl ochoten bavit, byla Lída. Přemejšlel jsem nad vším, co mi říkala, jak si dát pozor, aby se mne někdo nelekl a tak podobně. Nějak jsem měl pocit, že mi v tomto směru neřekla úplně všechno, že i to leknutí je trochu komunikace, že by to třeba nějak… Měl jsem dojem, že o tom něco ví. Bylo to, jako když máte u výslechu nějakýho blízkýho známýho, potřebujete získat informace, máte dojem, že by něco mohl vědět, víte, že jemu se do tý komunikace nechce, a stejně to z něj nakonec nějak vypáčit. Extrémně nepříjemý pro všechny zúčastněný. Mám tohle udělat Lídě? Jedinýmu duchovi, kterej mi doopravdy nezištně pomáhá? Kopnout do ní, za to všechno, co pro mne udělala?

Ach jo.