Zpátky přes hranice

„Už přistáli,“ oznámila Susan Bonesová a odsunula nedopitý šálek čaje.
Lily krátce položila dlaň na Edwardovo rameno.
„Tak jdeme.“
Všichni tři měli nasazené sterilní obleky, na dlaních rukavice a vlasy schované pod chirurgickou čepicí. Cestou na heliport nikdo z nich nepromluvil. Když výtah zastavil, opřeli se do pojízdného lůžka a vytlačili ho z kabiny.
Helikoptéra stála na místě. Počkali na bezpečnostní značce, dokud pilot nevypnul motor a vrtule se nepřestala otáčet, pak vyrazili kupředu.
„Je v umělém spánku,“ hlásil záchranář, zatímco jim pomáhal pacienta přemístit. „Tlak 70/50, tep 80. Tady jsou všechny záznamy.“
Edward jeho řeč nebyl schopen vnímat, očima spočíval na Siriusově zarudlé, ožehlé tváři. Vlasy na skráních a vršku čela měl vypálené, chybělo mu obočí a brada byl jeden velký, voskově lesklý puchýř.
Papíry převzala Lily. Susan se chopila kyslíkového přístroje a záchranář vzal do podpaží infúzní vaky. Edward pod termopřikrývkou nahmatal Siriusovu ruku a po celou dobu převozu ji držel. Srdce mu mlátilo do žeber, svůj závratný tep cítil až pod ohryzkem.
Mířili na chirurgickou ambulanci ve třetím patře.
Operační sál už byl přichystaný. Doktoři James Potter, Frank Longbottom a Richard Marchbanks se právě myli. Umývárnou se rozléhalo škrábání kartáčů na nehty a šum tekoucí vody. Ani oni spolu neprohodili slovo. Atmosféra byla napjatá a pochmurná.
Susan přidržela dveře do přípravny. Chirurgická sestra Amy Phillipsová od ní přebrala umělou plicní ventilaci, vaky s fyziologickým roztokem zavěsila na stojan a pohledem naznačila jí i leteckému záchranáři, že už jejich asistenci nebudou potřebovat.
„Držím palce.“
„Díky, Susan,“ zamumlala doktorka Potterová. „Vrátím se dolů zhruba za půl hodiny.“
Sňali z pacientova těla termodeku a jejich očím se okamžitě naskytla příšerná podívaná. Tričko, které měl Sirius na sobě, bylo přiškvařené k hrudi i ramenům, kůže na krku byla spálená až do masa.

Po dvaceti minutách vyjeli z přípravny na chodbu a zamířili na sál.
„Chcete vést anestézii sám?“ zeptal se pochybovačně Harry, který tam na Edwarda čekal a srovnal s nimi krok.
„Jsem si docela jist, že tahle operace nevyžaduje více než jednoho anesteziologa.“
„Stella mi prozradila, že jste měl dnes ráno synkopu.“
„Hypoglykemii.“
„Hypoglykemii?“
„Včera jsem nevečeřel a před odchodem do práce nestihl snídani.“
„Byl u toho Krum a je přesvědčen, že šlo o sinusovou bradyarytmii. Prý za vámi později zašel a doporučil vám EKG. Odmítl jste.“
„Ano. Protože se nejednalo o sinusovou bradyarytmii. Šlo o nízkou hladinu cukru. Problém jsem vyřešil v kantýně. O co vám jde, Pottere?“
„Chci jen vědět, jestli jste v pořádku, Edwarde.“
Edward na něj ostře pohlédl. Zastavili přede dveřmi sálu č. 3.
Muž, kterého z nějakého nepochopitelného důvodu miluju, utrpěl popáleniny na 35 % těla, když ho jen o fous minula raketa někde ve válkou zmítané nehostinné poušti, kam odletěl pomáhat cizím lidem, co si ho ani nebudou pamatovat. To poslední, co ode mě slyšel, než se sbalil a vypadnul, bylo, že je zatracenej sobec a sráč. Ne, nejsem v pořádku! Je mi hrozně. Mám vztek. A taky strach! Potřebuju, aby žil.
„Jsem v naprostém pořádku,“ odvětil ledovým hlasem. „Na rozdíl od pacienta, který tu čeká na poskytnutí péče. Takže pokud mě z tohohle případu nechcete odvolat, přestaňte mě zdržovat.“
Harry přikývl.
„Zlomte vaz.“
Edward zatlačil ramenem do dveří sálu a Amy Phillipsová je podržela otevřené, dokud neprojeli.

Operace trvala dvě hodiny. Proběhla bez komplikací. Frank Longbottom se usmíval, zatímco ze sebe stahoval chirurgický oblek a rukavice. Optimismem nešetřili ani James Potter a plastický chirurg Marchbanks. Jediný, kdo se tvářil zachmuřeně, byl Edward. Po zákroku zmizel ze sálu společně se sestrami a osobně Siriuse umístil na jednotku intenzivní péče.
„Každou hodinu pravidelná kontrola hladiny karboxyhemoglobinu a kreatininu, diuréza a teplota. Titrujte 20 mg morfinu s Hartmannem na 6 hodin.“
Sestra kývla na srozuměnou.
„Neměl by se probudit ještě alespoň 12 hodin. Pokud bude jevit známky bdělosti, podejte mu bolusově 10 mg sufentanilu. Já teď musím domů za dcerou, ale před šestou ráno budu zpátky. Kdyby se cokoli dělo, chci, abyste mi zavolala na soukromý telefon. Číslo nechávám v kartě.“
„Jak si přejete, doktore.“
„Díky, Mirando.“
„Ede, Stella vám vzkazuje, že nemusíte spěchat domů,“ ozvala se z mezery ve dveřích Tonksová. „Z práce jela rovnou za Lizzie. Uvařila večeři a koukají na film.“
Edward se slabě usmál. Dora zvědavě zkoukla hodnoty na monitoru životních funkcí a na dálku zhodnotila rozsah Siriusových zranění.
„Co říkal Marchbanks?“
„Že to není tak zlé, jak si původně myslel, když se dozvěděl, že ho převážejí vrtulníkem až sem.“
Zavěsil kartu pacienta na postranici lůžka, kývl Mirandě na rozloučenou a prošel dveřmi za Tonksovou.
„Longbottom obnovil průtok všemi důležitými cévami a udělal bypass podklíčkové tepny. Jestli se nám podaří udržet rány čisté, dostane se z toho.“
„To jsou dobré zprávy. A jak se cítíte vy?“
Edward na chvíli zaváhal. Znal Doru dost dlouho na to, aby byl schopen s ní hovořit o svých pocitech, ale upřímně netušil, jak všechen ten vnitřní zmatek zformulovat do slov.
„Je mi dobře, díky.“
Tonksová mu věnovala pohled, který jasně vypovídal o tom, že jeho odpovědi nevěří.
„Kdybyste potřeboval pokec, budu v klubovně. Mám dneska noční.“
Pokýval hlavou a nechal ji odejít.
Jakmile se otočil k výtahům, postřehl ženu v zaprášených pohorkách, ušpiněných džínsech a vypůjčeném chirurgickém triku. Mastné černé vlasy měla svázané do culíku, na vysokém čele dva dlouhé škrábance a na nose několik oděrek. Nervózně přešlapovala a k tělu si tiskla vymknuté zápěstí pravé ruky.
„Jak mu je?“ zeptala se. Francouzský akcent v jejím hlase byl patrný, nikoli však výrazný.
„Marie?“
„Doktorka Abeilleová, ano. Zařídila jsem transport. Vy musíte být Severus.“
„Kdysi dávno, ano. Doktor Edward Lloyd.“
„Těší mě.“
„Nápodobně.“
Odvedl ji rovnou na radiologii, kde pořídil tři snímky a po jejich spěšném vyvolání je pověsil na negatoskop ve volné ordinaci.
„Ortopedie není můj obor, nicméně zlomeninu tam nevidím.“
„Já taky ne.“
Stála těsně za ním a hleděla mu přes rameno. Z lehce přerostlých vlasů cítila vůni limety, která se v jeho osobní zóně mísila s pachem antibakteriálního mýdla a Betadinu. Z téhle blízkosti si všimla drobných šedin na spáncích a dávno zhojené jizvy po traumatu krku v oblasti levé carotis. Šití poznala neomylně – byla to Siriusova práce.
Když se k ní Edward obrátil, ani se nenamáhala měnit směr pohledu. Ušklíbl se.
„Zajímá vás ta historka? Je poměrně dlouhá.“
„Docela ráda bych si ji poslechla.“
Chvíli si bez hnutí a beze slov zírali do očí. Jeden ve druhém spatřovali něco společného. Stejně jako Edward Lloyd i Marie Abeilleová si prošla trnitou cestou, kterou teď odrážel pohled jejích tmavých očí.
„Udělám vám repozici a pak se můžeme jít někam najíst.“
„To zní jako něco, čemu zřejmě neodolám.“
„Spíš se tomu nevyhnete. To zápěstí potřebuje narovnat a zasádrovat.“
„S tím souhlasím. Ale večeři bych se teoreticky vyhnout mohla.“
„Nemám na mysli žádné delikatesy britské kuchyně, jestli se obáváte zažívacích obtíží. Dá se tu sehnat i pizza nebo kebab.“
„Já se steakem problém nemám.“
„S pepřovou omáčkou?“
„A hranolky.“
„Prima.“

U Jednookého obra bylo plno. Rychle zabrali stůl, který právě uvolnila skupina amerických turistů, a Edward došel na bar objednat jídlo a pivo. V momentě, kdy před nimi přistál steak, Marie si uvědomila, že měla dát přednost něčemu, co se dá jíst jednou rukou. Funkci té pravé totiž značně limitovala nejen sádra, nýbrž i sužující bolest. Proklínala se za odmítnutí analgetik, které jí Edward v nemocnici nabídl.
„Chcete to nakrájet?“
„Kdyby vás to neobtěžovalo…“
Nakrájel maso na kousky a Marie se do něj okamžitě pustila. Vypadala, jako by týden umírala hlady.
„Co se tam stalo?“
„Neudělal jste si vlastní představu, když jste ho viděl na sále?“
„Raketový útok. Tlaková vlna při dopadu ho odmrštila, žár způsobil popáleniny kůže a dýchacích cest, pád následně zlomená žebra a frakturu lebky. Proč jste zůstávali v bezprostředně ohrožené oblasti? Nestihli jste se evakuovat?“
„Zprávu o posunu bojové linie jsme dostali pozdě v noci. Vyslali jsme žádost o pomoc francouzské armádě a začali s přípravami na transport, jenomže jejich konvoj uvízl v dunách. Za svítání přiletěla první střela. Pak následovaly ještě tři. Zničily polovinu nemocnice a většinu ubikací. Dvě stovky mrtvých. Z osmadvaceti zaměstnanců přežilo deset. Tři lékaři, pět sester a dva administrativní pracovníci… Většina místních, co se drželi na nohou, utekli do pouště. Ostatní přeživší čekali v provizorním přístřešku, dokud nedorazily náklaďáky.“
„Jak se vám sakra podařilo udržet ho naživu?“
„Intubace, kyslíková terapie a tišení bolesti. Víc se dělat nedalo. Naštěstí v jednom ze stanů, které zůstaly stát, zbyly dvě kyslíkové láhve. Léky jsem našla v troskách operačního sálu. Když se objevil plukovník Martin se svojí jednotkou, přesvědčila jsem ho, aby Siriuse naložili přednostně. Na jejich základnu jsme dorazili po pěti hodinách jízdy. Z velitelského stanu jsem kontaktovala Gibraltar a nechala si poslat vrtulník. Ten nás dopravil až sem. Na můj příkaz, náklady i zodpovědnost.“
Edward jí věnoval dlouhý, zamyšlený pohled.
„Spíte spolu?“
Marie mu pohled oplácela naprosto netečně. Pak odložila vidličku, zhluboka se napila piva a…
„Už dlouho ne. Naposledy před pěti lety. Nevím, co vám řekl, ale je pravda, že jsme měli vztah. Jestli se tak dá nazývat něco, co trvá třikrát ročně zhruba měsíc a skládá se z dvanáctihodinové dřiny na sále, šestihodinové práce v terénu a rychlého upoceného sexu před čtyřhodinovým spánkem.“
Edward během její upřímné odpovědi pečlivě mělnil v ústech kus masa, pak ho spláchl třemi mocnými doušky piva a…
„Milujete ho?“
„Hmm,“ zamyslela se Marie, „dá se ten parchant nemilovat?“
Edward se rozesmál. Napětí povolilo.
„Ještě se dá nenávidět. Obávám se však, že nic mezi tím neexistuje.“
„Sirius ke mně nic necítí,“ ujistila ho s vážnou tváří. „Krom určitého respektu k mojí profesi a vděčnosti za uspokojení základní potřeby. Víc v tom nehledejte. Nestojím mezi vámi.“
„Ne, to nestojíte. Poněvadž kdybyste mezi námi stála, musel bych vás odstranit. A to by byla škoda. Jste sympatická.“
Tentokrát se rozesmála Marie.
„Začínám chápat, proč pro něj tolik znamenáte.“
„Skutečně? V tom případě nejspíš chápete lépe než já. Máte dneska kde spát?“
„Chtěla jsem se obrátit na místní pobočku MSF, vyřídit organizační záležitosti a požádat je o zajištění ubytování, než se vyřeší moje doklady a přístup k bankovnímu účtu.“
„Můžete zatím zůstat u nás. Máme pokoj pro hosty.“
„To zní dobře. Děkuju.“
„Neděkujte. Je to jen velmi chabý způsob, jak vám oplatit to, co jste pro něj udělala. Doufám, že nejste alergická na psy. Dcera si nedávno pořídila labradora.“
„Jednou jsem sdílela stan s hyenou. Myslím, že labradora přežiju. Vy máte dceru?“
„Ano. Elizabeth. Je jí 13.“
„Žije s vámi? Nebo ji máte ve střídavé péči?“
„Její matka před dvěma lety zemřela.“
„Promiňte. To jsem netušila.“
„To je v pořádku. Odcházela dlouho, myslím, že jsme se všichni stačili smířit… Nebyl to žádný šok. Spíše určitá úleva, jestli mi rozumíte… Tím nechci říct, že to nebolí, jen…“
„Rakovina?“
„Ano. Malobuněčný karcinom děložního hrdla. Později metastázy v pánevní kosti, měchýři a ledvinách.“
„Smrt je někdy vysvobození, že?“
„Ano. A jindy zase noční můra.“

„Noc proběhla v klidu,“ zahlásila Miranda, která se právě chystala domů. „Má za sebou dva převazy. Je stabilizovaný, bez horečky, hydratovaný. Spí.“
„Takže se neprobouzel?“
„Ne.“
„To je dobře. Jeho tělo ví, co potřebuje.“
Edward odložil Siriusovu kartu a zkontroloval napojení na dýchací přístroj, průtok infúzní kanylou a reakci zornic.
„Odcházím,“ oznámila Miranda a ukázala do prosklené kukaně vedle pokoje intenzivní péče. „Sofie přebírá službu.“
„Díky, Mirando. Hezky se vyspěte.“
Přitáhl si k lůžku židli a chvíli poseděl, s rukou na hřbetu Siriusovy dlaně, kde ho lehce škrábaly spálené chlupy. Volnou rukou si přejel po bradě, která škrábala o dost víc. Měl by se oholit. Včera večer na to nebyl čas. Ze sprchy zamířil rovnou do postele a usnul během několika vteřin. Cítil se příšerně vyčerpaně. A taky malinko provinile, že nechal Elizabeth v obýváku se Stellou, aniž by s ní promluvil.
Nedokázal se soustředit na nic jiného než na své vlastní myšlenky. Přemýšlel, co bude následovat, až se Sirius probere.
„Zastavím se tu za dvě hodiny,“ sdělil při odchodu sestře Sofii. „Kdyby se probudil, pípněte mi na pager. Budu poblíž.“
Sofie kývla a Edward sjel výtahem dolů na ARO.
„Mluvil jsem už s vámi o dovolené?“ zastavil ho Harry v polovině chodby.
„Ne. Chystáte se na nějaké zajímavé místo a chcete, abych vám dělal společnost?“
„Nemyslím svoji dovolenou, ale vaši. Z 25 dnů jste si ještě nevybral ani jeden. Co s tím hodláte udělat?“
„Zřejmě… dnes odpoledne zabodnu prst do mapy a odjedu někam, kde mě neuvidíte...?“
„Edwarde, chápu, že v současné situaci asi nepoletíte na Maledivy užívat si koktejly s paraplíčkem, ale možná by se vám pár dní volna hodilo, abyste mohl být s dcerou a… být oporou Siriusovi, až –“
„Děkuji, doktore Pottere. Zařídím se podle vaší rady.“
Harry se zatvářil zaskočeně.
„Opravdu?“
Edward se křivě usmál.
„Očekával jste protesty? Ignoraci? Na boj s autoritami už jsem starý. Navíc, máte pravdu.“
„Fajn,“ hlesl Harry. „Fajn. Takže… hm…“
„Zpět do práce?“
„Jo. Mám toho spoustu… Poslyšte!“ zarazil se Harry na cestě ven z oddělení a otočil se zpět k Edwardovi. „Draco si nedávno stěžoval, že už pomalu neví, jak vypadáte. Nechcete k nám v sobotu zajít na oběd?“
„Pokud platí pozvání i pro Elizabeth –“
„Samozřejmě! Taky mám Artura na víkend u sebe. Ti dva si rozumějí.“
„Zdá se, že ano,“ připustil opatrně Edward.
„Často spolu chodí do kina.“
„A taky do knihovny, na kroužek vaření a do bazénu. Všiml jsem si.“
„Lizzie je prima holka.“
„Artur je hodný kluk.“
„Takže… kdyby se ukázalo, že…“
„Nevadilo by mi to.“
„Mně taky ne.“

Druhý den v 6:10 se Sirius Black konečně probral z dlouhého spánku. Edward seděl u něj, držel ho za ruku a čelil jeho pohledu, přestože bolel jako žhavý popel, který vám někdo nasypal do očí. Měl chuť řvát a mlátit do drahého vybavení pokoje, a hned nato zatoužil hlasitě plakat a smět toho zatraceného nezodpovědného hazardéra objímat do úplného rozmačkání. Nevzpomínal si, že by kdy cítil tak silné a protichůdné emoce k jednomu jedinému člověku.
„Dobré ráno, hvězdičko.“
Siriusovi zacukal koutek úst. Pokusil se odpovědět a vzápětí mu došlo, že má v krku tracheální rourku.
„Vím, že mi chceš říct, jak moc mě miluješ, ale zatím to nepůjde. Popálené dýchací cesty.“
Po Blackově tváři se spustila slza. Řekla víc než všechna lidstvu známá slova. Edward se přesunul na kraj postele, setřel ji bříškem palce a chvíli spočinul dlaní na kousku tváře, který oheň nezasáhl.
„Než splaskne otok, musíme tě nechat na UPV. Počítám, že to zabere tak týden. Plíce se zhojí během šesti měsíců. Co se týče kůže, Marchbanks to odhaduje na 5 až 6 štěpů, to znamená minimálně další dvě operace. Všechno budeme řešit postupně. Teď je nejdůležitější zkrotit bolest a zabránit infekci, aby napadla tělo přes poškozenou tkáň. Dostáváš vysokou dávku ceftriaxonu. Horečka se zatím neobjevila, což považujeme za dobré znamení.“
Sirius pokýval hlavou a rozmrkal další slzy.
„Co bolest? Dá se to snést? Jsi na dávce 20 mg po šesti hodinách.“
Sirius znovu přikývl.
„Dobře. Pokud to nebudeš zvládat, můžeme jít až na 30 mg.“
Sirius zakroutil hlavou. Ruku, v níž neměl zavedenou kanylu, vztáhl k Edwardovi a dotkl se jeho paže. Fixoval ho očima.
„Sice se tomu každý den znovu a znovu divím a absolutně to nechápu, ale taky tě miluju,“ řekl Edward a po osmačtyřiceti hodinách konečně pocítil obrovskou, hřejivou úlevu.