Moje články

Skoro už zaklapl kufr, ale to podíval okolo sebe.

Opravdu to dělal.

Rozhodl se, posune se dál.

Vzal do ruky jednu fotografii. Byl na ní on, jeho syn Christopher a manželka. Zesnulá.

Opatrně vložil fotku v rámečku do kufru.

Bříška prstů mu sjely na postel.

Na tu postel, u které s ní byl do poslední chvíle.

Na tu postel, kde se pomiloval s "novou kapitolou".

Nebyl nevěrný. Byl vdovec, co se rozhodl posunout v životě.

Sbalil ještě několik věcí, než nakonec kufr zaklapl. Pokoj najednou vypadal prázdnější. 

I dům..., už měl kupce. 

A on koupený nový.

Zpět do rodné Argentiny.

Natáhl ruku a předal muži předmět podobný balení mouky. Nebyla to mouka.

Následně stáhl ruku, když obratem dostal určitý obnos peněz.

Už už byl na odchodu, jenže při kontrole se zasekl.

"Nesedí to. Domluva je na dvě stě..."

V ten moment se však peníze staly poslední problém.

"Zastavte jednání, na kolena, ruce za-"

Nah, neztrácel čas a rozeběhl se pryč od muže.

"Merda." Tiše zaklel a při úprku vytáhl hůlku. Ještě jednou zabočit a přemístí se.

Nah.

Nějaké kouzlo ho zasáhlo do hrudi.

Padl na kolena.

Ruce za zády.

Pouta.

Tak přeci si užije trochu těch zákonů.

"Máte právo nevypovídat..."

"Ty sis nenechal říct, co?" Probodla ho pohledem, přičemž on ten svůj sklonil k zemi.

"Pamatuj si, že.. Co kdybych tady nebyla? Tak tu nejsem. A ty dál v té zadržující cele... Mhm jak nemilé by to bylo..."

Položí ruce na volant u auta, které by normálně neřídila, kdyby společník vedle ní byl o něco lépe přítomný.

"Cože?" Hluboce si rozepne košili. Ne, nenechá ho řídit.

"No, kdybych pro tebe přijela, tak tu nejsem-   ale jestli budeš hodný... To všechno, co jsi napovídal... Prostě užívejme momentu."

Teď byli spolu. Ač... V jeho stavu by tam raději nebyla. No jo no. 

"Co si tak dát partičku, drahý příteli?"

"To zní jako skvělý nápad, připravím nám čaj."

...

A tak nakonec usedli ke konferenčnímu stolu s čajem vedle šachovnice.

Začínal. 

Vždycky.

Tedy... Ne, že by vždy měl v šachu bílé... Spíše v životě vždy určoval první krok. Nikdy nikoho nedovolil, aby byl před ním.

Jeho společník provedl rošádu. Zcela zbytečně. Ubohý tah.

"Víš, že slovo rošáda pochází z perského rokh, což znamená válečný slon..?" Položil mu částečně jen řečnickou otázku a upil trochu ze svého čaje.

Popravdě... Neměl v plánu jej nechat opustit - po skončení hry - jeho dům.

Chtěl mu říct všechny chyby.

"Takže... Co zatím máme?"

"Ten muž měl na sobě okvětní lístky růží a tulipánu... Což... Moc to nedává smysl."

"Bude muset, pokud se chceme posunout dál. Co dál jste našli? Ten nedopalek... Nějaké DNA?" 

"To tam nechal někdo od nás. Zapomněl jsem jméno... Fred?"

Odpověděl mu, jak kdyby to rozhodně neznamenalo porušení asi půlky zásah pro vyšetřování.

Nebyl impulzivní. Nyní ho to však vzalo. Tohle bylo osobní.

"Děláte si ze mě srandu?! Kurnik, vy jste fakt nemožný. Kontaminovat místo činu nedopalkem..."

"Už má postih."

"Mně je, kurnik jedno, že má postih. Já chci vyřešit ten případ, než padne někdo další."

Nebylo tomu krátkou dobu, co začalo pršet a město získalo vlhký vzduch. Postupně se i setmělo.

...

Šli si přímo naproti.

Zprvu pomalu, následně zrychlili, stal se z toho pomalu až běh.

A potom mu skočila do náruče.

"Mhm..."

"Jsem tady..."

Odtáhla se a koukla mu do tváře.

"Neopustíš-"

"Ne..."

"Slib mi to-"

Zvolil činy před slovy.

Naklonil se k ní blíž, otřel svými rty přes ty její, než následně - s jejím svolením - spojil v polibku. Vybídla se k prohloubení, on se přizpůsobil. 

Zmoklé vlasy, kapky stékající po tvářích, ruce na zátylku a oni.

V polibku, který neměl konec.

Jejich moment. 

Člověk by se skoro až divil, že něco takového může nastat, ale bylo tomu tak.

Měl rande. 

První.

Poslední? Kdo ví.

...

"Bráško, musíš nějak vypadat, jinak ti dá košem. Žádný tričko a džíny..."

Oblek.

Košile.

Kalhoty stejné barvy jako sako.

Polobotky. 

To všechno dostal k dispozici od svých kámošů. Obléct se do toho měl už sám. 

Tak se činil. 

Učesal si vlasy, použil i trochu gelu, kolínskou, než s upravením motýlka sešel dolů do obývacího pokoje.

"Bro-"

Všichni na něj fascinovaně koukali.

"Vypadám, jak shnilý kaktus, chápu.."

"Ne. Kámo... Tohle... S tím si i vrzneš."

Vlna smíchu.

"A pamatuj, platíš."

"Hele, sleduješ ji taky? Dneska přidala takovou peprnou fotku!"

"Koho?"

"No, našel jsem, že ta holka od baru tam má účet."

"Kde?"

"Bro, modernizuj se. Na, tady." Položil mu notebook do klína a odešel.

Před ním byla nějaká webová stránka. Přihlásit? Registrovat? Funguje to jako e-mail?

Přihlášení nefungovalo. 

Registroval se. 

Kaktus_roger.

...

Prozkoumával to.

Zaujal ho nějaký profil. Klikl na sledovat. Omylem si tak koupil předplatné z karty jeho kamaráda.

A to co tam spatřil nebyl kvetoucí korál, ani orchidej. Ale ta slečna uváděla, že má ráda květiny.

Ty na těch fotkách byly... Jenže na dalších odhalených místech. 

"Tak co?"

"Hezký..."

Ještě několik dní se vzpamatovával z toho, co se stalo za tím barem. Tohle byl jeden z dalších dnů, kdy to ještě nevstřebal.

Pohled mu sjel na - v hrnci - bublající vodu, předpříprava na těstoviny. Vodu osolil, potom vložil špagety. 

Časovač? Není potřeba.

Spoiler: Byl potřeba.

Odešel si přečíst kapitolu z nové knížky o kytkách.

Voda v hrnci začala znovu vřít.

Ani nevěděl, jak se stalo, že usnul.

Však si četl o mátě peprné. 

Jak dlouho tam měl ty špagety? 

Al dente to určitě nebude.

Spíš al finito.

Al kaput.

Probudil ho kouř a zápach.

"Oh-"

Rychle se rozeběhl do kuchyně.

Zase jednou usnul na tom gauči v obývacím pokoji.

A co si budeme... To vždy dokázalo vykouzlit nějakou perličku ve stylu snu.

Stalo se tomu tak i dnes.

...

"Pane ministře... Takže toto máme předložit Starostolci?"

Byly to nové zákony, nařízení... Prostě jej ta možnost... To, že má najednou moc pokoušela... Skoro až nenápadně manipulovala k tomu, že to má udělat.

Byly to prapodivné věci, jako mít kluběnku na vodítku... ustanovení, ať zvěromágové nosí obojky s registračním číslem... že každý, kdo vlastní hafoně mít jeho fotku v peněžence... a tak...

"Ano, prosím."

Prudce se probudil, když mu kniha spadla na zem. 

"Jen si to představ! Blondýnka, velký kozy, zadek a k tomu ještě jenom tvoje. To je sen, nemyslíš?"

"Ale... Furt to je holka. Já... S žádnou nic neměl."

"Tohle půjde jak po másle, bráško. Ty ji sbalíš a my se dostanem nenápadně zadara do klubu. Pak se potkáme uvnitř. To klapne."

...

Stala se z něj návnada.

V rozepnuté květované košili přisel k podniku.

"Uhm... Víš, že maca peruánská je afrodiziakum?"

"Seš roztomilej..."

"Dík..?"

"Co kdybys mi o kytičkách řekl víc... Támhle za rohem?"

Rád jí poví o kytičkách.

Plán jeho kamarádů vyšel. 

Ač on rozhodně o kytičkách za rohem nemluvil.

"Ale tati... Já chci být jako ty. Stát se bystrizorem a bojovat proti kriminálníkům."

"Ne... Do toho tě nemůžu nutit. Sice znám několik schopných bystrozorek, ale ty... Ty si zasloužíš volnost. Nepracovat." Pousmál se na svou společnost a uvolněně protáhl na gauči. Bylo to tak příjemné. Prostě si ve své volné chvilce lehnout a nic nedělat.

Dobře... Povídat se svým potomkem ano.

"Muži jsou od toho, aby pracovali. Ty seš ještě mladé děvče... Celá po mamince." Jemně se nad tím pohledem pousmál.

"Tati, ale já jsem kluk!"

Možná... Určitě... To s těmi bylinkami přehnal. Viděl před sebou totiž dceru - Christophe.

"Mhm..." Jemně se k ní přitulil na tom gauči a líbnul na tvář. Byl to opravdu hezký moment.

"Hele..." Začala žena vedle něj s nějakou větou. Hlavně se na něj podívala. Přesněji přímo do očí. To znělo vážně...

"... zmínil ses, že máš syna..."

"Ano, jmenuje se Christopher. Teď chodí do Bradavic. I když za mě by bylo lepší Castelobruxo."

"To chápu. Měl by být stejný jako jeho schopný otec..." Přejela mu po hrudi, přivřel uvolněně oči.

"...a víš, že je dnes den rodičů? Neměl bys tam být..? Ukázat, co jsi zač..."

"Oh-"

On... Zapomněl.

Na tu akci 

Na syna. 

Znovu. 

A potom mu prostě vrazil pěst do nosu.

"Takže ty nebudeš mluvit..? Měl by sis to rozmyslet.... Tímhle křikem si nepomůžeš."

Podíval se na svého "společníka" - byl jím muž připoutaný k židli. Takový čaj o páté. Bez čaje a sušenek.

"Zacpu ti tu pusu a bude... Kde jen..." Najednou objeví ponožku. Ani neřeší, zda je čistá, či nikoli, prostě ji strčí muži do úst.

"Dobrá... Teď máš chvilku si to rozmyslet... Řekneš mi, v jakém doku mám hledat?"

Muž mlčel.

Odhodlal se mu vyndat ponožku a hodit na místo, kde ji našel.

Shledal se s úspěchem.

"Dok... Ten u Temže."

Popravdě... Nikdy nebyl na velké akce. Sice ano, nyní to bylo součástí jeho práce, ale... Stále to nemusel.

Jakože takhle. Nevadilo mu být modelem na módní show, kde se zbohatlíci na něj dívali, fotili a uvažovali, zda tento kousek potřebují do šatníku. 

Ale oproti tomu... Nyní byl na večírku, kde prostě jen stál, občas s někým prohodil pár slov a jinak popíjel víno s kousky zlatých třpytek.

"Finnegane... Vy a ta poslední kolekce... Seděla Vám nejvíce." Pronesla starší žena a jemně pousmála. Poslední kolekce... Bylo spodní prádlo. Uhm. To jistě ne...

"Eugene mi ukázal fotky.."

Vážně by raději byl doma.

"Co prosím?"

"No, káva támhle." 

Našel prázdný sáček.

"A tvé oblečení támhle." Ukázala prstíkem na gauč v obývacím pokoji propojeném s kuchyní.

"Vanessa?"

"Valerie."

"Skoro." Co krucinál vypil, že měl úplně okno?! "Však jsem v žádném baru nebyl..."

"Uhm, byl."

"Jak se jmenoval?"

"Nu, seznámili jsme se tak, žes mě pozval na tequilu. Několik."

"Neptal-"

"Popravdě ses skoro začal líbat s nějakým blonďákem."

"Nejsem-"

"Kdybys mi nekoupil tu tequilu, tak se probudíš vedle něj."

"Ne-"

"Jo... Máš pokutu za rušení nočního klidu."

"Za co?"

Pousmála se.

"Můžeš mi doprdele říct, co se včera stalo?!"

"S tímhle pohledem? Raději mě ohni."

Paprsky slunce, které pronikly přes škvíru mezi závěsy.

Vstal, protáhl se.

Následně otevřel okno.

Čas na kafe.

Neřešil, jak vypadá, že do té kuchyně jde bosý a neoblečený, cíl byl jasný.

Udělat si kafe. Pořádný šálek espressa.

Nechal nahřát kávovar, mezitím, co si podal noviny, nachystal snídani v podobě míchaných vajíček se zeleninou. 

Všechno šlo podle jeho plánu.

Ale...

Když si podal páku, že do ní nechá vpadnout nadrcenou kávu, nic se nestalo. Byl prázdný. Nenašel ani sáček s novou.

Zanadával.

Jak mohl zapomenout dokoupit zásoby?

Co vlastně včera dělal?

Však to ani nebyl jeho apartmán.

"Ráno... Druhý šuplík zespoda..."

Pravda, zaujala ho obálka.

Ten líbající se pár byl až na druhém místě.

Ano, půjčil si ten titul z knihovny. Zprvu to byl popis zahrady a domu. Jenže najednou se to zvrtlo.

"Vivien... Dovol mi ochutnat tvé uzrálé třešně..."

"Jsem jenom tvá, Gabrieli..." Volnou rukou mu přejela po boku. "...mé tělo je tvůj sad..."

Nemohl odtrhnout zrak. Tak odborné názvy, nejspíše si vypůjčil nějaký biograf s botanickými prvky.

To se mu líbilo.

Možná až moc.

Byl do toho tak moc zažraný, že zcela nevědomky začínal mít těsno v kalhotech.

Příroda jej vždy umělá vtáhnout a on jí dobrovolně vyjít naproti.

Seděl tam, pomalu ale jistě byl na řadě. On a kandidát na modela Gucci?

"Finnegan Ayers!"

Zvedl se, stiskl složku s pár fotkami z ateliéru. Žádné pořádné portfólio. 

Prostě start. 

A asi i brzký konec.

Položil složku na vyhrazené místo a poodstoupil.

"Na značku, dopředu, póza, otočka, zpět."

Prostor na dotazy? Ne.

Došel na značku, poupravil a následně... Udělal první krok. Důležitý krok. Další... Udělal pózu. Otočil, zpět. Pokazil to?

"Děkujeme, pane Ayers. Ozveme se Vám."

Takže neozvou.

V tomto případě se ale vážně ozvali, později i setkali, on podepsal smlouvu. 

Zažil první módní show. 

Objevil na plakátu v metru.

"Pane ministře..."

Trhl sebou, když mu někdo zacloumal s ramenem a on rozmazaným pohledem prohlédl prostor kanceláře před sebou.

"Co prosím?" Pronesl tiše, nesnil?

"Máme tu nějaké zákony... Od... Můžete... Ke schválení."

KDY SE STAL MINISTREM KOUZEL?!

"Já se na to podívám později... Uhm..." Najednou byl v místnosti sám. Podíval na ruku. Pečetní prsten. Oficiální. Pravý.

Carl Raltaire Inkwood, ministr kouzel.

CO PROSÍM?! Kdy? Však ani nikam nekandidoval. 

...

Cukl sebou, přičemž mu spadla otevřená knížka na tvář. Shodil ji, podíval okolo sebe, na stůl, povzdychl si. Dlouhá noc.

Pohárek s nedopitým červeným vínem to vysvětloval.

Ach, archivní.

Silnější, než normální.

Vešel dovnitř jejich vily, Bianca se na něj podívala s neutrálním pohledem.

"Doufám, že sis tu práci užil. A ona taky." Pronesla ironicky a založila ruce na prsou. "Když máš tolik energie... Vyžehli si ty obleky sám. Já mám domluvenou jógu. A oběd? Měl bys nakoupit." Odsekla a vydala pryč.

Pohlédl na žehlící prkno, žehličku a... Zkusil to. Zapnul ji. Položil na jeden rukáv a jemně přejel. V pořádku. Jenže pak při rovnání druhého tam žehličku nechal a najednou ucítil spálený textil.

"Merde..." Proklel a rychle ten ďábelský nástroj z jeho saka stáhl. I tak znehodnocené. A několik dalších též.

Ač se někdy choval jako debil i tak ho stále měla ráda a starala se o jeho věci s jistou něhou a láskou. 

A o jaké věci se přímo jednalo? Jeho košile, saka, kalhoty. Prostě o jeho obleky. Přeci jen je nosil každý den a tak kromě několika, které mohly potkat čistírnu mu většinu prala, přejížděla válečkem a žehlila k dokonalosti, až jej znovu vytáhne ze šatny. 

Všechno v dobré víře, s odérem lásky k němu. Jakmile měla hotovo, uspořádala mu i kravaty podle barvy. Nebyl bordelář, ale chtělo to její systém.

Ale stále... V dobré víře. Z vlastního rozhodnutí.

"Takže nemáte někoho, kdo by Vám potvrdil aliby na onen večer?"

"Jak jsem Vám řekl, v tomto případě si žádám právníka."

Jeho - nyní nikoliv - kolega se odtáhl od stolu a kývl.

"Dobrá."

Vito měl dobré kontakty. Nedostal jen tak někoho obyčejného.

"Valerio Martedi, těší mě." Jeho dávný přítel, skoro až záchranný padák.

Usedl vedle něj a významně kývl. Slova nebyla potřeba.

"To, že byl můj klient té noci sám vás neopravňuje jej obviňovat. Máte důkazy? Jen slova."

Vito to jen mlčky pozoroval.

A ač stále padal do možné propasti, tak nyní měl padák a ten možnost změnit směr jeho letu.

"Mhm... Yea-" 

Hluboké nádechy a výdechy, vzduch nasáklý potem a euforickým momentem.

Po chvilce se na ni podíval a natáhl k polibku, nechala jej. Jakmile se odtáhl, přejela po jeho dlani.

"Můžu... Zkusit... ti vyvěštit budoucnost?" V tenhle moment by kývl na cokoliv. Souhlasil.

Zavřela oči a přejela prstem po čáře na dlani.

"Vypadá to, že... Se ti bude dařit... Staneš se tím, co chceš... Potkáš ženu, budeš cestovat..." Najednou však sebou žena cukla.

"Copak?" Popravdě... Jí to moc nevěřil, hrála si s ním.

"Nic špatného..."

Jenže mu lhala.

Viděla ztrátu, zhroucení, vdovce se synem. Pohádku s nehezkým koncem. Nebo?

"Tatí!"

Zažíval to znovu. Jejich první slova, ač nedokonalé, stále to pro něj znamenalo hodně.

"Pčešteš nám pohádku?"

Natáhl se po knize, kterou mu jeho dcera podávala, i když on ji spíš zachránil, aby ta knížka nevyhrála tíhou nad ní.

Otevřel ji na založené stránce a posadil na koberec.

"Takže... Bylo nebylo, byla jedna moudrá žena, která měla jako pomocníka lišku..."

"Liškááá!"

Musel se nad tím pousmát.

"Přesně tak. Jednou se žena vydala na krátkou výpravu, ale nevrátila. Lišák o ní začal mít strach a tak vydal po jejích stopách. Čekalo ho několik dobrodružství..."

A tak četl dál, dokud neusnuli.

Jak se rychle objevil v klubu, tak skoro stejně rychle skončil zády na stěně a žena před ním v pokleku.

"A-ah-" Uteklo mu z úst, když... On se na ni nedíval a jen zavřenými očky užíval.

Zajel jí rukou do vlasů, zatáhl a...

"Finne... Co tu děláš!?" Známý hlas, otevřel oči. V dálce stal Vincent, jeho společností byl černovlasý - polonahý - mladík.

"Uhm... Hledám tě. Proč ses schoval sem?"

"Dáváš si pauzu na oběd?" Popíchl ho.

"Ne, tohle..."

"Nah. Uvolnění, zábava. Ta naše mě přestala bavit."

Finnovi utekl tichý vzdych.

"Užívej, Finne." Řekl Vincent a s mladíkem odešli. Žena stále pokračovala.

Ač to neplánoval, do toho klubu spíš vběhl. 

Ano, adrenalin se na něm podepisoval. Zpomalil svůj krok a porozhlédl po okolí.

Tady probíhá večerní zábava pro osamělé muže? Jakože... Bylo se na co dívat. To, ne, že ne. Ale on tu měl jinou misi.

Začal procházet kolem tanečnic, baru, hledal svého kamaráda. Nenechal se rozrušit.

Dokud do někoho nenarazil.

"Oh- já se-" Pohled do výstřihu. Omylem. Pohlédl ženě do tváře.

"Kam ten spěch... Mhm... Poprvé tu?" 

"Ano... Ale-"

"Shhh... Zpomal..." Ani nevnímal, že mu položila ruku na hruď a jemně po ní přejela. "...noc je teprve na začátku, hm..?"

"Yea-"

Vražda. Pachatel byl vcelku jasný. Přítel zavražděného. Našli jej se zakrvácenými dlaněmi a i na vražedné zbrani jeho otisky.

Nač to vyšetřovat detailněji? Prostě se té noci nepohodli. Sousedé při svědčení přiznali, že slyšeli hádku, několik ran... ticho. Časově to sedělo úmrtí muže.

Ale i tak to veliteli nesedělo. Prý to chtělo víc důkazů. Hledal je. Do pozdních večerů, brzkých rán. Přeci jen to on vedl vyšetřovací tým.

Ač... Paradoxně se to zvrtlo. Nepozornost. Jeho.

"Pane Datelli, můžeme si na chvíli promluvit?"

"Ano?"

...

"Takže na ten den nemáte alibi, které by Vám někdo potvrdil..?"

"Vyhrazuji si právo na právníka, prosím."

"Nádech..." Nadechl se.

"Výdech." Vydechl.

"A znova..." Sice svolně činil, ale pohlédl u toho na svou partnerku Riley, která se do toho intenzivně vcítila.

"Hej, uhm... Neříkala jsi, že je to jen na hodinu?" Pronesl k ní tiše, ač... V tom tichu to vyznalo hlasitě. Riley se jen pousmála a vydechla.

"Nyní provedeme propojení. Nakloňte se ke svému partnerovi a pověnujte jej procítěným polibkem."

Dobře, tohle zvládne na jedničku. Naklonil se k ní a spojil jejich rty. Riley mu to opětovala.

"Polibek Slunce... Vaše žena je vaše Slunce." 

On to ignoroval a polibek prohloubil.

Jóga během těhotenství... No hormony pracovaly.

"Hele, když jsme naháněli Vince, tak zmizel tady, žeo?"

"Já mám pocit, že v tý uličce. Přece by nešel do... No sem. Na to zaprvé nemá peníze a zadruhý... Je gay."

Oba mladíci se hlasitě zasmáli.

"No ale chtělo by to kouknout i sem. Víš, co říkal... Když ho nenajdeme, tchoříček. Fuj."

"Finne... Ta ulice je jistější..."

"Tak co se, Migueli, rozdělit? Srsz u mě doma."

"Uhm... Tak si tam běž... Ale pak se nediv až ho najdu já. Ty probudíš ráno nahej v posteli, peněženkou prázdnou.

"Nah, se nestane. Najdu ho a vypadnu."

A to už vešel do klubu.

Po chvilce se přesunula pozornost jinam a Roger tak zůstal zkoumat ten předmět sám. 

Jak jako jestli se mu líbí? Vypadalo to jako kaktus, takže kytka do sbírky, ale... Nebyla v květináči, bylo to divně gumový, tvrdý a on nevěděl, co si s tím počít.

Zvedl se a vydal do jednoho z pokojů v prvním patře. Trochu přiopilý kamarád bouchl do druhého a zamumlal: "Tady si jde někdo osaměle vrznout, hehe."

Roger došel do pokoje a se zamknutím to dál zkoumal. Najednou něco stiskl a kaktus mu začal v rukou vibrovat. Vyděšeně vykřikl a odhodil předmět do nejbližšího rohu místnosti.

Vánoční atmosféra vyplňovala jak celý dům, tak i venkovní okolí.

 Tento rok Roger neslavil Vánoce s rodinou, ale nýbrž s partou kamarádů. Ne, že by se s rodiči nepohodl, spíš si tenhle rok naplánovali společnou dovolenou ve Španělsku.

A tak to i nebylo podle tradicí. Spíš se jednalo o večeři, pak nějaký ten alkohol a při útoku na cukroví předávání dárků. 

Ani jej to neminulo. Podaroval, dostal. Obvykle třeba květinové ponožky, šálu, levandulový sáček a zelený kaktus. 

Tedy... Zkoumal ho, byl divně gumový, tvrdý, neměl bodliny.

"Rogie... Líbí?"

Všichni okolo zadržovali smích. Jen on nevěděl, zda a jak ho přesadit.

"Oběd! Všichni ke mně, najděte si svou dvojici a vydáme se na oběd!" Pronesla kouzelnice v zahradnickém hábitu, načež se malé děti k ní začaly sbíhat. Věkově od pěti až šestileté děti. Někdo se držel za packu už rovnou, další se chytly až na místě.

"Dobře... Takže to máme dva... šest..., jedenáct... Kde máme Finna?"

Vypadalo to, že z celé skupiny chyběl jeden chlapec.

"Finne! Oběd! Pojď k nám!" Pronesla trochu vyšším hlasem, avšak ne křikem žena. 

Vtom z jednoho křoví vyběhl hnědovlasý chlapec, tváře od hlíny, ve vlasech listy i jehličí. V ruce nějaká směs lučních květin.

"Tadý, hehe!"

Byl pozdní večer, opuštěná část a on tam klečel před polonahým mladíkem, jenž se vsedu opíral o zídku za ním. Sledoval jej. Každý detail na jeho těle. Trní, které se prodralo kůží a vytvářelo tak slabé, částečné zaschlé, pramínky krve. Už tam nějakou dobu seděli, to se muselo nechat.

Mladík mu pohled neoplácel. Měl jiné problémy. Cítil se sláb, spíše v mdlobách. Důvod? Ten držel muž ve své ruce. Injekční stříkačka. Prázdná. Vpich na levém předloktí mladíka poukazoval, kde je obsah.

"Nezapomeň zemřít... Ještě dnes." Pousmál se, pohladil mladíka po tváři, zvednul z pokleku a vydal pryč. 

Srdce přestalo tlouci. 

Překecali ho k tomu. Všichni čtyři. Ač ti dva jen štěněčím pohledem. Ti zbylí dva slovy. Prostě si umanuli loutkohru.

A on tomu obětoval celý večer. Popravdě to bylo těžší, než se zdálo. Vytvořit rekvizity, okolí, vlastně ani nevěděl děj. Vařil z vody. Nebo spíš voda vařila pro něj, když si toho večera dělal už třetí kafe.

Ráno měl premiéru.

Jednalo se o hru, kdy dobrodružný botanik poznával jungli a nakonec přemluvil zlou růži a ta propustila všechny zatoulané dobrodruhy. Mezi nimi i pohlednou princeznu.

Riley mu po skončení tiše zašeptala: "Později tu hru budu chtít zopakovat... Bez loutek, ju?"

Odložení čaje, usednutí na stoličku a otevření krytu klaviatury. Nádech, výdech.

Jeho letitý rituál. 

Jemně přejel prsty po klávesách a s prohlédnutím do not poprvé stiskl. Tón byl o kapku mimo. Na čele se objevila vráska. Zkusil znovu. Stejně. Prosím!?

Pohlédl na vzdálený telefon. Hrdost šla stranou.

„Ano, to jsem já. Chci se pozeptat, odkdy je volný Gustav? ...O půl tónu.”

„Nepočkám měsíc. Maximálně týden. Jak... Ne.” Zavěsil. 

Zprvu zoufalý pohled se změnil v odhodlaný. 

Došel pro náčiní, začal v ladění sám. Vždy u toho Gustava pozoroval, to nemohlo být tak složité...

Ač... Bylo. Velmi. A on právě dělal chybu.

Asi zase vzal moc modrých tabletek na spaní, protože si nedokázal jinak vysvětlit, proč mu u dveří obýváku postává myš středního vzrůstu. A nebyla to jen středně velká myš. Měla knírek, smoking a hůl.

„Drahý dobrodruhu! Jsem myš Hugo Von Fredrick z rodu Dobré naděje a nabízím ti možnost splnit legendární quest.”

„Uhm... Okej?”

Vtom puf a objevili se na louce. Před nimi drak a muž měl na sobě zbroj.

Vrhli se do bitvy. Myšák muži pomáhal a společně draka porazili. Podívali se na sebe hrdě.

„Gratuluji dobrodruhu, tu máš peněžní odměnu. Deset tisíc šilingrů. Nalož s nimi dobře. Nashle.”

„Ahoj, Finnegan...”

„Těší mě, Vanessa...”

Podání rukou a usednutí ke stolu. Ano, zkoušel speed dating.

„Takže... Co ráda děláš?”

„Uhm- různě... Ale... Asi nerozumíš rostlinám, co? Tuhle..” Poukázala na kytku u jejich stolu. „...mám doma a je nějaká mrtvá, nevím, zda vyhodit, nebo...”

„Trochu se orientuju... Jestli máš přímo tuhle, tak stačí zalít odleželou vodou a bude ok... Znám to, mám ji taky. Kytky...”

Žena se na něj podívala s obdivem.

„Tyjo! Myslíš, že bys mi mohl pomoct i s dalšíma? Mám je...”

Vytáhla mobil, začala ukazovat.

Poradil jí.

Popovídali si i po akci. A vzdychy u stěny restaurace.

Ups?

Nikdy by ani nevěřil, že se dostane do Ameriky. On byl chlápek z farmy. Znal Dublin.

Přesto tu teď seděl. Na loďce, s kámošem Jackem. Ano, pivko nechybělo.

„Ták... Jak se vede mladejm?”

„Ále... Jde to. Rose už je z domu, Daisy studuje a Will... Ten zdrhá stát se mořeplavcem. Je bohužel nemocný. Ale tak... Něco mu dovezu.”

Najednou se pruh napjal. Začal tahat. A najednou...

„Chiméra...”

„Však to nevypadá jako ten mýtický tvor..”

„Ne a nemáš moc štěstí...”

„Ehm... Proč?”

„Ty se nejí, jedině dobrej olej do strojů.”

„Aha, okej...” Pustil rybu a napil pivka. „A co u vás?”

Pozoroval toho malého zeleného tvora u svých vchodových dveří a nedokázal pochopit, co se děje.

Nedal si včera moc bylinek? Nedal si omylem místo kávy nějaký halucinogenní čaj? Sice ano, poslal obálku s peněžmi a požadavkem, ale nečekal, že se tomu vážně stane.

Možná neměl tolik pít. Ach ty picí hry u filmu. Za každou smrt jeden panák. Díval se to tehdy na Zázraky divočiny. Nom.

„Já... Asi nevím ten kód, uhm-”

„Objednávka zrušena.” A vtom zelenáč zmizel v zelené mlze.

...
Cukl sebou. Bolela ho hlava, motal se mu svět.

„V divočině se samice lva chovají... můžeme sledoval lov antilopy...”