Moje články

„Měl byste se přes to přesunout, pane Ayers. Nemůžete stále být v oné minulosti. Řekněte mi... Jaké máte cíle?” Načal konverzaci starší muž a přes obroučky pohlédl na mladšího muže.

„Já-” Řekl mladík a následně se zasekl. „Já nemám budoucnost. Bez ní už ne.”

„Ale jistěže máte. Ona by si sama přála, abyste se dále rozvíjel... Dosáhl to za několik let klidně i na hlavního bystrozora. Staral se o svět.”

„Ne... Já se nechci starat o svět, chci se starat o ni. Nechci jít dál. Nechci se vidět v dalších letech.” Rozklepou se mu ruce.

„Dobrá. Zvýšíme dávku vaší medikace.”

„Finne... Ne!” Vypískla dívka a utíkala od staršího vyššího chlapce pryč.

"Ale no tak! Maat, ta ropucha se s tebou chce seznámit! Vážená princezno...” Odvětil mladík a s žábou v ruce naháněl dívku po louce.

„Ale ona je odporná!”

„Kecy, není- Uh.” Začal Finn, když v tom při běhu se mu zamotaly nohy a spadl do trávy. Jeho sestra se k němu vydala ho zkontrolovat, zda je v pořádku.
Pomalu se sklonila, pečlivě prohlédla, když vtom se chlapec otočil a přimáčkl ke rtům ropuchu.

Následně se tomu začal hrozně smát a při natažené pacce pomoci stáhl též do lučních květin.

Zkrotit si obra a následně se na něm nechat svést? Proč ne!

Každý z nás chtěl poznat něco šíleného. A proč ne tohle?!
Dle dostupných informací je to jedna z nejsilnějších věcí, které existují.
Ano, můžete u toho umřít... Můžete se zranit... Ale!

Jen ta šance něco takového zažít jistě každého naláká k tomu, abych chtěl vědět víc, jak takové možnosti dosáhnout.

Jistě ano, můžeme se setkat i s odpůrci. Ti vždy budou... Ale tak co!? Nic! Ta volnost, vítr ve vlasech, neřeknete na to ano!
Pro ženské pohlaví to může být i příjemné stáním na pořádném kusu může! Fascinující.

Vytříbená společnost, obleky a šaty vyrobeny z nejkvalitnějších materiálů, jenž provází tradice a pokrmy z mezinárodních exkluzivních chovů.

Neměl se čemu podivovat, vždy tomu tak na každém plese bylo. Jak na ostatních, tak i jeho. Musel dodržet laťku vysoko, ne-li výš, aby vyhověl požadavkům každého jedince. Hlavně jeho chuťovým pohárkům.

Víno se muselo rozplývat na jazyku, jako nejjemnější cukrová vata...

Každý dezert musel omámit mysl a přivést do nebes...

Tento rok si ale vyžádal upéct ježka. Nikdy předtím jej nevyzkoušel. Vyjímal se mezi ostatními ozdobnými talíři.

Poklepal na skleničku, pronesl proslov. „Ať chutná, drazí přátelé.” Sám si nabídl.

Tiše vzdychl.

Rozhodl se. Zmizí. V první chvíli to chtěl udělat tak, aby jej nenašli. Nakonec změnil názor. Udělá to jinak.

Došel na most a pohlédl dolů na tiše proudící vodu. Uklidňující.

Tohle bude ubohé, chtěl jsem to vždy víc slavněji...

Poupravil si oblek, prohrábl vlasy a následně sedl na zábradlí mostu. Opět pohlédl dolů.

Je čas činit.

Zhluboka se nadechl a naklonil. Dopadl. Ucítil bolest. Vysvobozující z tohoto světa.

Se zavřenýma očima se nechal unášet proudem. Jeho čin byl úspěšný. Pomalu upadal do bezvědomí, do takového, ze kterého ho nikdo neprobudí. Ani nechce.

Jeho cesta dál nastala...

Promiň mi, mon chérie.

Pomalu krok za krokem ukazoval a vysvětloval, co má provést, aby jednoho dne zvládl vytvořit onen sladový nápoj sám. On věděl, že se tomu nejspíše nebude věnovat a ukončí tak rodinnou tradici.

„Posloucháš mě? Nebo ses zase ztratil v myšlenkách na holky?” Pronese černovlasý muž se zamračeným pohledem.

„Jistě, poslouchám... Celou dobu.” Odvětí o něco mladší hnědovlasý přihlížející.

„A o čem jsem teď mluvil?”

„O..." Začne nějakou větu, ale na moment se zamyslí. Následně však dokončí. „...sladu, zadržení vody při vytváření, že?”

„Jistě. Byl jsem už u konečné fáze. Nedostaneš ochutnávku.” Sám muž si načepuje a odejde. Mladík zůstane osamocen.

Ona byla měsíc, on slunce.
Ona byla ve tmě, on svítil.

Připadá vám to nelogické?
Máte nárok tvrdit, že ano. Můžete se tomu podivovat.

A přesto se milovali, chtěli spolu být, umřít spolu ruku v ruce.

Stalo se tomu tak? Stalo. Vzali se, mají spolu děti...

A přesto všechno je to zakázána láska.

Kdyby na to někdo přišel, tak oba skončí ve vězení a děti... Někde. Oni ale věřili, že se tomu tak nestane.
Že budou spolu žít, dokud je smrt, ne zákon, nerozdělí.

Vyjde jim to? Kdo ví. Změnili zemi, měli šanci. Ale pořád nevěděli, co plánuje jejich osud.

UŽ nechtěl, nemohl dál.
Způsobilo mu to všechno více škody, než užitku. V mládí tomu sice podlehl - nalákali jej na zvýšení jeho ambicí, na to, že dokáže světu, kým je, že proslaví své jméno.

A proslavil? Ne.

Obětoval pro to, riskoval, ztratil.

Chtěl skončit. Zanechat toho, odejít, zapomenout na to, co se stalo. Aspoň kousek toho zničeného slepit a již nebýt jen ovcí, co slouží. Dobrovolně, či ne.

A mohl? Ne.

Vysmáli by se, mučili jej, zabili.

To raději bude dále tohle všechno trpět? Neměl moc na možnost. Jednou se tomu upsal.

Sic ne krví, ale i tak černé magii.

„Seděli jsme spolu na lavičce, popíjeli z láhve vína, debatovali o tom, jak je čistokrevnost správná. Chceš ženu z kouzelnického rodu.” Zašeptal k mladíkovi a dodal. „To zranění máš z rozbité láhve. Spadla mi, když jsem ti ji podával. Omlouvám se, synu."

Vážně tomu tak bylo?

„Ale já nechci nějakou nánu!” Vykřikl mladík na staršího muže. „Podívej se, jak to dopadlo u tebe a mámy!”

„Drž hubu a poslouchej mě! Nezajímá mě, co ty chceš. Já si nenechám víc pošpinit rod! Děda by tohle nesnesl! Máš ho jako vzor, že? Tak poslechni.”

Ujal se láhve a rozbil ji o zem.

Snášela mu to. Všechno. Do poslední tečky.

To, že měl moc práce.
To, že byl pořád mimo domov.
To, že se vracel pozdě domů.

A i přesto všechno si na ni on dokázal najít aspoň nějaký čas. Sic to nebylo moc, tak i nějaký ten společný večer ve společnosti to dokázal zachránit. Ne-li sladké pomilování po náročném dni.

Ona tu pro něj vždy byla - doma. Starala se o jeho děti, i po tom, co on překročil hranice.

Trpěla. Možná chtěla od něj odejít? Ukončit to? Nemohla.

Musela při něm stát, i když v novinách byl na titulní stránce jako hledaný.

„Chci být jen s tebou, chci svět, kde se nestane nic špatného. Ukaž mi miláčku, že to dokážeš.” Zašeptala k němu tiše a pohladila po tváři prsty. On se na ni pousmál a poodstoupil.

Nastavil si výšku podstavce, položil na něj plátno a ujal štětce.

Několika tahy začal vytvářet nějakou malbu. Nacházela se tam žena a on. Jen spolu v rozkvetlé aleji. Oba se usmívali, byli šťastní. U ženy bylo poznat, že nejspíše čeká potomka.

Muž stále pokračoval v díle. Nakonec se z pohledu na plátno podíval směrem, kde seděla žena.

Nebyla tam. Jistěže nebyla. Byla pro něj jen přelud.

Jediné, co chtěl - volnost.
Jediné, co byl - utlačen.

Neměl vlastně na výběr. Všechno bylo přesně nalajnováno. I když se každý pokouší jít nějak, neví, že i to nějak, je v osnovách jeho života.

A teď stál na místě, které jej jako jediné na místě chránilo. Či to tak bral on sám. Vsugerovával si to do mysli. Bylo to dobře? Možná.

Chtěl to změnit, chtěl odejít, ukázat se světu, být, kde chce. Nemohl.
Za jak dlouho si jej toto utlačování na jednom místě vezme a on zblázní?

Netušil, mohl tipovat dny, týdny, měsíce, roky.

A přesto věděl, že se to blíží.

Měl rád umění, ba jej i miloval. Dokázal nakreslit všechno možné a přesto to vkládal do šuplíku. Nemá zapotřebí, aby to spatřil svět, ne, on si to všechno nechá pro sebe.

Stejně měl jinou povinnost. Stál v první linii na válečné frontě, měl za úkol chránit nevinné, jít za správnou věc. Neměl právo na to vybrat si, co chce. Byl předurčen.

Nakonec přestal úplně. Už žádné nové do šuplíku pracovního stolu přes rok nepřidal. Ani se na ty staré nepodíval. Skončil.

Kromě toho měl přeci i jiné povinnosti. Dítě, přítelkyni, se kterou plánoval budoucnost, sociální život.

Umění se jednoduše vzdal.