Moje články

Staletí žil Hob v rovnováze. Bez stresu. Myslel, že světské pocity se mu už vyhýbaly. Pletl se.
Sevřel prsty vařečku a zamíchal v hrnci. Předpokládal, že záhy přibude jako přísada jeho rozdivočelé srdce a proskáče mu hrtanem do omáčky.
Pozval Cizince na večeři. Tentokrát domů. Pitomec.
Věděl, čím je. Vůbec se Morfea nezeptal, zda potřebuje jíst. Co konzumují antropomorfní vtělení?
Hobova nesmrtelnost byla velkým zázrakem. V minulosti byl vědec, taky věřící. A neměl odpovědi. Věda byla jako diferenciální rovnice, víra její omezující podmínka. Nevysvětlovaly nic.
Ani proč se bytosti starší, než je Bůh, rozhodl nabídnout něco tak přízemního jako večeři.

S vypitým alkoholem začala být hra zábavnější. Na začátku Johnovi připadala otřesná. Nedospělá. Neprofesionální. Pitomá. A nedospělá. To už říkal?

Sherlock byl na řadě, pohledem analyzoval jeho stav. „Otázku nebo úkol?“
„Otázku,“ zamumlal podnapilý doktor, trochu si vědom, že by úkol už nezvládl.
„Máš raději sex nebo Vánoce?“ vypálil zvědavě detektiv. Znal historky o tří kontinentálním Watsonovi, ale taky moc dobře věděl, jak John miloval Vánoce a všechna pozlátka kolem.
„Určitě sex, ale Vánoce jsou častěji.“
Oba překvapeně zamrkali.
Načež mu Sherlock položil ruku na stehno. „To můžeme rychle změnit.“

Šach mat. Bylo překvapivě snadné dostat svého blogera do postele.

Nesnášel Valentýna. Jen připomínka skutečnosti, že byl sám. Všude visela infantilní výzdoba jako poznávací znamení, pokud by to někdo nechápal. Všichni se rozjařeně osahávali.
Todd si Johna prohlížel s podivným zájmem, ale mlčel. Nechal ho spílat na adresu těch šťastlivců.

„To je lidskej problém,“ otočil se na něj otráveně. „Život je prakticky o tom, že se vyhýbáme jedincům, který jsme viděli nahý, než najdeme jiný jedince, který chcem vidět nahý. Podělanej kruh života.“
Wraith ho sjel pohledem až k patě: „Rád bych tě viděl nahého, Shepaaaarrrde.“

Todd se s tím vážně vůbec nesral. A John s tím nakonec neměl problém.

„Chtěl bych ti učinit nabídku, Johne.“
„Skvěle. Tvůj bratr na naše zasnoubení čeká už pět let.“
Sherlock zmateně zamrká. Trvá, než najde hlas. „To je nějaký vtip, kterému nerozumím?“
„To byla první věc, co mi Mycroft před pěti lety řekl, když jsme se seznámili. Zřejmě ale nečekal, že to potrvá tak dlouho.“
„Ty…“ konečně mu dojde celá věc a polije ho horko. Představa zbytku života s Johnem Watsonem byla euforická. „Ale my nejsme…“ ani milenci. Nedopoví.
„Pokud jde o mě, Sherlocku, chodíme spolu už roky. Ale to nebylo to, cos mi původně chtěl, že?“
„Ne, ale to už není důležité.“

„Sínus mínus gama. Smolpachol, ohl. Es Em Lomos ocena druh. Mlčky ber tlumok. Prav to cena druh. Pousměr čas. Přetlumočtemyš. Přeslyšdo. Přečtemyš.“
„Nunynku," zalapá Pepa. "Lež. Falešné povýšení. Úspěch. Peníze. Dárek!“
Rádio přetlumočí zmateně: „Myslím, že ti cestou vypadla nějaká slovesa.“
„Zjistí to, právě jsem řekl, předstírám, koupit.“
„Můj usměrňovač myšlenek ti nerozumí.“
„Musíš mě zachránit! Jestli do zítřka ženě nedonesu šperk, budu muset zvážit emigraci.“
„Špek? Proč si to neřekl hned? Posílám světelnou poštou. Měj se.“
„Nuny, počkej...“
Okno se roztříští a na parapetu se objeví zulcovitá kostka.
„Gábi mě zabije. Možná jsem si Pištu Hufnágla měl vzít já.“

Sherlock uměl být neskutečně otravný, když se nudil. V takových chvílích John schovával zbraň na místech, která ani geniální detektiv nedokázal vydedukovat.
Poslední týden neměli žádnou kauzu. Ani jindy to nebyly zrovna bujaré strkanice, ale šlo to. A tentokrát je nezachránil ani Greg starými neuzavřenými případy.
Jeho spolubydlící v županu se věšel po nábytku a skoro ohlodával zdi. Lednice zavalená experimenty byla zbraní hromadného ničení. Tak nesnesitelný byl.

„Johne, jdi někoho zastřelit, nudím se.“
„Na to, abych šel do basy kvůli tvý zábavě, jsem moc střízlivej,“ zavrčel podrážděně.
„Tak udělej něco zajímavého!“ zaškemral.
Tak se John zvedl a políbil ho.

Měli si nechat zaplatit.
John nechápal, proč Sherlock souhlasil, že od klienta přijme jako honorář divočáka. Přestože to byl myslivec.
Teď tady oba stáli nad pekáčem, v němž se válelo podivné něco, co připomínalo jeden ze Sherlockových experimentů. Nebo hodně přerostlého nemocného ježka. A kolem nich se líně valil štiplavý tmavý kouř.
„Takhle to asi být nemá, nebo ano?“ Sherlock píchl prstem do hřbetu padlé oběti.
Z Johnovy odborné strany se ozvalo zamumlané hmm, než promluvil.
„Možná, že když ještě zavčasu zavoláme veterináře, stihne ho zachránit.“
Vzdychl. Teď aby snědl ty týden staré palce z lednice.
Měli si nechat zaplatit.

„Tak si to shrneme, mozku. Nebudeme polemizovat o tom, že nebe bylo dřív modřejší a tráva zelenější. A už vůbec ne o tom, že nacpat tohle do stovky slov je krajně nemožné.“
„Tak to bych se hádal, tráva rozhodně byla dřív zelenější. A nebe modřejší. Za všechno může chemtrails a toxické pesticidy.“
„Jasně a Diana vstala z mrtvých. To ví i Franta, analytik kávové usedliny z vysoké školy života, oboru selský rozum.“
„A jak ty víš, že se to nestalo?“
„Vůbec se o tom nebudu s tebou bavit. Přetékáme do basketbalu. To se sem nevejde.“
„Ale vejde.“
„Ah…“
„No vidíš.“

Olízl špičku jazykem. Obemknul ji rty, než nakonec pohltil celou délku. Chuťové pohárky mu zahltila tolik známá příjemná chuť.
Jejich oči se střetly. Nemuseli mluvit. To tiché souznění jim vždy vyhovovalo. Za ta léta Argus pochopil, že Severus je tichá voda. A břehy mlela jen ve chvílích, kdy to byla nezbytná potřeba.
Vzdychl a zamlaskal, jak se snažil bílou nadílku polknout. Profesor si ho s pobavením prohlížel. Ale v jeho očích bylo něco víc.
Spřízněnost. Pochopení.
Argus věděl, že i když se svět kolem nich nepřestal točit, v tuto chvíli nebylo nic důležitějšího, než oni dva a jejich vanilkové nanuky.

„Kámo, konečně normální parta, myslel jsem, že ten raid už nedojdem.“
„Snažím se ten quest splnit už dva týdny, Cisco.“
„Čekat tak dlouho, to musí rychlíka dost frustrovat,“ zazubí se na něj vědec škodolibě. „Tak se kouknem, co nám NPC nabízí za odměny. Huh…“
„Co tam máš?“
„Retenční schopnost sladu. Buff. Resistence na alkohol. Jako vážně? Vždyť nejsem ani priest nebo druid. Kam na ty debilní názvy Blizzard vůbec chodí?“
Barry se začne chechtat jen do chvíle, než zazní replika od jeho quest givera.
„Tak se ukaž,“ vyzve ho Cisco.
„Reciproční ploutev zkázy. Trinket. Zní to jako pohlavně přenosná nemoc.“

Celý život měl pocit, že jablko nepadlo daleko od stromu. Měl strach, že bude jako Lewis. Že stejně jako on je ta příslovečná černá ovce. Tak tomu vyšel vstříc, protože se to od něj očekávalo. Zabíjení, krádeže, únosy. To všechno bylo na denním pořádku. Jako by se zamotal do sebenaplňujícího proroctví o věčném zatracení mezi kriminálními živly.
A pak přišel on. A řekl mu, že je bílá vrána. Barry Allen se svým věčným optimismem a vírou ve větší dobro.
Jak tomu mohl odolat? Jak mohl odolat jemu?
Leonard Snart byl zloděj a podvodník, ale po uši zamilovaný do své Nemesis.

Čelist měl John sevřenou tak pevně, že bylo slyšet, když mu zavrzaly stoličky. Shlížel na Sherlocka, jak se probíral z bezvědomí poté, co si způsobil zranění, která by pro ostatní byla neslučitelná se životem. Jen on se z nich vždycky nějak vylíže.

„Víš, Sherlocku, někdy mám chuť tě zabít sám. Moje nervy už jsou tak našponovaný, že čekám, kdy mě z tebe šlehne. Proč krucinálhergot musíš bejt do všeho hrr? Ty máš svoji síť bezdomovců, Mycroft zasranou armádu kouzelných elfů, Greg celej policejní štáb. K čemu ti vůbec jsem? Co mám já?“

„Svatou trpělivost.“

„Nic jinýho to bejt ani nemůže.“

1. Nejlepší je pro ně konzumace pokrmů, když:

• mají na večeři dobrého přítele
• mají srdce na dlani
• se hosté vaří ve vlastní šťávě
• jim někdo leží v žaludku
• je u nich soused pečený, vařený

2. Jakmile jim začne docházet jídlo, tak:

• mají pořád jeden druhého
• Hannibal požádá Willa o ruku
• si dají navzájem pusu
• se samou láskou můžou sežrat
• platí oko za oko, zub za zub

3. Jejich oblíbený film:

• Starci na chmelu
• Ucho
• Volná noha
• Mozek v plamenech
• Na nože

4. Jejich oblíbený pořad:

• Sběratelé kostí
• Odpočívej v pokoji
• Byl jednou jeden život
• Dva a půl chlapa
• Hlava rodiny

„Ten idiot patří k vám?“

Ohlédnul se směrem, kudy ta rozlícená upjatá ženská ukazovala. Chápal její zlost, ještě před deseti minutami byla středem pozornosti. Dokud ji na sebe nestáhl Sherlock.
Tenhle případ byla stěží sedmička. Krádež na charitativní akci. I tak ji ten náfuka vzal, jen aby se mohl přede všemi vytahovat. Přestože měl John někdy pocit, že z něj o generaci zestárne, miloval ho. Byl na něj pyšný.

„Jo, to je můj idiot. Má ve zvyku stát se pokaždý velitelem místních.“
Otevřela rty, aby něco uraženě podotkla, ale nakonec jen procedila: „Jak?“
„Obvykle tak, že jim leze na nervy.“

Z novin na ně koukala fotografie z poslední debaty. Vítek zakroutil hlavou a odhodil je na stůl, zatímco se na něj Ivan zářivě usmál.
„Viděls, co tam ten Babiš předváděl?“ optal se pobaveně.
„Jako bych si nechal ujít jakoukoliv tvoji debatu, Ivane. Skvěles to tomu gaunerovi vysvětlit,“ položil mu dlaně na ramena, zatlačil palci proti nim.
Lídr Pirátů vděčně zasténal a opřel se do těch zkušených rukou, které mu pokaždé dokázaly ulevit.
„Ten chlap si maluje svět jako Hurvínek válku.“
Vítek se naklonil, aby se mu otřel rty o krk a zašeptal do ucha: „Přivedu tě na jiné myšlenky, slibuju.“

Když Sofia Katyu poprvé poznala, srdce se jí rozbušilo v zuřivém staccatu. Celý život toužila být přesně jako ona. Personifikací něžné nadpozemské krásy. Ale její dlaně byly hrubé, ramena skoro mužná, neuměla chodit ladně a nebudila dojem princezny.

Kdežto Katya, ta byla nádherná nespoutaná duše s úsměvem, který kradl duše. A bylo těžké z ní spustit oči. Dlouho si myslela, že je pro ni pouze modla, kterou by se chtěla stát, než nakonec pochopila. Nechtěla být jako ona, chtěla jednoduše ji. Celou pro sebe.
Život nebyl jako pohádka, ale kdo jí zabrání v tom, aby žily šťastně až do smrti?

Po jejich rozepři uběhlo staletí a desítky let navrch. Promlčených s tiše bublajícím zklamáním a výčitkami pod kůží. I ve válce múzy mlčí, ale Hob se nehodlal nikdy vzdát.
Teď tady před ním stál s omluvou. Jeho tajemný Přítel. Usmíval se. Voněl jako sen, přestože byli vzhůru. Oči se mu leskly přísliby a hřejivé teplo se Hobovi usadilo ve středu hrudníku. Toužil natáhnout ruku a proplést prsty v neposedném černém saténu, jakým byly jeho vlasy. Přitisknout se. Políbit ho. A nikdy nepustit.
Měl celý dnešní večer na to, aby ho o tom přesvědčil. Nikdy není přece pozdě. Navíc byl nesmrtelný.

Zavřel oči. Zadívala se na něj ze tmy. Figura s parožím hodnotící jeho poslední myšlenky. Protáhla se. Mohly to být jen sekundy, možná minuta, ale jeden skok byl jako celý jeho život. Vzpomínky, pocity, rozhodnutí. Patřily vlastně ještě jemu?
Na krku ucítil vlhký dotek. Prudký pád mu bral z plic kyslík, zatímco ho svíraly paže druhého muže. Hannibal. Jeho Nemesis. Jeho spřízněná duše. Kus do celku. Schrödingerovo monstrum ukryté pod postelí, dokud ho rodiče nepřijdou hledat. Našel ho první. A jeho vlastní nestvůra oděná do rafinované sofistikovanosti předla s ním.

Drak usnul navěky. A oni ho brzy budou následovat. Spolu.

„Mučenka,“ našpulí Doktor rty. Pročítá si obsah piksle. „K čemu to slouží? Mučení?“
„Abys věděl, Doktore, tak tohle je krém, pro který jsem dělala reklamu.“
„Vsadím se, že bys s tím dokázal někoho umučit. Já jsem si tak připadal, když ho na mně Amy testovala,“ doplní ji Rory a zatváří se zhnuseně, když dovnitř Doktor strčí prst a olízne si ho.
Nadšeně zavýskne. „Maracuja! Výtečně. Hlavně žádná jablka.“
„To není k jídlu! Vyhladí ti to vrásky,“ vytrhne mu to zrzka z ruky.
„Dalekové jsou důkazem, že Doktor potřebuje vyhladit něco jiného, než vrásky.“
Dva pohledy se na něj upřou.
„Hups?“

Chraptivý zvuk se rozezní verandou.
Dveře se otevřou a z nich se vyklopýtá neupravený muž. Vlasy trčící do stran, motýlka má šejdrem a na tváří vytřeštěný výraz, který napovídá, že pořád tápe, co se to vlastně stalo.
„River... ona… ona,“ zakoktá.
Za ním se vypotácí vysmátá žena, poplácá na stěny Tardis a pokrčí rameny: „Něco starého, nového, modrého a půjčeného. Měli jsme svatbu tak narychlo, zlato, že jsme si ani neužili svatební noc.“
„SPOILERY!“
„Stejně mě miluješ,“ upraví si profesorka šaty.
Amy se zazubí na dceru. „Jo. Všichni milujeme tvoji ženu, Doktore!“
Kam se to u všech Pánů času přiženil?!

Upíjel čtvrtou sklenici a svět se kolem něj začínal točit, když dorazil poslední člen klanu. Jeho tvář mu byla sotva povědomá, ale kdyby se potkali naživo, pamatoval by si to. Tenhle Weasley byl jiný. Přeměřil si Charlieho od hlavy až k patě.

Hmm. Deset bodů pro Nebevír.

Působil divoce, nezkrotně, vyzývavě. Nejen díky svým jizvám, ošlehaným tvářím a přívěsku ve tvaru dračího zubu. Uvědomil si, že mu buší srdce a může za to nějaký Weasley. Jejich oči se na okamžik střetly. Hnědý pohled ho hltal a Draco se pod ním ucítil nahý.

Ta mentální gymnastika mu udělala čáru přes rozpočet.

Dveře se za ním zavřely a zaslechl zvuk připomínající troubení jelena v říji. Ve skutečnosti šlo pouze o kouzelnické frkačky, jak se na správnou oslavu slušelo. Avšak s jeho příchodem vše utichlo.

Zíral na ně a oni zírali na něj. Doupě plné Nebelvírů. Připadal si nepatřičně. Jako v kleci. Stáhlo se mu hrdlo, ale i přesto se narovnal hrdě v ramennou. Poděkoval Molly Weasleyové za pozvání tlumočené Potterem. Podal víno pánu domu a upřímně mu pogratuloval k povýšení. Bylo složité poznat, kdo z nich se cítí víc v rozpacích.

Jakmile usedal, pomyslel si, že to nejtěžší má za sebou. Mylně.

Nakrčil nos, hleděl na vetchou barabiznu. Každou chvíli očekával, že se zhroutí a s ní i obyvatelé uvnitř. Nemohl uvěřit, že svolil. Že tady stál a měl vůbec v plánu jít dovnitř.

V ruce držel láhev vína, která dost možná měla větší cenu než celý pozemek. Koutkem oka zahlédl, jak se něco za rohem mihlo, ale ve vteřině to zase zmizelo. Na rozryté trávě ležel předmět, který vypadal jako květináč, ale když přimhouřil oči, rozeznal v něm dětskou hračku. Rozpraskanou a léty zmoženou ostrým svitem slunce. Rozsypaný vagón hlíny, v níž rašil plevel.

Ozval se hlas: „Draco, drahoušku, pojď dál!“