Moje články

Zasténal.
Polilo ho horko, ale věděl, že ho postih nemine.
„Byls hodně zlobivej anděl.“
„Ano.“
„Jakže?“
„Ano, pane.“
„Zasloužíš pekelně potrestat.“
Polknul.
Několik titulů se sesypalo na zem, když ho Crowley přitisknul ke knihovně a přišpendlil mu dlaně nad hlavou.
Zaúpěl.
„Dokud neřeknu, tak se nepohneš. Přijmeš jakejkoliv trest.“
„A-no, pa-ne,“ vykoktal anděl. Po těle to mravenčilo.
Démon ho něžně pohladil po tváři, aby mu setřel slzy. „Zopakuj mi svoje záchranný slova.“
„Kočičí zlato.“
„Výborně,“ odstoupil. „Začneme pověstmi. Tuhle knihu cením na sedm liber.“
Crowleyho ďábelský plán.
Snaže se ignorovat velký nápis Výprodej knih ve vitríně, Azirafal do třetice zanaříkal.

Tenhle úsek Paegasu musel být zmanipulovanej, jinak si nedokázal vysvětlit, proč se muselo vždycky všechno vysrat tady. Pokaždý byl poblíž Todd. Dlouho ho podezříval. Rozhodně v tom měl prsty, protože se to dělo, když byl bez flotily.

„Cos udělal?“
„Co myslíš, Sheparrrde?“
„Nevěš mi bulíky na nos, Todde, to je tenhle měsíc už potřetí. A pokaždý jumper ztroskotá na stejným místě. Trvá dva dny, než naběhne systém.“
„Tato planeta není dle tvého vkusu?“
Západ slunce. Vůně moře. Nádhera.
„Cože?“
„Zmiňoval ses, že netrávíš moc času mimo Atlantidu.“
Pak mu to docvaklo. „Tys mi naplánoval prodlouženej víkend?“
„Víno?“
To bylo rande?!

John Watson byl kapitola sama pro sebe. Ani po dvou letech spolubydlení Sherlock nedokázal rozluštit největší záhadu svého života. Proč byl tenhle prachobyčejný, průměrně inteligentní doktor s ohavným vkusem na svetry tou nejdůležitější esencí jeho života. Hromosvodem. Inspirací. Pohonem. Domovem.
Proč se mu pokaždé rozbušilo srdce, když se jejich oči střetly. Proč měl problémy dýchat a roztřásly se mu ruce. Proč se mu na dně žaludku vytvořil uzel a nepříjemně to svrbělo.
Zjištění, že nejspíš nebyl zdravotně v pořádku, mu znepříjemnilo den. A vypadalo to, že bude muset navštívit odborníka, protože měl pravděpodobně něco s krevním tlakem, možná se srdcem.

Zaslechla tříštění porcelánu, pak jen křik. Jeden hlas přeřvával druhý. Katya zírala na zavřené dveře do pokoje pro hosty. Jako správná hostitelka se chtěla Andreje zeptat, zda mu nic neschází, ale nejspíš už se toho ujal Gončarov. Nebylo jim rozumět, nicméně z tónu naznala, že si uvnitř vyměňují výčitky.

Náhlé ticho poté začaly doprovázet tlumené steny. Nakrčila obočí, na čele jí vyskočila vráska.
Jakmile se natáhla po klice, někdo jí položil dlaň na hřbet ruky. Kolem pasu ucítila teplo.
Sofia k ní svůdně zezadu zašeptala: „Mezitím, co si to muži spolu vyřídí, se můžeme zabavit po svém, co říkáš, Yekaterino?“

Jako by v Kamelotu neexistovaly tuny schopnějších sluhů, kteří ve skutečnosti vědí, jak vycídit zbroj. Kteří vědí, jak osedlat koně, uvařit stravitelnou večeři nebo zkrátka jen připravit koupel.
Merlin byl uštěpačný, otravně vlezlý, nemehlo takového kalibru, že i princův kůň by jeho práci zvládl lépe.
Nemělo smysl ho ani vychovávat, neboť pro Merlina byl respekt jako senná rýma. Nepohodlí, co musí občas vydržet, když není zbytí.

Byl líný, věčně se ztrácel, neudržel v ruce ani meč. Byl naprosto k ničemu.
Artuš vzteky vpadl do Gaiusových komnat, aby tomu zahálčivému nešikovi vynadal za to, jak… se na něj právě usmál.

Ksakru!

V téhle domácnosti už Johna nepřekvapuje nic. Ani zapomenuté kusy experimentů na kuchyňském pultu hned vedle džemu a konvicí s kávou.
„Ucho,“ pronese s monotónní samozřejmostí. Podle tvaru chrupavek a epidermu ženské.
Podobné situace se dějí tak často, že se kvalifikovaly jako běžné úterý.
„Mně bude stačit toust,“ prohrábne si kučery Sherlock a rozloží na stůl noviny.
„Seš ten nejhorší spolubydlící na světě.“
„Proto sis mě vzal.“
„Jo. Manželství je jediná válka, ve které spíš s nepřítelem. Ale protože jsem přežil Afghánistán, přežiju i tebe.“
Sherlock se zatváří jako Eva poté, co zahodí ohryzek. „Nevidím svůj toust.“
„Támhle máš ucho.“

Jeho kočka se vrátila z lovu s oholeným ocasem. Argusovi na čele vzteky naskočila žilka. Měl chuť lumpa, který to provedl, prohodit oknem.
„Kdopak vám to udělal, paní Norrisová?!“
Posteskl si nad středověkým mučením. Tehdy bylo ještě v pořádku věšet studenty za palce u nohou nebo je spráskat bičem. Dnes byly metody trestů naprosto žalostné.
Však on to tak nenechá. Vrátí se do sklepení, kde na něj čeká hřejivá náruč Severuse Snapea, najdou spolu viníka a vymyslí, jaký nepříjemný postih ten holomek schytá.
Jeho profesor mu vždycky uměl spravit náladu, neboť ta úžasná kreativní mysl dokázala řádně ztrestat nejednoho výlupka.

Paprsek ho polechtá po tváři. Za okny vychází slunce. Hob se zavrtí a otočí se na figuru pohrouženou mimo svět bdění. Donedávna netušil, že i mocné antropomorfní vtělení, jakým byl Morfeus, může snít, když prakticky sny stvořil.

Políbí ho na rameno. Je tak zamilovaný, že i všechny ty zvláštnosti a chyby se mu zdají přitažlivé. Zkrátka proto, že jsou jeho součástí. Díky nim je Sen jedinečný, nenahraditelný. Nad rámec mystické existence.
Hledí na něj a říká si: jaké štěstí, že zrovna já jsem tě našel v tom širém a rozlehlém světě… Že ty jsi našel mě.
Bez pomoci a nápověd.

Oblíbil si pozemská jablka. Obecně se vědělo, že měli wraithi rádi ovoce, ale Toddova posedlost jablky hraničila se závislostí.
Jablečné pyré. Mošt. Jablečný koláč. Dokonce i ta hnusná Zelenkova pálenka, co hloubila do žaludku díru, byla z jablek. A Todd byl jediný, kdo s Radkem udržel krok, když všichni otrávení a vylití jako konvice popadali po pár rundách jako ta jablka ze stromu.
Todd zkrátka miloval jablka.
Ale tohle už bylo moc.
Sheppard čekal v posteli nahý a připravený, zatímco Todd…
„To si ze mě děláš prdel. Jestli ty křížaly hned nezahodíš, tak ti je narvu opačným koncem!“
„Slibuješ, Shepparrrrde?“

Zíral na něj jako by měl dvě hlavy. „Co tím chceš říct, že musíme počkat?“
„Potřebujme, aby utichly vody. Nemůžu těsně po procesu rodičům říct, že si přivedu domů zlatého chlapce a že se nedočkají nikdy vnoučat. Díky tvému svědectví otce pustili z Azkabanu, za to máš body k dobru jak u něj, tak u matky. Můžeš z toho mít dobrý pocit. To přece uspokojuje hrdinu, jako jsi ty, Pottere."
„Dobrý pocit je mi užitečný asi jako Voldemortovi gumička na poušti. A uspokojený budu, až rodičům konečně přiznáš, že jsme spolu, Draco. Vždyť ani neví, že spolu přes rok bydlíme!“

S dovolením jsem si ve spolupráci s AI dovolila zpracovat tento námět. Vím, že to není fotoromán, ale nepodařilo se mi nalézt žádné tematické fotografie a už vůbec nic ve fotobankách.
Poradila jsem si takhle. Ve výsledku to asi tedy nesplní zadání, ale musela jsem se podělit, když už s tím byla práce (nějaký to dokreslování).
Snad někoho pobaví :D
Kvalita jako žádná a není to teda ani román (i když jak se to vezme, možná to pokračuje dál :D), ale jsem ráda, že vůbec stíhám.

Naposledy si užíval jízdu bradavickým expresem, zatímco mířili do Londýna.
Zkoušky dospělosti byly za nimi, až nyní mělo začít opravdové dobrodružství.
Lily s Jamesem se vytratili do soukromí, Petr na chodbě laškoval s Dorcas a Náměsíčník se na něj ze sedačky odnaproti melancholicky usmíval.
Sirius se v těch oříškových očích utápěl celou věčnost. Svírala ho úzkost při pomyšlení, že nebude Remuse vídat denně. Probouzet se ve stejné místnosti, trávit s ním úplňky v Chroptící chýši, smát se při každé hloupé příležitosti.
Dospělost znamenala stát na nohou. Být konečně zodpovědný. Ale taky uvědomění, že být zamilovaný do nejlepšího kamaráda, je průser.

Je to zasranej hrad. Žádný menší rodinný dům, jak mu Sherlock nalhal. Podělanej palác. Sídlo. S věžemi. Cimbuřím. S rozlehlými zahradami. John se ani nebude divit, až u fontány, ze které prýští Dom Pérignon, potká bílé pávy.
Když viděl Holmesovy prve v bytě, působili normálně. Průměrně.
Teď tu zkoprnělý civí na architektonickou památku, která by mohla být součástí UNESCO. Připadá si jak ten největší nýmand ze Senochrup ve starým moly ožraným svetru, co nese na seznámení s rodiči ubohý azalky v květináči.
Sherlock byl fakt někdy na pěst.
Nakonec s vynuceným klidem pronese: „Seš si jistej, že nejseš čaroděj, Harry?“

Zasténal.
Polilo ho horko, ale věděl, že ho postih nemine.
„Byls hodně zlobivej anděl.“
„Ano.“
„Jakže?“
„Ano, pane.“
„Zasloužíš pekelně potrestat.“
Polknul.
Několik titulů se sesypalo na zem, když ho Crowley přitisknul ke knihovně a přišpendlil mu dlaně nad hlavou.
Zaúpěl.
„Dokud neřeknu, tak se nepohneš. Přijmeš jakejkoliv trest.“
„A-no, pa-ne,“ vykoktal anděl. Po těle to mravenčilo.
Démon ho něžně pohladil po tváři, aby mu setřel slzy. „Zopakuj mi svoje záchranný slova.“
„Kočičí zlato.“
„Výborně,“ odstoupil. „Začneme pověstmi. Tuhle knihu cením na sedm liber.“
Crowleyho ďábelský plán.
Snaže se ignorovat velký nápis Výprodej knih ve vitríně, Azirafal do třetice zanaříkal.

Přemýšlivě se zakousl do kusu masa. „Už dlouho jsem nepotkal našeho souseda.“
Lecter si utřel koutky úst ubrouskem. „Není ten rozmarýn trochu moc aromatický?“
„Hannibale, kdes dneska celý den byl? Máme na večeři důchodce od vedle?“
„Jsi tak podezřívavý.“
„Co provedl?“
Bylo zbytečné zatloukat. „Kradl nám noviny z prahu.“
„Gauner prašivý,“ odkašlal si Will. „Možná by ten rozmarýn krásně doplňovala příchuť citrusů.“
„Výtečný poznatek. Maso by bylo jemnější, zejména pokud jde o tohle věkem sešlé prase.“
„Příště, než zmizíš a budeš se chtít zase pobavit, nebuď sobec. Víš, že rád sleduju tvoje umění z první ruky. Někdy doslova.“
„Ovšem, Wille.“

Byl to počátek. I konec. Všehomír. Nicota černá natolik, že nebylo vidět na špičky prstů.
„Casi…“
Probral se. Zazíral znenadání tmou.
Někdo zlostně zavrčel. Zjevila se Meg. Nebo spíše její alternace. „Zase ty?! Proč mě nenecháš v klidu spát?“
„Casi. Nemůžeš mě tady nechat. Nemůžeš mě opustit. Prosím. Vrať se mi.“
Byla to modlitba a rezonovala Prázdnotou jako mantra. Dean.
„Seš potížista! Mám tě akorát tak dost, anděli!“
„Chlape…“ ten hlas sférou zněl jako tklivá prosba prohloubená žalem. Dean truchlil. Truchlil tak moc, že je v Prázdnotě vzbudil. „Zatraceně. Taky tě miluju.“
„Nestojíš za ty potíže. Ať už seš pryč!“

Přítmím se linuly tóny jazzového šlágru, zatímco se démon líně natáhl pro sklenici. Systematickým tempem nechal led kroužit v měděné tekutině. Přidal špetku chilli a citrónovou kůru. Trochu zatřepat, ale nemíchat, jinak se vytratí aromatická vůně při zahřívání v dlani.

Byl vidět Crowleyho spokojený úsměv, když mu anděl bezelstně políbil klouby na prstech ruky. Měl dlouhé štíhlé prsty, takové mívali virtuosové. Crowley jím bezesporu byl. Vždyť na něm zvládl zahrát celý koncert, ani se nemusel víc snažit.

Azirafal otevřel oči. Vzdychl. V nebeské kanceláři problikla zářivka.
„Odpusť, můj drahý.“
Bylo tak snadné hroužit se do snů, kde bylo vše dokonalé.

Zírala bezduše na zlatou sochu uprostřed haly. Měsíce se ploužila ředitelka Spellmanová školou jako ztracená duše.
Lilith ji se zájmem z dálky pozorovala. Nikdy neoplývala přehnaným soucitem, ani nevnímala sentiment stejně jako smrtelníci, ale okusila žal. Něco z té ženy v ní rezonovalo. Hloubka jejího smutku a truchlení byla neodolatelně nádherná. Čarodějčin půvab byl nepřehlédnutelný.

Rituál, při němž se Sabrina obětovala, nebylo možné odestát. A zatímco Hilda měla svého doktora, Zelda zůstala osamocená. S tím se démonka sama dokázala ztotožnit, neboť ani jí nezůstal nikdo, na kom by opravdu záleželo.
Možná, že spolu by se zvládly posunout v životě dál.

„Neschopní amatéři. Ostatně jako vždy,“ hudroval Sherlock, když mu Lestrade sundával želízka.
John si promnul kořen nosu a útrpně vzdychl. Byl zmoklej a promrzlej jak pouliční pes. Smradlavej jak pohozený odpadky u popelnice. A vyflusnutej jak žvýkačka na asfaltce. Podělanej případ. V myšlenkách už si užíval horkou sprchu. Sám!
Jen díky známostem a bezpečnému krytí vlády mohli být rádi, že Sherlocka propustili tak rychle.
„Zatraceně, měl bys být Mycroftovi vděčnej!“ zahulákal John, když mu po páté Sherlockově invektivě na adresu Grega ruply nervy.
„Nic jsem neprovedl!“
„Argumentovat Scotland Yardu slovy 'ale ta krev přece není moje', není polehčující okolnost, hergot!“

Sam se svalil na židli s rozmrzelým výrazem.
„Hádám, že Rowena ani její tříčlenný sabat si nevědí rady,“ zhodnotil Dean. „Největší čarodějka historie. Jasně. Spíš podvodnice.“
„Žádné stopy, žádné řešení. Garth zmínil, že mezi vlkodlaky panuje panika.“
„Skvělý. Nemáme šajnu, co proti nám stojí. Jen to po sobě zanechává nelidský mrtvoly.“
„Neměli bychom spíš slavit? Něco za nás sklízí monstra. Dát nohy na stůl, vzít si volno?“
„Fakt tohle navrhuješ zrovna ty, Sammy? Pro tvý info, jde to i po andělech!“
„Cas se o sebe postará. To je snad strach, co ti vidím v očích? Deane, seš rozkošnej.“
„Sklapni, Samantho.“

Todd s Johnem procházeli bránou jako poslední.
Mise byla úspěšně splněna, nová beta základna zapustila kotvy na planetě s přívětivým podnebím.
Nebyl by to ale Todd, aby svým příšerným černým humorem nevyděsil nováčky, kteří proběhli horizontem událostí doslova rekordním tempem.
„Někdy seš fakt prostě moc,“ pronesl k emzákovi a útrpně vzdychl.
„To jsi mi říkal již včera, Sheparrrde," wraith si uhladil záhyb na koženém rukávu a s vyrovnaným výrazem se podíval na člověka. Ten se zamračil.
V žlutých duhovkách to lstivě zajiskřilo. „Věřím, že přesná formulace z tvých úst zněla: seš tak kurevsky moc obrovskej, cítím se tak zasraně plnej.“

Zeširoka se usmíval, jako by se nic nestalo. Crowleyho dlaň odpočívala v teple jeho. Vnímal chvění i pálení zároveň. Promlčené měsíce poté, co ho odmítl, chtěl...

„Zapomenout? Mám předstírat, že je všechno v pohodě? Po všem, čím jsme prošli? Necítíš vinu, ani nežádáš odpuštění, anděli?“
„Udělal jsem, co bylo nezbytné, Crowley.“
„Ve svojí pýše ses vzdal všeho, za co jsme bojovali. Jako by šlo jen o velkej flám.“
„To je přeci jen dramatické, nemyslíš?“
„Máš svědomí? Takový to nutkavý svědění, který nepoškrábeš,“ zavibroval zlostí.
Azirafal oněměl. Proč Crowley vše komplikoval?
„Každý rozhodnutí zanechává následky, který někdy ani zázrak nevyřeší, anděli.“

Detektiv se tvářil stoicky, přestože v hloubce očí skrýval úsměv, který schovával krokodýl pod hladinou.
„Sherlocku, proč se tváříš tak spokojeně?“
„O čem mluvíš, Johne?“

Přivřel víčka, zhodnotil Sherlockův postoj. Rozhodně tady něco nehrálo. Pokud existovala nějaká nejistá konstanta moderní doby, jmenovala se Sherlock Holmes. Roky spolu. Přesto nebyl John schopný Sherlocka odnaučit plnit lednici experimenty. Bylo to jako vzít transparent na koncert Stevieho Wondera.

„Přežívá v lednici něco, co už se dá považovat za darwinismus? Nejsem očkovaný na tetanus."
Načež zahlédl seškvařenou hmotu vedle chemické aparatury.
„SHERLOCKU?!“
„Ten svetr ti stejně neladil k očím, Johne. Udělal jsem ti laskavost.“

Posunul brýle na nose, rozhlédl se po kuchyni. Mrtvoly rozházené jako konfety, roztříštěné nádobí, zápach připáleného jídla. Dokonce by přísahal, že nad pultem se vznášelo peří. Připadal si jako ve slepičárně.
A nad vším se tyčil Hannibal se sekáčkem v ruce a sněhově bílým límečkem od krve.

Na tříleté výročí šli do pětihvězdičkové restaurace. Všechno vypadalo dokonale, dokud Hannibal nezačal s nechutí na jazyku převalovat kus masa. A zavolal si obsluhu.

Jednoznačná chyba šéfkuchaře. Neměl Chesapeakskému trhači říkat, že má kulinářství nechat na odborníkovi.

Will si povzdychl.
Pátrání po nich vyhlásí zřejmě i na Kubě. Bylo načase jít znovu zabalit.

„Sínus mínus gama. Smolpachol, ohl. Es Em Lomos ocena druh. Mlčky ber tlumok. Prav to cena druh. Pousměr čas. Přetlumočtemyš. Přeslyšdo. Přečtemyš.“
„Nunynku," zalapá Pepa. "Lež. Falešné povýšení. Úspěch. Peníze. Dárek!“
Rádio přetlumočí zmateně: „Myslím, že ti cestou vypadla nějaká slovesa.“
„Zjistí to, právě jsem řekl, předstírám, koupit.“
„Můj usměrňovač myšlenek ti nerozumí.“
„Musíš mě zachránit! Jestli do zítřka ženě nedonesu šperk, budu muset zvážit emigraci.“
„Špek? Proč si to neřekl hned? Posílám světelnou poštou. Měj se.“
„Nuny, počkej...“
Okno se roztříští a na parapetu se objeví zulcovitá kostka.
„Gábi mě zabije. Možná jsem si Pištu Hufnágla měl vzít já.“

Cítil se před ním obnažený až na kost. Ocelové oči si ho přeměřovaly predátorským způsobem. Severus polknul a ošil se, když mu po páteři přejel mráz.
Black si pobaveně odfrknul a natáhnul se, aby mu sevřel čelist v dlani. Uvěznil ho v přístěnku na košťata jako domácího skřítka. Do očí mu tlumeně svítila jeho hůlka. A když se Black k němu nahnul, aby mu vyplenil rty, sotva stihl zalapat po dechu.

Musel být něčím omámený, protože jakmile mu ten šmejd sevřel pěst kolem erekce, vyšel mu nadšeně vstříc.
„Blacku? Co to u Salazara děláš?“ zasténal tiše.
„Srabusi, drž hubu. Nox!“

"Držte mě nebo ho zabiju!" zafuněl rozlíceně Harry.
Ron s Hermionou ho z každé strany popadli za paži.
"Na škole jsem tě skoro měl, Malfoyi, ale teď už nemám důvod držet se zpátky! Dostanu tě na kolena!"
Draco si arogantně odfrknul, než opustil ministerstvo i se svou prořízlou pusou.

***

Vypustil kouř ze rtů a típl cigáro o popelník na nočním stolku. Proti němu se protáhlo nahé hřejivé tělo.
Draco se usmál. "Pottere, ty seš strašná drama queen, když předstíráš, že mě nesnášíš."
"Ale fungovalo to, nebo ne?"
"Co myslíš? Žes mě dostal na kolena, nebo ten tvůj herecký výstup?"
"Obojí."

Svět okolo se zastavil. Čas se zpomalil. Běžel tichem do minulosti, v mysli mu hučely desítky vyčítavých hlasů. Zkoušel to zase. Změnit minulost. Vzepřít se osudu. Otočit přesýpací hodiny a čelit tomu lomozu, který ve skutečnosti nebyl slyšet.
Ta slova zněla jako Eobard Thawne, jako Joe a jeho otec. Nemůžeš změnit minulost, Barry. Ne pro něj.
Nikdo z nich neznal Leonarda Snarta tak dobře jako on. Nikdo mu nevěřil. Byl hrdina. Legenda. Obětoval svůj život pro celý vesmír. A Barryho z toho bolelo srdce. Nerozloučil se. Nepřiznal se.
Zachrání kapitána Colda z proudu času a řekne mu konečně, co cítí.

Osmnáctiletý Leonard Snart byl buřič a anarchista. Mimo jiné. Číro, koženou bundu se cvoky a roztrhané džíny už sice dávno vyměnil za parku, ale i ve dvaačtyřiceti se pořád držel stejné filozofické myšlenky. Srát na budoucnost, srát na policajty a srát na systém.
Když mu do života vstoupil Barry Allen, přizpůsobil se. Ostatně odměna za jeho polepšené chování byla víc než dostačující.

Parťák mu podal pivo a pochybně si ho změřil. „Kdes vzal tyhle hadry, šéfe?“
„Ty tady nechal jeden… když odcházel…“
„Budu hádat. Jeden šarlatový rychlík.“
„Přesně ten, Micku.“
„A co měl při odchodu na sobě on?“
„Spokojený úsměv.“

V hlavě to hučí jako v roji včel. Takhle zní bolest?

Spočítal někdo, jak hluboké může být prázdno? Zející díra, ta obrazná v hrudi, kde sídlí lidské srdce. Propastná jako Mariánský příkop.

Jak tmavá je černočerná tma? Má černá ještě černé odstíny? A je vidět?

Co emoce? Když jsou rozvířené. Točí se v kruhu, nebo plují okolo jako na vlnách? Pučí jako čerstvě nařezané kočičky ve váze s vodou? Nemá být zármutek tichý?

Nikdy je neskutečně definitivní slovo. Nepokračuje. Nemá budoucnost. Bolí. Jako odchod blízkého člověka. Protože za posledním sbohem se v černé tmě a prázdnu skrývá to konečné nikdy.

Znal plukovníkova tajemství. Lidé z Atlantis tomu říkali, že má na něj páku. Jen Sheppard se tvářil pokaždé nadutě.
Až dodnes.
„To-dde,“ jeho smích byl podivně zabarvený falsetem. „Todeeeee, ty kluku jeden!“
Wraith se podíval na Rodneyho, který mu Shepparda předával jako pytel brambor. Pokrčil rameny.
Tyhle otrávené stavy lidí po pozření podivných destilátů Todd znal, ale svého člověka takto ještě neviděl.
„Je tvůj,“ pronesl vědec a rychle zmizel.
Sheppard se na něj uculil, zatímco se u toho kroutil. Todd si ho přeměřil.
Alkohol a špatný úsudek ze Sheppardovy strany by z toho nakonec jen mohly udělat příjemný romantický večer.

A pak z vln vzešel věhlasný Cthulhu!

Měl toho plný zuby. Tohle bylo potřetí za měsíc, co ho unesli. Začínal si připadat jako Toddův domácí mazlíček, kterýho si chtěl vychovat.
Skrz drezuru. Velitel se nad ním tyčil s potutelným úsměvem a bičem v ruce. Dodneška ani nejevil zájem. Sheppard netušil, jestli mu to lichotí, nebo mu z toho běhá mráz po páteři.

„Víš, který orgán se dokáže při troše snahy zvětšit až osmkrát?“
„Myslíš, že mě na tomhle nachytáš, Todde. Abych řekl péro. Ale každej ví, že jsou to zorničky.“
„Co je to zorničky?“

Klesl pohledem ke vzdouvajícímu se rozkroku wraitha. To do prdele kecal, že jo?!

Začínal bejt na to starej. V plánu bylo zůstat doma s nohama v teple a uspat Rosie, ale namísto toho se zase nechal přesvědčit. Pitomec. Bude to jen rutinní návštěva, nic se nemůže stát. No jasně.
Teď je Londýnem naháněli pašeráci drogovýho kartelu. Celí hrrr na ně. Johna bolelo rameno a ještě jim do toho začalo lejt.

Když konečně zapadl za dveře bytu, zklidnil se. Následoval ho zadýchaný Sherlock.
„Setřásl si je?“
Přikývl.
„Seš si jistý, Johne?“
„Vypadám jako idiot, Sherlocku? Ne, neodpovídej,“ odmávl to. „Dneska spíš na pohovce.“
„Co jsem provedl tentokrát?!“
„Máš celou noc, abys na to přišel.“

Našel jsem to pod jeho polštářem. Si myslel, že se mu nebudu hrabat ve věcech. Jako by mě neznal. Je to prostoduchý čtení, kopa nudnýho hnoje vo olizování známek a zadků papalášů. Jsou jen dvě možnosti, který si z toho vodneseš. Zjištění, že je to magor, jenže to už víme. A chuť sledovat Danielle Steelovou. Je to depresivnější, než deník Anny Frankový a patetičtější, než sepraný Kocourův vohoz. Jakmile s tím skončíš, jediným vysvobozením je vypálit si oči čatní nebo žaludek chlastem tak silným, že ti do něj udělá díru. Bylo to horší, než když jsem byl měsíce v jináči.

Na takovou situaci ho nemohl život připravit. Běžně se totiž nesetkáte s esenci sajícími vesmírnými upíry, co mají…
"To jsou-"
Byl paralyzovaný. Měl na výběr. A stejně dal přednost Toddovi před kapitánem Malloneyovou, která měla hezký trojky.
Nahý emzák před ním pompézně zatřásl boky, aby celé exhibici ještě nasadil korunu. S nimi se zavlnilo i něco jiného. John čekal jakýkoliv vercajk, ale tohle fakt ne. Jak to kurvadrát fungovalo? Muselo to lechtat v krku, když...
"Třásně. Chceš vidět, co s nimi dokážu?"
Chtěl?
Nesnášel svoji podělanou zvědavost. Buď byl šílenec, nebo vizionář.
"A budu toho litovat, pokud jo?"
"Nikdy, Shepaaarrrde."

Ivan mu to nebaštil. Ta ruka pod lavicí značila, že Vítek vůbec nebyl tak duchem mimo, jak se snažil působit na ostatní, když němě zíral do prázdna. Svatoušek jeden.
Jeho nenápadná nenechavá dlaň si totiž udělala výlet mezi jeho třísla, kde se palcem až nebezpečně přibližovala cíli. Ivan si musel poposednout, aby udržel tvář.
Okamura za mikrofonem zase žvanil nějaké xenofobní nesmysly, které se nedaly poslouchat.
Co naplat, z nudy vedla jediná cesta ven. A tak položil vlastní dlaň na tu Vítovu a konečně ji poposunul, kam patřila. Přímo do tepla jeho vzrušeného rozkroku. Beztak nikdo ve Sněmovně nedával pozor.