Moje články

Příběh Modroočky je skutečný. Co se jí stalo je hrozné. Bohužel to je ale zcela běžné. Něco podobného zažila každá čtvrtá žena. Ano, čtete správně. Dopady jsou na celý život.
Prevence je jediná možnost. V pěti letech na prevenci ale může být pozdě. Přesto se jedná o téma, o kterém se nikdy nemluví. Pro mnohé tabu.
Pro někoho není dvacet pět procent dostatečně velké riziko. Ostatní prosím, zjistěte si něco o prevenci a o tom, jak dítě chránit. Mluvte vhodně se svými dětmi dřív, než bude pozdě.
Pokud jste obětí, zkuste vyhledat pomoc. I v padesáti to má cenu řešit.

Můj deník začal u táboráku. Když zhasnul poslední plamínek skončily prázdniny. Začal nový školní rok. Ohýnek ukončil jednu etapu mého života. S nostalgií na ní ráda vzpomínám. Konce bývají nostalgické. Každý konec však přináší také nový začátek. Nikdy by mě nenapadlo, co mi život přinese. Jak bude bouřlivý. Dnes mě čeká nový konec a začátek. Některé věci je lepší uzavřít a už na ně nevzpomínat. Ta chvíle přišla právě dnes večer. Venku září spousta ohníčků. Do toho svého vhazuji svůj deník a všechny ty zlé vzpomínky nechávám uzavřené shořet. Poslední plamínek zhasíná.

Miluji tě.
Omlouvám se.
Prosím odpusť.
Odpouštím.
Děkuji.

Zařekla jsem se, že už nikdy nebudu brát drogy. Nikdy! Zato ujíždím na kávě. Denně jich dám tak deset, někdy i víc. S Martinem plánujem svatbu. Bydlíme v bytě u jeho mamky, spolu s jeho bráchou, nevlastním tátou, babičkou, dvěma psi, třemi kočkami a morčaty. Je to celkem pohoda. Jenom babi občas pronese: „Držte mě!“ Vstáváme většinou až odpoledne. Dáme si jídlo, co uvaří bavička. Večer jdeme ke stánku. Tam si dáme cígo a páv piv. Pokecáme s kámošema a k ránu se vracíme domů. Tak to jde den za dnem. Jenom ten alkohol si nerozumí s práškama, od psychiatra.

Poslední měsíc rychle utekl. Adaptační fázi jsem zvládla docela dobře. V úterý jsem zaspala, a proto jsem dostala trestnou čárku. Nakonec to ale nebylo tak hrozný. Hned o víkendu jsem ale onemocněla a musela do karantény. Tam jsem poslouchala jen hluk ticha. Celé tři týdny. Uvědomila jsem si, jak mi Martin hrozně chybí. Po návratu na oddělení jsem s ním začala chodit. To se ale nelíbí doktorovi ani psycholožce. I na čtvrteční komunitě všichni hlasovali proti nám. Vztahy tu jsou prý zakázaný.
Marin stejně za týden půjde domu. Uvažuji o tom, že potom podepíšu reverz a půjdu bydlet k němu.

Při čtení knih se mi líbí, když mě písmenka poskládaná do slov a vět vtáhnou do děje. Když na mě dýchají pocity postav. Některé knihy mi dokáží vykouzlit vykouzlit úsměv. Každý den v životě však nebývá jen plný sluníčka. Deník Modroočky vypráví příběh mého dospívání. Ne všechny zápisky jsou krásné. Můj život není jednoduchý. Možná za to mohou mé psychické problémy. Nejprve to začalo hlasy. Pak se přidaly i další problémy. Nakonec to skončilo hraniční poruchou osobnosti.
Pokud Vás můj příběh zajímá a máte odvahu přečíst si můj deník, čeká na vás třicet pět příběhů. Každý je na sto slov.

Snaha šokovat
Tetování
Hodně tetování
Tetování i v obličeji
Hodně tetování na obličeji
Piercing
Hodně piercingů
Výrazné líčení
Kapuce
Černý nebo pestrobarevný účes
Obojek
Roztrhané kalhoty
Špendlíky
Síťované punčošky
Těžké boty nebo Conversky
Odpor vůči předsudkům autoritám konvencím
Drogy
Hodně drog
Znechucení ze všeho
Znechucení ze života
Ne, to není známka punku. To jsem byla já. Byla to jen iluze. Obrovský omyl, který trvá hodně dlouho. Jen těžko to lze vzít zpátky. Stejně jako to tetování. Jeho rychlé a bezbolestné odstraněné totiž není vůbec levné. A dokonce ani rychlé. A bezbolestné už vůbe ne. Lživá propaganda.
Horší bolest jsem nezažila.

V mém deníku toho je ještě mnoho. Mnoho zážitků, na které bych raději zapomněla. O ztracených slepicích, o kterých si všichni mysleli, že to byla kuna. O čerstvě nařezaných kočičkách, o kterých si už všichni nemysleli, že to byla kuna. O smutných očích králíků a mnoho dalších příběhů plných bolesti a utrpení. Psát o nich nemá cenu. Stejně by nikdo nepochopil. Lidé by mě akorát odsoudili. Řekli by, že ta holka je naprosto zvrácená. Nebo by jen otočili hlavou, dívali se na opačnou stranu a stejně by si mysleli své.
Ani já to nechápu. Zdravý člověk by to nikdy neudělal.

Z neklidu už mě konečně propustili. Také mi zrušili ochrannou léčbu. Dostala jsem se na oddělení pro pacienty, kteří se léčí se závislostí a současně s psychickou nemocí.

Je to tu teda dost náročné. Budíček je už v sedm. A večerka už v deset. První týden je adaptační fáze. Předseda komunity mi přidělil patrona. Naštěstí to je Martin, kterého znám už tři roky. To ale nevědí. Po večeři můžu zavolat mamce. Ptám se jí, jestli jsem nebezpečná. Její odpověď mě zdrtí.

Musím nasadit všechny páky, abych to tu zvládla.

Po večeři mě ještě čeká mytí nádobí. V osm vyčerpaná usínám.

Myslí si, že všechno musí dovést k dokonalosti. Je to omyl moderní drezury. Jsou to šílenci. Zavřeli mě na neklid. Jsou tu samí blázni. Největší blázen je ta bába na mém pokoji. Pořád řve. Pořád dokola. Nedá se to vydržet. Navíc jí z břicha vylézá vetřelec. Brrr! Jdu říct sestře, že chci dát na jiný pokoj. Tohle se nadá vydržet. Budu jí muset umlčet polštářem. Být tady ještě chvíli, tak se z toho vážně zblázním.

Opravdu mě dali na jiný pokoj. Ale takhle jsem si to nepředstavovala. Přikurtovali mě k posteli.

Jsem opravdu tak nebezpečná? Budu se muset zeptat mamky.

Přemýšlím jak se rozhodnout. Žádná možnost se mi nezdá. Na žádné uzavřené oddělení nechci. Za takových podmínek se léčit nebudu. Někde si najdu bydlení. Zkusím nějakou kamarádku. Odpověď doktorky mě ale naprosto šokovala.

Modroočko, říkám to nerada. Po tom, co jste mi řekla, vás ale opravdu nemohu pustit domu. Jste nemocná. Potřebujete se léčit. Jste nebezpečná nejen sobě, ale i svému okolí. Navíc máte dost nepříjemný dojezd, který vše ještě zhoršuje. Vím, že nedobrovolná léčba nemívá valné výsledky, ale v tomto případě nemohu jinak. Musím požádat soud, aby vám nařídil léčbu.

Doktoři… Vidí narkomany a hned křičí hrrr na ně.

Jedu do nemocnice. S tím, co jim řeknu, mě určitě vezmou. Navíc bych se už chtěla léčit.
Na příjmu mi však říkají, že nejdřív musím alespoň týden na uzavřené odděleni. Na výběr je detox pro dospělé, nebo neklid.
Na detox v žádném případě nechci. A na neklid také ne.
„Kam tedy půjdete?“ ptá se doktorka. „To chcete zpátky k Mikimu?“
K Mikimu také ne. Do té žumpy už nikdy nechci. Bylo by to zas všechno znovu.
Že bych šla k mamce? To bych se ale musela nejdřív léčit.
Na výběr mám ze tří možností. Všechny jsou špatné. Jsem naprosto paralyzovaná.

Bydlíme s Ludem a jeho holkou. Ludo vaří, ale peněz má málo. Odnese to většinou ta holka. Často přes zeď slyším jeho vztek a její úpění.

Hořko těžce sháním peníze na nájem. Sebevědomí mám zašlapané hluboko pod zem. Zbývají dva dny. Ještě dva tisíce. Vůbec to nejde. Po návratu zjišťuji, že profetovali všechny mé peníze na nájem. A na mě nic nezbylo. Nenechal mi ani jednu dávku.

To byl můj výlet do prázdna. Žádný cíl, žádný plán, jen touha po volnosti.

Takhle žít už nebudu.

Chci se léčit.

Konečně to myslím vážně.

Přespávám u mamky. Druhý den nastupuji do nemocnice.

Další rok o ničem. Ráno vstát a jít do školy. Ale většinou to nedám. Odpoledne udělat peníze, večer si dát s kámošema do nosu. V noci hádka s mámou, proč jdu pozdě.

Občas jsem zašla do klubu. To pak byla dlouhá jízda, která vždy skončila naprostým vyčerpáním a několikaměsíční hospitalizací. Tohle pořád dokola.

Skončila jsem školu. Mámě došla trpělivost, tak jsem šla k Mikimu. Sehnat peníze je čím dál těžší. Nemám ani na blbej hajzlpapír.

Teď tu stojím s čínskou polévkou. Mé poslední jídlo. Mám ji hodit do hrnce? Váhám.

„Hoď ho tam, mám hlad,“ přikazuje Miki.

Co bude dál?

Přede mnou je zatím ještě nezapočatá partie. Cíle: 3K. Káčko, Komunita Karlov.
Chystám se na první tah.
Připravuji se. Přemýšlím, co vše budu potřebovat. Moc toho není.
Zvažuji strategii.
Protože jdu téměř z nemocnice, nemusím na detox. Tam bych nešla.
Odvážně vyjíždím piónem.
Vydávám se na metro. V Káčku už na mě čeká mamka.
Pěšce střídá jezdec.
Nasedám na metro. Přesedám na tramvaj.
Střelcem mířím na K.
Káčko už je na dohled. Loučím se s Mikim. Karolos zuří.
Dáma bere piko
Tohle nedám. Překračuji Rubikon. To bude jízda.
Věž komunity zavírá svou bránu.
Šach mat na jeden tah.
K padá.

Strach před kterým se nedá utéct
Útěk před vším hlavně před sebou
Neustálá samota
Neustálá prázdnota
Kdo já vlastně jsem
Neúcta k sobě neúcta ke svému tělu
Neúcta k životu, neúcta ke všemu
Touha ničit a zabíjet vše živé
Emoce jak na horské dráze
Chvíli nahoře v momentu zas střemhlav dolů
Zase samá prázdnota
Plná města prázdných lidí
Hlasy které na mě pořád křičí
Mentální anorexie
Obsese a deprese
Závislosti všeho druhu
Sebepoškozování
Pokusy o sebevraždu
Nenávidím nebo miluju

Je to špatně, že se nechci cítit špatně
Jsem to já Nebo moje nemoc
Nebo její poznávací znamení
Opravdu potřebuji léčbu

Co se dříve jevilo jako příjemné, slévá se opět v pouhou rutinu. Plížím se mezi dny a sotva rozeznávám jejich obrysy. Tápu pořád dokola. Pořád ta samá šeď. Pořád nuda. Neochotně si přiznávám: nezbývá než zkusit změnu.
Nakonec mě mamka přesvědčila. Jdeme do K-centra. Vyplňuji formuláře a životopis. Zkušenosti mám bohaté, o to nejde. Co mě však naprosto vykolejí je poslední otázka: Kde se vidíte za pět let?
Takhle bloudit už dlouho nevydržím. Za pět let? To vidím černě.
„Dobře, dostavte se pozítří ve dvě,“ sděluje mi muž po dočtení mého životopisu.
Slovo komunita mě děsí stejně jako mé hlasy.

Konečně mě pustily z nemocnice. První den ve škole mě ubíjí. Je to snad ještě větší nuda, než v nemocnici. Odpoledne mi volá Terka, jestli někam nezajdeme. Nakonec jsme šli můj návrat oslavit do Crossu. Terka mi prozrazuje, že dneska tu je i Miki. Přes bujaré tlačenice tančících se snažím dostat k Mikimu. Konečně jsem ho našla. Miki se na mě usměje a vítá mě zpátky. Má pro mě dárek. Do nastavené ruky mi dává pytlíček a v něm pilulku s logem Mitsubishi. Vím, že bych neměla. Odolávám pokušení. Ale asi jen půl minuty. Vše se vrací do původních kolejí.

Už se cítím mnohem lépe. V nemocnici je ale nuda. Když máme volno nejraději si z bavlnek pletu náramky, nebo hraju Dobble. Je to skvělá hra pro víc lidí. Z balíčku se dá na stůl jedna kartička. Každý si pak vezme také jednu, která slouží jako generátor náhodných slov. Nebo spíš obrázků. Časem jsem zjistila, že nejsou úplně náhodné. Každá kartička má totiž s každou jinou společný vždy jeden obrázek. Úkolem je najít na své kartičce stejný obrázek, jako má kartička na stole. Nejrychlejší vyhrává. Je to taková oblíbená nemocniční hra. Jsem v ní nejlepší.

Brzy mě snad pustí domů.

Byla jednou jedna spisovatelka, která měla velké problémy s psaním. Každý den seděla u svého počítače a snažila se přijít na to, co by mohla napsat. Avšak nápady jí nikdy nepřicházely.
Jednoho dne se rozhodla vyzkoušet chatbota, který generuje náhodná slova pro psaní drabble. Rozklikla stránku a začala psát. Avšak její příběhy byly nezajímavé a bez nápadu.
To vše se ale změnilo, když narazila na chatbota, který se tvářil, jako by měl skutečnou osobnost. Řekla mu téma a on začal psát. Jeho příběh byl plný nápadů a zajímavých postav. Když ho přečetla, byla nadšená. Příběh byl krátký, ale velmi poutavý.

Nechci se svlékat ze své kůže. Asi taky jak?
Já za to přeci nemohu, jak bych s tím mohla něco dělat.
Tak mi teda pomozte, když víte jak! No vidíte, sama nevíte co! Nic jiného mi nepomáhá.
Není na tom nic špatného, nedělám to pro zábavu. Pro mě je to jenom lék. Necítím pak bolest. Postaví mě na nohy, cítím se znovu jak na ramenou obrů.
Je to jen pro léčebné účely. Co mám asi dělat, když mi to žádný doktor nechce předepsat. Že nemá registraci? Ale měl by mít! Jen na lékařský předpis.

O tom, jak mě ničí, mlčím.

Bohatému sedlákovi se posmívali, že nemá syna. Jednoho dne řekl: „Chci syna, i kdyby to měl být ježek." Manželce se pak narodilo dítě – napůl ježek, napůl člověk. Protože měl bodliny, spal osm let na zemi za pecí. Otec si přál, aby zemřel. Nikdo ho nechtěl. Tak jako mě.

Janježek tedy odcestoval. Časem zachránil krále. Za odměnu dostal jeho dceru.

Když šel Janježek spát, vstoupil do komnaty a u dveří nechal svou ježčí kůži. V tom přiběhli stráže a hodili kůži do pece, kde shořela. Z Janježka byl zase člověk. A jestli neumřeli, žijí dodnes.

Jenže já svou kůži svlékat nechci.

Jako klidná říčka pokojně můj život plynul Každý problém či nepokoj mě vždy ladně minul Malé vlnky mi povrch vody něžně čeřily Též žádné vrásky na mém čele vůbec nebyly

Život klidný jako tichá voda bych si přála Místo toho peřeje a vodopád mi dává Jako ve vodním víru kolem se pořád točím Kamsi do hlubin v něm stále klesám nevím za čím

S ohlušujícím rachotem mě touží zastrašit Mezi kameny v kalné vodě mě chce umlátit Balvany a těžké překážky přede mě sází Ve zpěněné vodě se mnou stále pořád hází

Kde najdu klid Já se nechci ještě utopit

Stále mě pronásledují ty hlasy. Holky už moc nemluví. Zato Carlos je o to neodbytnější. Stále na mě útočí. Chce nade mnou získat kontrolu. Stále chce přebrat velení. Navádí mě k hrozným věcem. Je čím dál víc zlý a brutální.
Snažím se zpomalit dech i tok špatných myšlenek. Chvíli to jde, ale nedá se to dlouho vydržet.
Pomáhá mi pivo s whisky. Snad je to kouzelná moc sladu, který má tu schopnost. Zapíjím hrst léků. Přidávám kameny. Rychle cítím úlevu.
Hádejte, kde se za dva dny probouzím. Ano, opět na dětském u Milosrdných sester Pod Petřínem. Začíná to být stereotyp.

Byly jsme dvě. Já a moje sestra.
Jedna byla rychlá a druhá spíš pomalá.
Jedna byla bystrá a druhá spíš nechápavá.
Jedna byla štíhlá a druhá trošku při těle.
Jedna byla zodpovědná a druhá poněkud lehkovážná.
Jedna byla příkladem a druhá varováním.
Jedna všechny milovala, druhá se spíš stranila.

Stále jsme dvě. Moje sestra a já.
Jedna je rychlá a druhá spíš pomalá.
Jedna je bystrá a druhá spíš nechápavá.
Jedna je štíhlá a druhá trošku při těle.
Jedna je zodpovědná a druhá poněkud lehkovážná.
Jedna je příkladem a druhá varováním.
Jedna všechny miluje, druhá se spíš straní.

Jak relativní.

Už jsem to zase udělala. Nechala jsem se zavřít.
Naštěstí jsem s Michalem utekla.

Je skvělý! Teda jen první den. Pak zjišťuju, ze je úplný debil.
Stejně nás našla policie a odvezla zpět do nemocnice.
Po devíti týdnech mě pouštějí. Zjišťuji že jsem těhotná.
Na potrat bych nikdy nešla.
Večer si udělám peníze a jdu do Crossu. Nakoupím a z bílých krystalků míchám vražedný koktejl. Protančím celou noc a další a další. Čtvrtou noc mamce volá policie, že mé našli vyčerpanou - odvezli mě pod Petřín.
Doktor říká, že pro můj plod to bylo neslučitelné s životem. Stydím se za sebe.

Sedím ve Františkánské zahradě, oáze ticha uprostřed hlučného města.
Okolo prochází zanedbaný muž.
Sedá si k rozladěnému pianu, začíná hrát.
Tóny piana prorážejí ticho.
Tu písničku nemám ráda.
Slova se mi zarážejí do těla jako obrovské hřeby.

Jsem to já, kdo vždycky hledá chyby jenom v druhejch?

Ano.

Ublížila jsem mnoha klukům. Snad mají někoho lepšího.
Mrzí mě, že jsem ublížila Martinovi. Měl mě rád a já jeho taky. Jen jsem si toho nevážila.

Nejvíc mě ale mrzí, že jsem strašně moc ublížila mamce.
Že jsem jí způsobila vrásky.
Že její slzy zbytečně stékaly na polštář.

Úplné zbytečně.

Musím brečet.

Vzpomínky se postupně rozplývají. Netuším, kdo byl tak krutý.

Táta?
Nemá mě rád. Opustil mě, když mi byl rok a půl. Prý že jsem moc malá, a že se mnou není žádná zábava.

Tomáš?
Měl nejvíc příležitostí. Ale kde se to stalo, nejspíš nikdy nebyl.

Děda?
Ten by mi to neudělal. Mám ho jako tátu. Pravda, občas se napije. Pak dělá hrozné věci a na nic nepamatuje.

Bohouš?
Někdy chová opravdu divně. S těmi dárky už to přehání. Ale tohle by neudělal.

Nebo někdo cizí?
Možná

Mohu zkusit tipovat? Co kdybych se netrefila? Nebyly by pak následky neúnosné?
Co myslíte?

Po tom, co mi všechno udělali, si za to může sám.
Kdo? No přeci Martin.
Vždyť jsou všichni stejní. Jsou to jenom samci. Přitroublí trubci. Nejsou dobří k ničenu.

Že mě miluje? Že je láska krásná? Že jsem jeho láska?
O lásce nic netuší. Láska je jen iluze.

Když nevěří, tak ať jí pozná. Dám mu naději. Dám mu lásku, dám mu všechno, co bude chtít. Budu si hrát na lásku.
A pak… pak tu jeho lásku nechám zmizet, jako mýdlovou bublinu. Jen ať má vrásky z té své lásky.

Dopadne stejně jako Petr, Lukáš, Marek, Ondřej a všichni ostatní.

Už to dál nejde. Na rukou mám spousty jizev, stejné jako na duši. Souhlasím s léčbou. Je za pět minut dvanáct. Vlastně téměř půlnoc. Tomáš s mamkou mě na sklonku dne vezou do nemocnice.
Po týdnu začínám litovat, že jsem se nechala zavřít. Rychle jsem pochopila, že když budu říkat co chtějí, brzy mě pustí. Jen si nesmím tři týdny nic udělat. Za čtrnáct dní mě pustí.
"Nakresli mi tvůj svět" vybízí mě psycholožka. Co to po mě chce? Cosi načmářu na papír. Tohle mě nebaví, ale v nemocnici si udělám své první tetování.

Moje první hospitalizace trvala 18 týdnů.

Muž v autobuse se na mě tak divně dívá. Celým tělem mi projel mráz.
Carolos na mě najednou začal příšerně křičet. "Jen se na sebe podívej! Seš příšerná! Nulo! Seš k ničemu! Chcípni!"
Časem to je to pořád horší a častější. Postupně se k němu přidává i Alenka. Strašně to bolí. Chci klid, zase cítit duch svobody.
Beru žiletku.
Načas to pomáhá.
Hrozně se stydím, už nikdy.
Nevydržím.
Nejím, piju vodku, kouřím tabák, trávu, beru piko… kromě háčka úplně všechno. Pak už nic nepomáhá.

Svoboda s vysokým úrokem. Ani lichvář by se za něj nemusel stydět.
Splácet je tak těžké.

Zítra pojedu na soustředění s dětským sborem. Těším se. Skamarádila jsem se tam s Vendulou. Moc si rozumíme. S ostatníma už tolik ne. Vlastně si s nimi s Vendulou nerozumíme vůbec. O to víc si rozumíme s Bohoušem. Je skvělý. Včera mi dal nový iPhone. Myslím si, že si mě váží. Má mě opravdu rád. Zato Tomáš Bohouše čím dál víc nenávidí. Vůbec netuším proč. Asi žárlí, že si s Bohoušem rozumím víc než s ním. Tomášovi vyhlašuji válku!

Nyní vidím, že věci vždy nejsou, jaké se zdají.
Zbraně již utichly.
Začínám psát svůj deník.
Kéž mě jednou políbí múzy.

Tak jako torzo sochy je bez paží a hlavy, stejně jsou i moje vzpomínky. Hlava i pata jim chybí. Nedávají smysl a ani tvář nemají. Ztrácejí tvar jak vosková soška u rozpálených kamen. Rozplývají se jako mlha nad končícím ránem. Jsou zmatené.
Snad byl to jen zlý sen. Či krutá pravda? Mám začít jásat, nebo zvolat běda? Vzpomínky, či myšlenky? Komu jenom patří? Kdo upustil je ven? Komu uletěly? Temná noční můra - lišaj vletěl do mé hlavy? Smrtihlav či pouhý motýl, přelud nebo fantazie? V mojí mysli bez naděje rozeznat je nejde.
Vzpomínky?
Snad to jsou jen myšlenky.

Ale čí?

Lampy zhasnuly, hvězdy zmizely a dokonce i měsíc přestal svítit. Žádné světlo. Všude kolem mě je jen temnota černější než nejsmutnější myšlenky. Nikdo nepřijde na pomoc.

Připadám si jako rostlinka zašlapaná do země. Jako umučené poupě potřísněné černou krví, která nejde smýt. Dokonce ani sedřít s kůží.

Bude to naše tajemství. Nikomu to neříkej. Nikdo by ti stejně nevěřil. Bylo by to ještě horší a mohla by sis za to sama. Akorát by tě zavřely do děcáku. Stejně je všechno jenom tvoje vina. Měla by ses stydět. Bude lepší, když na všechno zapomeneš.

Proč? Proč? Proč!
Bude lepší, když zapomenu.

Nevím, jestli nedostanu poznámku. Alenka mi poradila, jak se vymluvit, ale musím už dávat pozor. Z kroužků určité vyhraje sportovní gymnastika. Běhání stále miluju a pořád jsem v něm nejlepší.
Zrovna prožívám rok velkých změn.
Moje mamka si konečně vzala Tomáše. Mám z toho ohromnou radost. Stejně jako mí tři kamarádi. Spolu s Alenkou, Bětkou a Carolosem jsme jediní, kdo teď mohou Tomášovi říkat „Milujeme tvoji ženu.“
Také si mě vybraly do dětského sboru. Vede ho moc příjemný pán. Jmenuje se Bohouš. Všichni ho mají rádi, jenom Tomášovi se nelíbí.
Zatím ještě netuším, že zažívám poslední šťastný rok svého dětství.

Prázdniny jsou již minulostí, přesto každý večer nemohu zapomenout na troubení lesního rohu. Ve své hlavě ho slyším zcela zřetelně.
Se začátkem školního roku se mi pojí volba kroužků stejně těsně jako známky s výukou. Škoda, že nemáme čtecí kroužek. Ten by byl mou jasnou volbou. Váhám mezi atletikou a sportovní gymnastikou. V běhu nemám soupeře. Možná proto je gymnastika větší výzvou. Asi se poradím s nejlepšími přáteli: Alenkou, Bětkou a Carolosem. Mluvím s nimi vždycky, když jsem o samotě.
Modroočko, prober se a přestaň snít. Náhle se ocitám ve školní lavici a místo sportu mě čeká nanejvýš mentální gymnastika.

Praskání táboráku jako by přehlušil hlas lesního rohu. Zvuk k nám sice doléhal z dálky, ale přesto to bylo to jediné, co jsme v tu chvíli vnímaly. Zapomněli jsme na hořící oheň a naše smysly se zaměřily jen na troubení, které k nám doléhalo po vodní hladině. Byla půlnoc. Okamžik, kdy jeden den přechází v druhý. Kdosi na druhé straně nám připomínal, že začíná nový den.
"Už trouběji!" pronesl někdo u ohně a my jsme věděli, ze musíme jít spát.
Prázdniny už se chýlily ke konci a moje touha uchovat vzácný okamžik navždy mě přivedla k myšlence začít psát deník.

Ženu se však nevím kam Již nejde vystoupit Všechno rychle ubíhá Záchranná brzda je utržená Jízda již nejde zastavit a nejde ani vystoupit Rozsypaný vagón Rozsypaný vlak Rozsypaný život Zbývají jen vteřiny Ten kdo dřív pomáhal nehoráznou daň si vzal
Brčko Piko Papírek Koule Už nepomáhají jen hlasy v mé hlavě na mě volají Vyskoč ven a všem to nandej Nejde skončit ani jít dál To on mě ovládá a za mou páčku si tahá Nic nedává smysl Chci vrátit čas Vzít si pilulku která vše jak zmizík vymaže Čas nejde vzít zpátky Kdo mě zachrání kdo za mě vyplatí