Moje články

Cestou do Prahy došla řeč i na Karlovu družinu.
"Slyšel jsem, že je teď na královském dvoře hodně Italů."
"Je to pravda. Ta země snad přetéká učenci a kavalíry," souhlasil Svatopluk, "a král Karel miluje umění, tanec a rytířské turnaje."
"Ty znáš nějakého Itala?"
"Samozřejmě. Na jedné hostině jsem se seznámil s mužem zvaným Bocaccio Disco. Tvrdil, že je nejlepší tanečník na světě. Rozhodně uměl skvěle šermovat. Vyprovokoval tři pány, kteří ho vyzvali k souboji. Každého z nich porazil, aniž utrpěl jediný škrábanec, a ještě se zeptal, zda by chtěli repete."
"Co mu na to řekli?"
"Ať jde do řiti."

Otakar z Chmelce položil Vratislavovi ruku na rameno a pravil: "Ještě bys mohl zvednout pár desítek balvanů a párkrát přeběhnout řeku v plné zbroji, ale už zvládneš udělat něco víc než ostudu."
"A potrénovat mistrovské seky," souhlasil Vráťa, "zatím šermuju dost jako začátečník."
"Časem. Teď musíš především dobře zastupovat svoji rodinu. Jednání s králem Karlem není hra. Tváří se, že se s ničím mazat nebude," připomenul mu jeho učitel.
"Tak pojď synku..." pronesl Svatopluk Krlec. "A tobě díky Otakare, že mi vychováváš kluka. Jak se má to tvé předešlé páže?"
"Celkem dobře. Slyšel jsem, že se vyšvihl ve Velhartické jízdě."

Už to bude rok a půl od doby, co Vratislava nechal jeho otec učit šermu. Vráťa byl tehdy hubený, pihovatý nemotora s propadlým hrudníkem, kterému čeládka žertovně říkala Převráťa. Pihovatý byl pořád, ale každodenním cvičením nabral svaly, naučil se celkem obstojně šermovat a jezdit na koni. Četná pokoření ho naučila skromnosti, úctě a vytrvalosti. Dovedl si při boji udržet hlavu čistou a nezaslepil ho vztek. Stal se z něho milý, ale statečný mladý muž. Jeho hrdost totiž utrpěla snad ještě víc ran než jeho ruce, které byly z velké části pokryty zahojenými šrámy. Byl připraven se vydat na cestu životem.

Ondřej si balil stan. Bušek totiž nechal Velhartické lvy oslavit vítězství, ale hned chystal další cestu.
"To bych do toho Tomáše neřekl, že je urozeného původu," prohlásil Matěj.
"Musím se přiznat, na chvíli jsem zapomněl, že se k nám vůbec přidal," přitakal Ondřej.
"Nu což, on si tu může žít šťastně až do smrti, ale my zase musíme vyrazit," připomenul Jan. "Jdeme na sever, zabezpečit královskou silnici."

Tomáš už zůstal se svou rodinou na Chotěšovské tvrzi.
Ondřej, Matěj a Jan pokračovali v boji proti loupežníkům.
Michal zemřel během bitvy na následky kopnutí koněm.
A jak skončil Bušek, vám vyzradila historie.

Tomáš vběhl přímo do sklepení. Kopl do zamčených dveří, ale ty odolaly. Nakonec přesvědčil vojáky, co ho sem následovali, aby mu je pomohli vyrazit. Všichni najednou vpadli dovnitř. Tam byla celá jeho rodina. Sice už celkem pohublá a churavá, ale živá a šťastná ze záchrany. Byl tam jeho otec, pravý, nefalšovaný, biologický otec. Jeho matka měla oči plné slz. Malá sestřička Maruška se vyděšeně choulila v rohu. Naopak bráška Jindra se Tomovi vrhl do náruče. Rodina byla opět pohromadě a svobodná. Všichni pak společně vyšli na nádvoří. Obloha byla čistá. A i kdyby nebyla, náladu by to nikomu zkazit nedokázalo.

Tomášovy vzpomínky se stále vracely. Pořád jim však chyběl jeden klíčový dílek. Tomáš zamířil po schodišti do podzemí. Tam se mu vše vyjasnilo. Vzpomínal si, jak jednou jeho samotářský strýc Michal odešel a vrátil se s tlupou lapků. Ti jeho celou rodinu zajali a zamkli do sklepení. Tomášovi se nakonec povedlo z tohoto vězení utéct. Běžel pro pomoc, ale lapkové mu byli celou dobu v patách. Utíkal už snad celé dny. Když to vypadalo, že už jeho pronásledování vzdali, doběhl k malé vesničce Onen Svět. Tam ale zakopl a uhodil se o kámen. Teď už konečně poznal celou svou minulost.

Bitva byla dávno dobojována a jízda už jen naháněla prchající lapky. Ondřej s Matějem seděli u ranhojiče, aby si nechali ovázat rány. Bušek kontroloval stav mužstva a počítal, kolika banditům se povedlo utéct.
Tomáš však nemeškal a vběhl rovnou dovnitř pevnosti. Několik mužů ho ze zvědavosti následovalo. Tomáš procházel všemi místnostmi, jako by v nich žil odjakživa. Přesně věděl, kde co je. Připadal si jako doma. Prošel kuchyní, jídelním sálem i zbrojnicí. Začínal si vzpomínat i na to, kudy se vždy jako malý vyplížil, aby si šel hrát s vesnickými kluky k soutoku potoků. Každá místnost mu vracela jinou vzpomínku.

Bitva se chýlila ke konci, dokonce velmi příznivému.
Ondřej si vyhrnul košili a zkontroloval ránu. Lupič ho nejspíš bodl, když se Ondra kryl před kyjem. Naštěstí mu loupežníkův meč sjel po žebru, jinak by to mohlo skončit špatně. Rána sice není smrtelná, ale bude potřeba ji vymýt a obvázat.
Ondřej se rozhlédl, jestli je někde čistá voda, nebo alespoň jiná čistá tekutina. Zjistil, že jeden z poražených lapků měl čutoru. Když k ní přičichl, nestačil se divit. Byla plná dobrého vína, možná nějakého výběru z hroznů. Ten lapka to musel štípnout kdesi ve sklepě. Nu což, je čas se ošetřit.

Dva loupežníci se rozběhli na Ondřeje.
"Uhoď ho kyjem, já ho probodnu!" zařval ten s mečem.
"My bojujeme společně, ale on tu kamarády nemá!" zasmál se druhý, máchajíce kyjem nad hlavou. "Všichni se teď musí starat sami o sebe!"
Ondřej přemýšlel. Dva údery najednou neodrazí, jak se jim tedy vyhne? Urychleně couvnul. Útočníci se však přibližovali příliš rychle. Oběhli kaluž vody, a oba najednou zaútočili. Ondra vykryl kyj a okamžitě provedl protiútok, kterým lapkovi usekl prsty a ještě ho praštil hlavicí. Druhého lotra pak rychle sekl přes obličej.

Ondřej ucítil bolest. Docházející adrenalin mu odhalil, že ho lupič stačil bodnout.

Ondřej se za každou cenu snažil vzpomenout na všechny lekce, kterou mu jeho pán a učitel v jedné osobě dával. Když cvičil v ranní rose, bylo to vždy jiné než v podvečer. Tráva klouzala jako čerstvě umytá podlaha. Ondřej se snažil vzít si každou radu k srdci, což se mu teď vyplatilo. Předtím byl široce rozkročený, nyní mu však chodidla pevně seděla blízko u sebe, jako příslovečné vrány. Neznaje fyziku je totiž zatížil vlastním těžištěm. Díky tomu zůstaly na svém místě.
Tětiva takové zkušenosti však neměl, takže se nemohl pohybovat bez klouzání. Ondřej mu pak jediným sebejistým pohybem probodl krk.

Ondřej zaútočil na loupežníka zvaného Tětiva. Ten však neskutečně rychle uskočil na hromadu sena. Loupežník se rozhlédl a kopl do vědra vody nachystaného pro koně. Ondřej se mezitím rozběhl k útoku, ale uklouzl na mokré zemi.
Tětiva si myslel, že má výhru v kapse, takže zdvihl meč nad hlavu. Nevšiml si však, že vedle vědra bylo ohniště plné žhavých uhlíků, které jeho kop poslal na kopku sena. Na tu stejnou, na které stál. Jeho škorně začínaly doutnat. Ve snaze zachránit svou pracovní obuv seskočil do kaluže. Díky tomu měl Ondra čas se postavit. Kdo uklouzne, a kdo si udrží balanc?

Ondřej a Matěj se plížili hustým křovím, které obklopovalo Chotěšovskou tvrz. Nebylo bezpečné dělat průzkum na nepřátelském území, takže se Velhartičtí lvi museli prostě přiblížit k pevnosti a zaútočit. Už jim zbývalo jen pár metrů. Sice nemohli mluvit, ale oba věděli, že se blíží rozhodující moment. Srdce jim vzrušeně bušila v úplně stejném rytmu, jako by byla seřízená. Oba už se připravovali k útoku, jako jeden muž.
Už mohli vidět lupiče na nádvoří, jak se neúspěšně snaží vylézt na koně, kteří teď nebyli ničím omámení. Teď, nebo nikdy. Kdosi hvízdl a kolem hradu se vztyčila rojnice bojovníků. Rozhodující útok začal.

"Lapkové se vraceli touto cestou, ale možná pak někam zahnuli," prohlížel mapu Matěj.
"Jak tedy zjistíme, kde se lapkové skrývají?" přemýšlel Bušek.
"Mám nápad!" píchl prstem do mapy Ondřej. "Zde leží cesta, kde se stává nejvíce přepadení. Zde je druhá nebezpečná cesta. Jsou k sobě celkem blízko, takže je možné, že oboje přepadá stejná tlupa loupežníků. V úseku mezi těmito cestami také mizí mnoho lidí. To znamená, že loupežníci sídlí někde mezi těmito cestami. A jelikož jsou dobře vyzbrojení, znamená to..."
"...že jsou nejspíš všichni z Chotěšovské tvrze!" skočil mu do řeči Matěj. "Se ti to povídá, když jsi místní."

Zatímco všichni ostatní trénovali, aby získali ukradené koně zpět, Tomáš se toulal kolem tábora. K Velhartickým lvům se přidal stejně jen proto, aby měl co dělat. Nedávno se totiž nejspíš praštil do hlavy a od té doby si nic nepamatoval. Nevěděl, kdo je, takže si vybral jméno podle obce, kde se probral. Jeho život před tím byla kapitola sama pro sebe, ke které se očividně ještě nedočetl.
Došel ke zbrojnici a uviděl tam ležet meč. Úžasný, dlouhý meč, který nejspíš používal jeden z poražených lupičů. Vtom si vzpomněl, jak se jeho malé dětské ruce kdysi k tomu samému meči natahovaly.

Michal sledoval, jak se Hrubián činil. On sám by s těmi dětmi dávno vytřel podlahu, ale Hrubiánovi jeho pomstu nevymluvíte.
"Dost mu to trvá," poznamenal Tětiva.
"Všiml jsem si," odpověděl Michal a dal koni další jablko s vývarem z muchomůrky. Sice si chtěl koně nechat, ale potřeboval je malátnější, aby jim bylo jedno, kdo na nich jede.
"Už jednoho bude mít!" zvolal nadšeně Tětiva. Když se ale Michal otočil za Hrubiánem, uviděl jen, jak ho podsekává Ondřej.
"Nebude. No nic, chlapi, jde se do útoku!" zavelel Michal a zdvihl meč. Půlka loupežníků se rozběhla směrem k táboru. Ta postradatelnější půlka.

Matěj se plížil lesem. Musel opatrně, jelikož byl k loupežníkům poměrně blízko. Tohle si původně chtěl vzít na starosti Ondřej, ale toho si Bušek zavolal na poradu, že ho prý bude potřebovat jako pomocníka. Matěje už trochu štvalo, že Ondřej slízne všechnu smetanu. Pak ale uslyšel hlasy.
"Dobře jsi nám pomohl," podal vůdce lapků hlídači koní měšec. "Už mám vlastní jízdu, teď se mi nikdo nevyrovná."
V tu chvíli tasil a hlídače koní podťal.
"Zrádci a jidášové si nic jiného nezaslouží!" pronesl loupeživý rytíř a odkráčel. Lapkové ho následovali. Matěj se podíval na váček ležící na zemi. Přetékal kočičím zlatem.

"Nejdřív jsem Velhartickou jízdu rozdělil, protože nebylo dost koní..." seděl zamyšleně Bušek. "Teď už nemáme koně žádné. To je život bez rukávů..."
"Budeme muset ty jezdce převychovat na pěšáky..." prohlásil Jan. "Jen to musíme udělat uctivě, aby se neurazili."
"Horší je to, že teď koně mají loupežníci," pronesl ponuře Ondřej. "Sice obětovali půlku členů jako vějičku, ale s koňmi jsou dvakrát tak nebezpeční."
"Už vím, kde je hlídač koní!" přihnal se Matěj. "Loupežníci ho získali váčkem peněz, on se k nim prostě přidal, a ještě jim ty koně pomohl odvést."
"Takže měli vše vymyšlené dopředu!" pochopil Bušek. "Úplně nás převezli!"

Ondřej vykryl několik úderů a tomu poslednímu se vyhnul. Lupič mu neškodně promáchl mečem před obličejem a zůstal nekrytý. Ondra toho využil a sekl lapku přes rameno. Ten přemožený bolestí poklekl, načež ho Ondřej dorazil ránou hlavicí.
Rozhlédl se, jestli nějaký jeho druh nepotřebuje pomoc v boji. Zjistil, že lupiči jsou v překvapivé početní nevýhodě, takže už si polovina Velhartických lvů v klidu váže obvazy, čistí rány vývarem z babského ucha a ta druhá polovina zadupává zbytek nepřátel do země.
"Myslel jsem, že jich je víc," vydechl Matěj.
"Bylo jich víc," prohlásil Ondřej a zadíval se k vyprázdněné koňské ohradě.

Hrubián zaútočil na Matěje. Ten úder vykryl a začal se s nepřítelem přetlačovat. V tom měl lapka velkou výhodu, protože byl mnohem silnější.
"A mám tě!" zařval, ale uvědomil si, že něco je špatně. Stál proti němu totiž jen jeden oponent, druhý se někam ztratil. Než se stihl ohlédnout, Ondřej mu podťal hrdlo ze slepého bodu, kam Hrubián kvůli obvazu na hlavě neviděl.
Ondřej s Matějem se jako jeden muž otočili a vyběhli varovat ostatní do tábora, následováni rozohněnými lapky.
***
Strhla se mela. Každý s někým šermoval, vzrostlí chlapi se prohazovali plachtami stanů, jako by to byla okna. Boj vrcholil.

Ondřej s Matějem couvali a kryli se před Hrubiánovými ranami. I když mu občas zkusili seknout po rukách, nikdy na něj nemohli dosáhnout bez rizika, že jim vzápětí usekne hlavu.
"Máme štěstí," prohlásil Ondřej. "Ostatní lapkové ho poslechli a opravdu mu nepomáhají."
"Jenže my se s ním musíme nějak vypořádat a zavolat si na zbytek posily." odpověděl Matěj. "Kde je sakra ten hlídač koní?"
"To neřeš. A dělej větší odsuny, musíme se přiblížit k tábořišti, abychom pak nemuseli utíkat daleko, až ho sundáme."
"Ale jak?"
"Dám ti nápovědu. Co má na mé straně a na tvojí ne."
"Obvaz!" pochopil Matěj.

Ondřej s Matějem vzali meče a vyšli ze stanu.
"Při dnešním cvičení budeme běhat po kolena v řece," prohlásil Matěj. "Posilní nám to nohy. Pojď, obudíme zbytek jednotky."
"Hele, jízda už je vzhůru," šťouchl ho Ondřej. "Už krmí koně. Pojďme se zeptat, kdy bude snídaně."
Když ale přišli k ohradě, zjistili, že koně motají nohama a jsou obecně hodně malátní. Horší bylo, že jablka jim nedávali přátelští jezdci, ale banda lapků.
"Nechte mi je oba!" zařval Hrubián a vytáhl největší meč, který Ondra kdy viděl.
"Zatraceně!" ulevil si Matěj a tasil meč. Ondřej udělal to samé a zaujal obranný postoj.

Banda lupičů seděla roztroušená po vesnici. Sice ji vypálili už před měsíci a nic v ní nezbylo, ale stále sloužila jako místo na srazy.
"Našel jsem tábor těch otrapů, co na nás vymysleli nedávno léčku," prohlásil Tětiva.
"Je tam i ten skrček, kvůli kterýmu musím nosit tohle?" ukázal Hrubián na pásku, kterou měl ovázanou přes oko.
"Je, předcvičuje tam ostatním nemehlům."
"Tak mi, pane, už prosím vás dejte ten obrovský meč ze zbrojnice. Já toho zpanošilého parchanta rozseknu v půli."
"Jestli cvičí, je dobrý nápad se jich zbavit, než se začnou zlepšovat. Zaútočíme za úsvitu," prohlásil vůdce Michal z Chotěšova.

https://qph.cf2.quoracdn.net/main-qimg-40404a6f256cd8f919428f0cb7225e92…
https://i.pinimg.com/originals/6c/75/e2/6c75e2668605a528109bd3b6a20c6e3…
https://i.ytimg.com/vi/BR5cclMCJr8/maxresdefault.jpg
https://www.thearma.org/essays/newstancepics/Ars.jpg

Tomáš se převalil na bok. Začínal si matně vzpomínat na to, co se stalo.
Byl ozbrojen mečem, který našel pohozený kdesi v lese. Teď už chápal proč. Když se s ním pokusil o první ránu, zlomil se o lapkův štít vejpůl. Kéž by vejpůl, on se ulomil u samé záštity. Pak ho ještě lupič sekl po rameni a praštil štítem. Pak si vzpomínal na kohosi, jak ho vleče křovím pryč.
Lehl si na záda. Chtělo se mu posadit na vůz, nebo na koňský vlek a odjet definitivně domů. Tam, kde prožil své dětství. Minulost, kterou chtěl čím dál víc poznat.

"Takže je nemůžeme prostě praštit po palici, nebo bodnout do hrudi?" ptal se člen Velhartických lvů.
"Ne. Hrudník nepropíchnete a hlavu si často budou chránit," odpověděl Jan.
"Kam teda máme mířit?"
"Na pěst. Nebo na nohy, pokud je to vysoký nepřítel," odpověděl tázaný.
"Ale to je nezabije?"
"Možná, ale buď pustí zbraň, nebo se přestanou hýbat. Hlavně vás pak netrefí nazpět, protože od nich můžete být daleko."
"Ale vy jste je taky sekali do těla a do krku."
"Jenže my víme, jak vykrýt protiútok, takže si tohle můžeme dovolit. A teď koukejte trénovat udržování vzdálenosti, lenoši," vychutnával si autoritu Matěj.

Ondřej a Bušek se vmísili mezi pomocníky ranhojiče a sledovali, jak mění Tomášovi obvazy.
"Měl jsi pravdu," pronesl Bušek. "Tu košili máš modrou od jeho krve.
"Znamená to, že je šlechtic?" zarazil se Ondra.
"Nevím. Nic zvláštního na něm nebylo. Popravdě řečeno, na všechny otázky při přijímání odpověděl nevím. Přijal jsem ho jen ze zvědavosti."
"Netušíte alespoň, kdo by to mohl být?"
"Možná třetí či čtvrtý šlechtický syn, na kterého nečeká žádné dědictví. Nebo levoboček."
"Levoboček? Kdo to je?"
"Nemanželský syn šlechtice. Sám většinou na titul nemá nárok, takže je takové kočičí zlato společnosti."
Ranhojič zavrčel: "Koukejte podávat obinadla, lajdáci!"

"Takhle jsem si to nepředstavoval!" hřměl Bušek. "Měli jste lapky porazit, místo toho vám jízda musela krýt ústup. Že vy jste se všichni přihlásili jen kvůli zisku? Táhněte všichni do..."
"Povedlo se nám alespoň něco?" zeptal se kdosi.
"Jan a Matěj z Mokrosuk byli jediní, kdo někoho porazili. Hanba vám zbytku!"
"Já taky jednoho dostal!" prohlásil ukřivděně Ondřej.
"Houbeles, sám jsem ho viděl, jak se hrabe z příkopu!" zpražil Ondru Bušek. "Příště ho bodni do krku. Alespoň jsi byl dost duchapřítomný, a odtáhl jsi zraněného Tomáše z Věčného Odpočinku, nebo odkud to je. A tu košili, tu máš od borůvek?"

Velhartičtí lvi napadli lupiče podle plánu. Ondřej zaútočil na relativně nemotorného velikána, ten však jeho ránu vykryl a srazil mu meč do strany. Přikročil k Ondrovi a chtěl ho praštit hlavicí, ten však uskočil a sekl přitom nemotoru přes ucho. Loupežník se naštval a zvedl meč nad hlavu, Ondřej však proti němu vyrazil a bodnul ho pod oko. Nepřítel se skácel do škarpy. Ondřej se rozhlédl, neuvědomil si však, že v tomto místě leží počátek veškerého jeho budoucího dobrodružství. Viděl jen své přátele, jak utíkají do všech směrů. Popadl nejbližšího raněného a začal ustupovat. Košile se mu pomalu barvila modře.

Jan z Mokrosuk opakoval Matějovi. "Tu sukni povolíš, setřepeš a vytasíš tesák. Hlavně ať se ti nesmíchají ty řemínky, na to pozor."
"Že se na to nevykašlu!" odplivl si Matěj. Zkusil však nacvičovaný útok ještě jednou. Rychle šáhl k pasu, povolil šnůru... A pochva s tesákem spadla na zem.
"Skvělý. Teď můžeš lapky tak udusit v sukni," pozoroval tu maškarádu Ondřej.
"Si to zkus sám, tupče!" dupl Matěj. "S tesákem stejně houby umím. Potřeboval bych obouručák. Ty ho máš, otec ho má, jen já tady běhám s párátkem strčeným pod sukni."
"Vem si třeba halapartnu, jestli se ti tam vejde."

"Pánové!" zvolal Bušek. "Dnes nejspíš přijde náš první střet s loupežníky!"
Všichni pozvedli hlavu.
"Plán je jasný!" pokračoval nadšeně. "Vyšleme po nebezpečné cestě jedinou vějičku," ukázal na dívku stojící opodál. "Tu přepadnou lupiči, na které vzápětí vyběhneme a pobijeme je!"
"Co tomu říkáš?" otočil se Ondřej po Matějovi. Ten však nebyl k mání.
***
Ondřej si ještě nechal přebrousit meč, aby se mu lépe sekali lapkové. O kousek dál spatřil dívku, která se měla sama vydat mezi loupežníky. Když se k ní přiblížil, odhalila tvář, kterou Ondřej dobře znal. Patřila totiž Matějovi.
"Ty máš teda ránu!"
"Mlč. Nebo dám ránu tobě!"

Ondra se rozhlédl po okolí.
"To je můj bývalý pán! Bohužel i s tím blbcem, co mě vytlačil..." zhořkl mu hlas. Po boku pána Otakara se promenádovalo pihovaté vyžle s propadlým hrudníkem a rukama plnýma čerstvých škrábanců.
"Buďte zdrávi!" přišel už blíže Otakar z Chmelce. "Netušil jsem, že se zde Velhartická jízda zastaví."
"Taky vás rád vidím. Tohle je Matěj, můj druh." usmál se Ondra.
Otakar pak ještě řekl, že jdou ze cvičení a každému dal před odchodem měďák.
"Neříkal jsi, že děsně zchudl?" mnul minci Matěj.
"Zchudl. Tohle je pocta za to, že jsme se nevyjádřili k tomu nemehlu."

Karel IV. naklonil hlavu na stranu.
"Jste si jistý, že jsou pravé?" zeptal se kněz. "Pokud ano, Bůh bude stát při nás."
"Samozřejmě. Nedovolil bych si prodávat falešné relikvie," zamnul si obchodník ruce.
"Jak jste k nim přišel?" nahnul se Karel IV. a prohlédl si ostatky.
"Židé je kdysi dávno ukradli původnímu vlastníkovi. Nyní jsme však vtrhli do jejich ghetta a našli jsme relikvie v podzemí synagogy. Po důkladném zkoumání jsem zjistil, že jde o skoro kompletní ostatky svatého Jana Křtitele!"
"Pohádky vykládej žalářníkovi!" prohlásil Karel. "Dobře vím, že relikvie Jana Křtitele má právě v držení můj strýc ve Francii!"

"Doufám, že když náš budoucí král Karel přijel do Čech, tak tady alespoň spustí kotvu, a nebude jezdit po půlce světa!" přihnul si vína Jan z Mokrosuk. "Když král není doma, nedělá to dobrotu!"
"Co je kotva, a proč to má král někam spustit?" nechápal Ondra. "Uchází mi nějaká tradice?"
"Taková věc, kterou se lodě přichytávají ke dnu," vysvětlil Matěj. "Spustit kotvu znamená zabydlet se."
"Aha!" ozval se celý stůl.
"A vy už taky spustíte kotvu, a půjdete spát!!!" ozval se Bušek II. "Takhle pozdě! To jste si seděli na uších, když jsem říkal, že zítra před úsvitem začíná tažení?"

Zahajovací hostina byla v plném proudu. Nedalo by se říct, že by šlo o extrémně velký flám, ale nějaká dobrota a doušek řídkého piva se našel pro kohokoliv. Jednotka byla nakonec rozdělena na dvě: Velhartickou jízdu a Velhartické lvy (to je název pěších vojáků, ne hokejového klubu).
Ondřej už se seznámil s několika budoucími spolubojovníky. Byli to například Jan z Mokrosuk a Matěj z Mokrosuk, rodina vážně hodně zchudlých zemanů. (Nebo to tak alespoň tvrdili.) Matěj byl přibližně stejně starý jako Ondra, tak se sblížili docela rychle. Pak povětšinou sedláci, kterým loupežníci vyrabovali statky, ale hlavně Tomáš z Onoho Světa.

"Kde máš koně, mladíče?" položil kdosi Ondřejovi ruku na rameno. Ten se instinktivně ohnal loktem, ale ztuhl v půli pohybu. Za ním stál asi třicetiletý muž s vlídnou tváří, očividně vznešeného původu.
"Promiňte," pomalu se stáhl Ondra. "Jsem propuštěný panoš. Kromě meče nemám ani misku kaše..."
"Nu, na prince opravdu nevypadáš. Já jsem Bušek II.," usmál se pán. "Neboj se, nejsi tu první opěšalý. Dnešní doba je vážně nejistá. Pojmenuji oddíl Velhartická jízda, a skoro nikdo v okolí nemá koně. Musím vymyslet jiné jméno. Ale nějaké vážně zvučné! Řekni, vyděsí se snad loupeživý rytíř, když na něj vyrazí Velhartická pěchota?"

Ondřej stál v řadě před Velhartickou branou a sledoval tu slepičárnu. Nafoukanec, který vše řídil, kdákal a kdákal ty samé hloupé otázky.
"Jak se jmenuješ?" došla řada na Ondřeje.
"Ondřej."
"Komu sloužíš?"
"Mým pánem je... byl Otakar z Chmelce."
"A odkud pocházíš???" pokračoval v blbých dotazech nadutec.
"Taky z Chmelce..." procedil mezi zuby Ondřej.
"Co umíš neobvyklého?"
"Šermovat dlouhým mečem."
"Jdeš do boje, všichni něčím šermujete!" čepýřil se úředník. "Co umíš, a oni ne?"
"Podepsat se," pronesl Ondřej, udělal náhodný klikyhák na pergamen plný trojic křížků a pokračoval do města. Psaní nakonec není tak těžké, když váš zkoušející neumí číst.

"No, co mi zbývá," povzdechl si rytíř Otakar z Chmelce. "Zúčtujeme spolu."
"Vážně místo mne musíte přijmout za panoše tuhle ostudu?" povzdechl si Ondřej.
"Bohužel. Je to syn mého starého přítele, kterému mnoho dlužím. Král Jan mi vrátil jen zlomek toho, co jsem mu půjčil, takže si dva panoše dovolit nemohu," pravil sklesle Otakar.
"Snad se nebudu muset vrátit zpět ke kapsaření v krčmách..." oklepal se Ondra při vzpomínce na to, co dělal, než ho jeho pán v podstatě vytáhl zpod šibenice.
"Naštěstí ne. Nechám ti svůj starý meč. Královský dvůr vyhlásil tažení proti loupeživým rytířům. Tak se snad uchytíš."

Roztomilé drabble.
Drabble, do kterého jsem se velmi vžil.
Velmi černý humor.
Začátek (za mě) nejočekávanějšího seriálu letoška.
Začátek nejnapínavějšího seriálu letoška.
Malá ochutnávka skvělého fandomu.
Začátek dojemného seriálu.
Ochutnávka nejpoučnějšího fandomu.
Vtip.
Začátek pohodového seriálu.

Bůh se zděšeně ohlédl. Uviděl Jiřího svírat motyčku v zubech. Natáhl se po ní, ale Jiří ji pustil. Motyčka spadla na zem a skutálela se Adamovi do ruky.
Bůh se proti němu rozběhl, ale narazil do neviditelné stěny. Zkusil se otočit. Opět náraz. Byl v pasti.
"Konečně to máme za sebou," nadechl se Adam.
Máchl motyčkou, a Jiřímu i Anežce spadly pouta. Eduard si slyšitelně oddychl.
"Ještě toho s tou motyčkou budeš muset hodně napravit," řekla Anežka. "Bůh tu rozhasil kde co."
"Fajn," připustil Adam. "Ale odsud odejdeme."
"Poslední zhasne!" zažertoval Jiří.
Adam pokrčil rameny, švihl motyčkou a zhaslo slunce.