Moje články

1. Koncert (Aplír)
2. Ta-runda runda runda rom (strigga)
3. Rozhodnutí (ioannina)
4. Myslím, tedy jsem (Lejdynka)
5. Dlouhý plodný čas hesel (mila_jj)
6. Léčitel (Eillen)
7. První a poslední (Vinpike)
8. Starý zahradník (mamut)
9. Na lavičce v Jardin de Tuileries (Arenga)
10. Čím víc vědí (Peggy)
11. Vlk v exilu (Giles Rigby)

1. Co to bude dnes? (Eurydiké)
2. Rozumbrada (Esti Vera)
3. Jak byl dobře naložený (Tora)
4. Kluci se straší s nedozírnými následky (Xantin)
5. Oklamaná svými tužbami (kytka)
6. Rudý semolin (Mordomor)
7. Tanec písmen (JANEA)
8. Z žákovské knížky jednoho prvňáčka (Hippopotamie)
8. Zrazena (Viktorka)
9. Sedavá synonyma (Arenga)
10. Za obzorem je svět (kytka)

Tentokrát Severusovo střetnutí se Záškodníky neskončilo zdaleka tak nevinně jako dřív.
Roztržený hábit, zakrvácený přeražený nos…
Vše samozřejmě řádně spraveno a ošetřeno, ale zadostiučinění žádné a rány na duši podebrané křivdou pálí dál.
„… bohužel, chlapče, viníci spadají do kompetence ředitelky nebelvírské koleje, nemohu v té záležitosti nic udělat…“
„… je to tvrzení proti tvrzení…“
„… kluci se občas zkrátka poperou…“
Severus se krčí jako spráskaný pes.
Uteč nebo zaútoč, jinou cestu nevidí.
Dokud…
„Teď toho mám právě dost!“ Zmijozelský prefekt ho popadne za rukáv, vleče do ředitelny.
Překvapené vzhlédnutí. „Luciusi? Děje se něco?“
„Ano. Pokud nezakročíte, podám na vás stížnost školské radě.“
***

1. Vědění (Jacomo)
2. Pomíjivé hrdinství (Gwendolína)
3. Dárek od tatínka (Ragana)
4. Čtrnáctinásobné porušení školního řádu (Remi)
5. Pacient, jakého by „chtěl“ mít každý (KattyV)
6. Těžký den prodejcův (Carmen)
7. Mít to potěšení (Owes)
8. Späť cez jazero (Jelénius)
9. Horší než Cruciatus (Lady Lestrade)
10. Holky (většinou) zakázány (Voldemort)
11. Zapomněli jste na kočku? (Wendyses)
12. Oddělení pro nápravu magických nehod zasahuje (gleti)
13. Kam si chodí Hagrid pro radu (Regi)
14. Nevlněný svetr (Saphira)

Ležel na podlaze Chroptící chýše, v kaluži krve, a jeho dech povážlivě slábl.
Udělal všechno, co bylo nezbytné.
Splatil své viny. Výčitkami, bolestí…
Zbývalo jediné.
Naplnit nepsané pravidlo, krutý zákon mnoha příběhů, že temný hrdina musí na jejich konci zemřít.
Mrákotným polovědomím se prolnul přízrak Lilyiných očí.
Seve, poslouchej. Odejít je snadné. Ale taky hloupé a – promiň – i trochu zbabělé.
Já nejsem… nejsem… snažil se zoufale oponovat útržkům jejích slov.
„Jsi. Naprostý pitomec!“
Tohle byl jiný hlas, přesto jaksi vzdáleně povědomý.
„A opovaž se znovu omdlít!“ Vrchní ošetřovatelka si založila ruce v bok. „Víckrát tě hrobníkovi z lopaty tahat nebudu!“
***

„Vítej mezi nás, Severusi.“
Snape měl pocit, že Voldemortův hlas přichází odkudsi z dálky, zároveň ho však slyšel i docela blízko, jako by přímo uvnitř své hlavy.
Matně vnímal, jak k němu z kroužku Smrtijedů přistoupil Lucius Malfoy a stejně jako kdysi v Bradavicích ho přátelsky poplácal po zádech.
Severus pomalu uvolňoval zaťaté pěsti.
Bolest temného kouzla, vpíjejícího se černými linkami hluboko pod kůži, slábla.
Netrvalo dlouho a Znamení zla, vypálené na jeho předloktí, nepřipomínalo víc než obyčejné tetování.
Přesto se změnilo mnohé.
Severus pohledem přelétl po svých druzích a spolu s nimi vykročil na cestu, z níž nebylo návratu.
***

Tentokrát Lily vypadala docela naštvaně.
„Říkám, že to není dobrá společnost. Avery, Mulciber. Všichni ti tvoji kamarádi. Ubližují ostatním –“
Severus podrážděně trhl rameny. „Zatímco tvoji Nebelvíři jsou nevinné ovečky.“
„To netvrdím.“ Lily pohodila hlavou, temně rudé vlasy zavířily kolem obličeje. Ale –“ ztišila hlas, „prý si zahrávají s černou magií. I ty si zahráváš.“
„Takže bych se k nim měl otočit zády? To po mně chceš?“
„Bylo by to nejrozumnější.“
„Pro tebe je všechno snadné. Mám být černou ovcí ve vlastní koleji?“ Stěží ovládal vztek. „Co když řeknu ne?“
Lili na něj smutně pohlédla.
A potom se k němu obrátila zády.
***

Bradavice, Bradavice,
naučte nás více.
Od krejčího ze Lhoty
kouzelnické kalhoty
koupila mi máma levně.
Aspoň doufám. Pevně.
Cinky cink zvuk tamburín,
kolem stolů pějme,
prváci i sedmáci
písni naslouchejme.
Se slavnostní vážností,
jenom svornost přemostí
zbrklé činy z naší viny.
Nejpozději do svačiny.
Hnízdit nechme nápad v hlavě,
soutěžíme zdravě, hravě.
Nad veškerou nízkostí
budiž úcta, přátelství.
Cinky cink zvuk tamburín,
kolem stolů pějme,
prváci i sedmáci
písni naslouchejme.
Vrták, Veteš, Cuk a Brekot
našimi jsou hesly.
Společně se radujme,
nikdo nebuď skleslý.
Bradavice, Bradavice,
každý z nás chce vědět více.
Prváci i staří mazáci
Nikdy nezkazíme žádnou legraci.
***

Místo, kde se starší studenti tajně scházeli, Severus objevil čirou náhodou.
Ovšem to, že se teď jako myška plížil tmou, už žádná náhoda nebyla.
Konečně hlasy. Vzdálené, tlumené. Přesto poznával každý z nich.
Sorozenci Carrowovi.
Malfoy.
Lestrange.
Nott.
Sestry Blackovy.
„Stará magie se postupně vytrácí.“
„Skrývat se před mudly je potupné.“
„Máme šanci to změnit.“
„Pokud se k NĚMU nepřipojíme, možná ji ztratíme jednou provždy.“
Severus se tiskl k chladným kamenům sklepení, drkotal zuby a spolu s ostatními snil o světě, v němž by výjimečné schopnosti, zděděné po matce, nemusel skrývat.
O světě, který dovolí, aby mohl být sám sebou.
***

Poslední studenti opouštěli Velkou síň.
„Snape?“ Lucius Malfoy před Severuse složil hromádku knih. „Mohl bys je vrátit do knihovny?“
Jeho přikývnutí provázel několikahlasý výbuch smíchu od nebelvírského stolu.
„Koukejte na Srabuse, jak se lísá.“
„Je to teď Malfoyův mazlíček.“
„Poslušný malý pejsánek!“
„Haf, haf, Srabusíku!“
Počkali si, až vyjde na chodbu a potom kolem něj proběhli jako vichřice.
Pečlivě vyrovnané knížky se rozlétly po podlaze.
Se zaklením je začal sbírat.
Kouzla obranná i útočná. Tvorba zaklínadel v praxi. Pokročilé magické formule.
Severus se velmi pomalu usmál.
Možná je načase těm čtyřem ukázat, že i malí pejsci mívají zatraceně ostré zoubky.
***

Když Severusovi začátkem léta přišel dopis od otce, zaslaný spěšnou sovou přes Evansovy, okamžitě vycítil, že je něco strašně, strašně špatně.
Pohlédl na Lily a třesoucími prsty roztrhl trochu kostrbatě nadepsanou obálku.
… zemřela nečekaně ve věku … rozloučení s Eileen Snapeovou proběhne … se zármutkem manžel a syn…
Čas se na okamžik zastavil.
Ztuhlá záda se zvolna sunou podél zdi.
Kostnaté kyčle na studené zemi, kolena přitažená až k bradě.
Severus nepláče. Jen jeho svět se pomalu propadá do tmy.
Lily přisedá vedle něj.
Neví, co přesně dělat.
„Je mi to moc líto, Seve,“ zašeptá nakonec.
A neobratně ho obejme kolem ramen.
***

„Házej, Traversi, nezdržuj!“
Hrací kostka ťukne o stůl.
Odpočítávání políček, vytažení kartičky z hromádky náhoda.
„Ale, ale… Nezaplacené daně? Dvě kola nehraješ. Teď ty, Macnaire.“
Tiché zaúpění. „Zaplať léčení po nehodě na koštěti.“
„Avery?“
„Uvidíte, že mě něco sežere jako posledně. Jasně, hipogryf.“
Hlasitý výbuch smíchu.
„Snape, netrhej partu. Přestaň zírat do učebnic a pojď si taky hodit!“
Společenskou hru „Zaplať, nebo zemři“ hrávali zmijozelští prváci s vášnivým zaujetím.
Postupem času ji neustále vylepšovali o nové úkoly a překážky.
Avšak jedinému Severusovi se v ní podařilo objevit level dosud zcela neznámý.
Zaplať za svou hloupost do posledního a přesto zemři.
***

Teoreticky vzato, studovna byla místem, kde mělo vládnout absolutní ticho.
Když do ní ale vpadla banda mladších studentů, okamžitě se zaplnila tlumeným šepotem.
„Seve?“ Lily mu se zoufalým výrazem přistrčila objemnou knihu. „Já tomu vůbec nerozumím.“
Pokusil se ignorovat nesouhlasný šum ze strany Zmijozelů i přihlouplé poznámky Nebelvírů.
Očima pohladil stará, ručně vykroužená písmenka.
… dvé při díle alchymickém v paměti chovej. By mysl tvá hrubému blúmání se neoddávala i slova z oust tvejch bez ohavné nedbalosti plynula…
„Seve?“ Lily do něj netrpělivě šťouchla.
Jen velmi nerad knihu odložil.
„Prostě při čarování nemáš huhlat a plácat blbosti,“ shrnul, jak nejprozaičtěji dokázal.
***

Tentokrát Severusovo střetnutí se Záškodníky neskončilo zdaleka tak nevinně jako dřív.
Roztržený hábit, zakrvácený přeražený nos…
Vše samozřejmě řádně spraveno a ošetřeno, ale zadostiučinění žádné a rány na duši podebrané křivdou pálí dál.
„… bohužel, chlapče, viníci spadají do kompetence ředitelky nebelvírské koleje, nemohu v té záležitosti nic udělat…“
„… je to tvrzení proti tvrzení…“
„… kluci se občas zkrátka poperou…“
Severus se krčí jako spráskaný pes.
Uteč nebo zaútoč, jinou cestu nevidí.
Dokud…
„Teď toho mám právě dost!“ Zmijozelský prefekt ho popadne za rukáv, vleče do ředitelny.
Překvapené vzhlédnutí. „Luciusi? Děje se něco?“
„Ano. Pokud nezakročíte, podám na vás stížnost školské radě.“
***

Jason Avery byl smolař.
Hned po příchodu do Bradavické školy zabloudil ve sklepení.
O týden později musel přespat na chodbě, protože zapomněl heslo do zmijozelské společenské místnosti.
Při bylinkářství ho napadl škrtidub.
V lektvarech uklouzl po scvrklofíku a zvrhnul na sebe lahvičku škytacího dryáku.
Při péči o kouzelné tvory se mu do prstu zakousla běhnice.
„A dneska o přestávce jsem omylem vlezl na dívčí záchodky,“ vykládal Severusovi, kráčejícímu vedle něj. „Předpokládám, že nic horšího se mi už nemůže stát,“ prohlásil optimisticky.
Severus mlčel. Neměl to srdce mu prozradit, že dneškem počínaje na hodinách létání začínají trénovat obraty v plné rychlosti.
***

Opustil jsi mne navždy a já proto cítím hluboký zármutek.
Přesto s láskou vzpomínám na okamžik, kdy jsem tě poprvé uviděl.
Od té chvíle jsem věděl, že k sobě neodmyslitelně patříme.
Společně jsme prožili stovky dobrodružství, nejednou kořeněných příjemně mrazivým pocitem něčeho zakázaného.
Byl jsi skvělým společníkem a já ti vždy naprosto důvěřoval.
Věděl jsem přesně, jak se tě dotýkat, a rád jsem naslouchal zvukům, které jsi přitom vydával.
Proč jenom mne nikdo nevaroval?
Proč v návodu nikde výslovně neuvedli, že dikobrazí ostny přidáváme až po odstavení z ohně?
Sbohem, můj roztavený cínový kotlíčku standardní velikosti dvě.
Budeš mi chybět.
***

Severusovi zmijozelští spolužáci byli trochu zvláštní, ale nemyslel si, že by ho dokázali ještě něčím překvapit. Tedy do okamžiku, než jistá páťačka přímo uprostřed společenské místnosti zadeklamovala: „Letěl jelen jetelem.“
Severus na ni vytřeštil oči.
„Drbu vrbu. Shoď skopce z kopce. Řízni dřevo z bříz.“
„Není jí něco?“ špitl vyděšeně jeho spolubydlící.
„Tomu nerozumíte,“ ohradila se Alecta důstojně. „Rozcvičuju mluvidla. Na vánoce hrajeme školní divadlo. – Pudl prdl pudr,“ sdělila všem.
Prváci se tlumeně rozchichotali.
„Moc se nesmějte,“ usadil je plavovlasý prefekt z šestého ročníku. „Pořád ještě nemáme obsazené role skřítků, muchomůrek a –“ utkvěl pohledem na rudnoucím Severusovi, „malého hradního netopýra.“
***

Severus nebyl ve škole ani půl roku, ale v jedné věci už měl dokonale jasno.
Ty čtyři prostě nesnášel.
Pottera.
Blacka.
Lupina.
Pettigrewa.
Říkali si „Záškodníci“, ale byli to jenom obyčejní blbci.
Neminul den, aby po něm nepořvávali tou hnusnou zkomoleninou jeho jména, nevysmívali se odrbaným učebnicím, nepodrazili mu nohu…
Pohár trpělivosti přetekl, když mu na školní esej zvrhli lahvičku inkoustu.
Sžíravé přání odvety bobtnalo tak dlouho, až zrodilo myšlenku.
Zbývalo proměnit ji v čin.
Severus nenápadně vklouzl do prázdné učebny.
V hlavě si promítl zasedací pořádek.
A s příjemným pocitem zadostiučinění na sedačky těch čtyř seslal kouzlo trvalého přilnutí.
***

„Evansová, Lily.“
„NEBELVÍR!“ vykřikl Moudrý klobouk, který v Bradavicích studentům určoval jejich budoucí kolej, a Severusovo srdce na okamžik přestalo bít.
Přece chtěli s Lily společně do Zmijozelu…
„Snape, Severus.“
Moudrý klobouk váhal. „Kam s tebou?“
„Zařaď mě stejně jako Lily.“
„Hmmm, Nebelvír by pro tebe nebyl žádnou velkou výhrou. Co Havraspár?“
„Můžeš tam přeřadit i Lily?“
„Ne.“
„Tak chci Nebelvír.“
„Nemů–“
„Ty jsi z vlny, že jo?“ přerušil ho Severus.
„Jak to souvisí?“
„Víš, co s vlnou udělá horká voda?“
Krempa se mírně zachvěla.
„Nebo žvýkačka?“ stupňoval nátlak Severus.
„Zmijozel!“ zaječel klobouk s přídechem hysterie. „Jednoznačně a nezvratně ZMIJOZEL!“
***

Nedočkavé mňoukání koček, houkání sov a šum nesčetných hovorů se na nástupišti devět a tři čtvrtě mísil s výkřiky studentů, vítajících se po prázdninovém odloučení.
A do toho všeho zazněl hlas, pichlavý jako bodláčí, řezavý jako nůž.
„Jsi zrůda, Lily. Nenormální úchylná zrůda!“
„Petty, jak můžeš něco takového říct –“ Zbytek odpovědi zanikl v tichém vzlyknutí.
Severus se rozloučil s matkou a trochu neobratně přistoupil ke své kamarádce.
„Nech ji. Jenom závidí.“ Musel překonat tisíc drobných jízlivostí, které se mu draly na jazyk, když dodal: „Přejde ji to.“
Lily mlčky přikývla.
S vědomím, že některé věci už nikdy nebudou jako dřív.
***

Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, se na příchod nových a návrat starších studentů připravoval se vší pečlivostí.
Osobně překontroloval zaklínadla, která budovu chránila před nežádoucí pozorností ze strany mudlů.
Oprášil Moudrý klobouk.
Z prádelní šňůry na nádvoří posbíral všechny své vlněné ponožky.
Od skřítků z kuchyně převzal návrh jídelního lístku na zahajovací hostinu.
„Ehmhhm, ano, ano, jehněčí, opékané brambory, sirupové košíčky, tradiční puding, mátová zmrzlina, nejjemnější tučňák naložený v oleji –“
Brumbál nevěřícně oddálil svitek pergamenu na vzdálenost paže.
„Ach, samozřejmě. Tuňák.“
Povzdechl si.
Zřejmě už nedokáže déle vzdorovat snahám madam Pomfreyové vnutit mu ty zatracené půlměsíčkové brýle!
***

Zvýšené hlasy jeho rodičů bylo tentokrát slyšet až na ulici.
Kdyby si Severus nepotřeboval sbalit před odjezdem do Bradavic, nejraději by někam utekl a přiloudal se domů až večer.
Vůbec nejhorší bylo, že poslední dobou se hádali hlavně kvůli němu.
Jako zrovna teď.
„Do žádného Londýna na žádné pošahané nádraží nepojedu! Dobře víš, co si o tom myslím!“ zaslechl otcův rozhořčený hlas, následovaný hlučným třísknutím domovních dveří.
Tedy, ne že by očekával něco jiného.
Když ale později, při vybalování ve zmijozelské chlapecké ložnici, na dně kufru objevil Tobiasův oblíbený kapesní nůž, pečlivě zamotaný do kapesníku, cítil se naprosto dokonale zmatený.
***

Dělat příručího v kouzelnickém bylinářství pana Dulcamara byla neskutečná otrava, ale pořád lepší než návrat do Cokeworthu, kam ho už netáhlo vůbec nic. Severusova matka zemřela, otec propadl alkoholu nadobro a Lily milovala jiného muže.
Nejvyšší čas vydat se vlastní cestou.
Zvonek nade dveřmi zacinkal.
Severus otráveně vzhlédl. „Ty?“ vydechl, když příchozího poznal. Potom dychtivě: „Pověděl jsi MU o mně?“
Lucius Malfoy shodil promáčenou kápi. „Ano.“
„A co říkal?“
„Souhlasí se setkáním.“
„Ví, že jsem poloviční mudla?“
„Jistě. Vzkazuje, cituji: Svého otce si vybrat nemůžeme. Životní ideály ano.“
Severus se pomalu usmál.
Vlastně nebylo vůbec špatné zase jednou někam patřit.
***

(na pozadí tlumené zvuky běžného školního provozu)
Severus (dychtivě): Lily, potřebuju s tebou mluvit.
Lily: Ano?
Severus: Tady ne.
Lily: Kam mě to vlečeš? (zaraženě) Kumbál na košťata?
Severus: Rychle dovnitř, ať nás nikdo nevidí. (skřípnutí dveří) Teď zavři oči.
Lily: Proč? Je tu úplná tma. Severusi, tohle má být rande?
(šustění látky)
Severus: Cože?
Lily: Já jen, že máš ruku na mém zadku!
Severus: Promiň. Nekoukáš?
Lily: Něco mě lechtá. Vysvětlíš mi konečně… Och!
Severus: Dárek pro tebe k narozeninám. Sám jsem to kouzlo vymyslel. Aby sis při psaní úkolů nekazila oči. (hrdě) Samoplnící brk, který ve tmě svítí.
***

Paní Perkinsová byla největší drbna v celém Cokeworthu, která celé dny záludně číhala na rohu ulice, aby jí náhodou něco neuniklo.
„Jémine, Lilynka Evansová,“ zavrkala. „Ty jsi nám ale vyrostla. Hotová slečna. Prý po prázdninách nastupuješ do dívčího penzionátu…“ Baziliščí pohled dychtivě mapoval terén.
Obezřetnost velela přikývnout a rychle zmizet, jenže doma Lily učili, že lhát se nemá.
„Do penzionátu ne,“ zavrtěla hlavou. „Do první třídy kouzelnické školy.“
Paní Perkinsová zalapala po dechu.
Teprve potom vybuchla. „Já ti dám, dělat si legraci ze starých lidí! Jenom počkej, až potkám tvoje rodiče!“
Lily pokrčila rameny.
Některým lidem se člověk zkrátka nezavděčí.
***

„Myslím, že Petunie zkoušela psát do Bradavic,“ špitla Lily k Severusovi, když společně docházeli k zahradní brance.
„Vsadím se, že jí vůbec neodpoví,“ odtušil chlapec skepticky přesně ve chvíli, kdy nad jejich hlavami prolétla sova, která na rohožku upustila dopis, nadepsaný smaragdově zeleným inkoustem.
Dveře se rozlétly.
Petunie dychtivě rozlomila pečeť.
A v slzách utekla zpátky do domu.
„Říkal jsem, že ji nevezmou. Je jenom obyčejná mudla.“
„Nebuď ošklivý, Seve. Víš, jak se musí cítit? Navíc jsi tvrdil, že jí ani neodepíšou…“
Místo odpovědi mu strašlivě zakručelo v žaludku.
Lilyin pohled padl na plech, chladnoucí na okně.
„Jíš rybízový koláč?“
***

Píšu vám, protože bych si přála chodit do stejné kouzelnické školy jako moje sestra. (Nebo ten otravný Snapeovic kluk, co bydlí dole u řeky.)
Neumím sice dělat takové triky jako Lily, ale s vaší pomocí bych se to určitě rychle doučila.
Nejraději bych vám všechno pověděla osobně, ale musel byste přijít k nám, jelikož mám přísný zákaz kamkoli chodit s cizími lidmi, i když jsou staří.
Taky s sebou můžete vzít kouzelnou sovu. Krysu raději ne, jelikož má olysalý ocas.
Budu se těšit na vaši návštěvu.
Upekla bych vám rybízový koláč. Nebojte, umím to.
S veškerou úctou srdečně
Petunie Evansová
***

Tobias Snape klel jako pohan.
Předmětem jeho nelibosti však tentokrát nebyla Eileen ani Severus, ale obnažené útroby staré vířivky, postižené netěsnícím bubnem.
„Klíč!“ štěkl na syna, který jeho počínání sledoval z uctivé vzdálenosti.
„A hoď sebou!“
Severus ve spěchu zakopl o bednu s nářadím, takže se všechny šroubky a matičky řachtavě rozlétly po podlaze.
„Děláš to schválně, pitomče?!“
„Nedělám,“ zamumlal Severus, snažící se nahrnout drobné kousky kovu na jednu hromádku.
Jeho otec mezitím připevnil vnější plášť a pračku postavil. Zkusmo otevřel přívod vody. Zapnul a – nic.
„Kurva zasraná práce!“
„A nepomohlo by nejprve strčit šňůru do zásuvky?“ pípl Severus nesměle.
***

Severus seděl nad matčiným starým atlasem hvězdné oblohy a nahlas odříkával názvy jednotlivých planet a souhvězdí.
Před odjezdem do školy s ním Eileen znovu procházela všechno, o čem se domnívala, že by mohl v prvním ročníku potřebovat.
„Mlhovina v Orionu, mlhovina v Andromedě.“ Severus ukázal na světlá místa, vystupující z inkoustové modři pomyslné noční oblohy. Nad poslední skvrnou však zaváhal. „To je –“
Matka rozklepla na pánev několik vajec, zamíchala a zvědavě se mu naklonila přes rameno.
„Je to –“ zoufale namáhal hlavu. „Asi nevím,“ připustil po chvíli trochu zahanbeně.
Přísnou bledou tváří prokmitl záchvěv úsměvu.
„Tam mi kdysi ukápl zneviditelňující lektvar.“
***

Toho dne, kdy s ním Lily vůbec poprvé odmítla jít ven, Severus pocítil silné znepokojení.
„Jsi naštvaná?“ sondoval opatrně.
„Ne. Akorát mi dneska není úplně dobře.“
„Takže jsi nemocná?“
„Vlastně ne. Mamka mi vysvětlila, že to souvisí s tím, jak se pomalu začínám měnit v ženu.“
„Vypadáš pořád stejně,“ namítl.
Slabý ruměnec ve tváři.
Potom: „No, víš, ta změna se děje tam uvnitř.“
„Aha.“ Pomalu začínal chápat. Lily zřejmě mluvila o tom, co jeho matka označovala jako „ženské záležitosti“.
Každopádně tu věc bude muset důkladně prostudovat.
Jen netušil, jak svůj požadavek vysvětlí staré paní Howardové v dětském oddělení místní knihovny.
***

Už měli nakoupeno skoro všechno.
Učebnice, brky, pergameny, hábity z druhé ruky i cínový kotlík, předepsaný pro žáky prvního ročníku Bradavické školy.
Zbývalo jediné. To nejdůležitější.
Kouzelnická hůlka.
Eileen s úzkostí přepočítala zbývající mince.
Tři galeony, pět srpců.
Ollivanderovi nikdy nejdou pod sedm zlatých.
Mohla by Severusovi přenechat svou hůlku…
Jenže…
Dětská tvář, dychtivě se vpíjející do stovek úhledně vyrovnaných úzkých krabiček.
Zlatý zásnubní prsten nenápadně sklouzl z jejího prstu.
Tiché cinknutí kovu o pult, rudé problesknutí broušeného kamene.
A v očích nevyslovená otázka.
Prodávající, pan Ollivander, sotva znatelně přikývl.
„Tak, mladý muži, podíváme se, co tu pro vás máme –“
***

„…podle Severuse si do kouzelnické školy můžu vzít nějakého mazlíčka,“ líčila rusovlasá dívenka starší sestře zaujatě. „Petty, myslíš, že mi naši koupí sovu? – A taky říkal, že tam mají čtyři koleje. Vchod do každé je zabezpečený tajným heslem. Říkal –“
„Přestaň už konečně vykládat o tom pitomém klukovi a jeho pitomé škole,“ zaječela Petunie. „Jsi trapná, Lily!“ A přibouchla sestře dveře svého pokoje přímo před nosem.
„Petty, nezlob se. Otevři, prosím.“
Zlomyslné uchechtnutí. „Ne. Ale můžeš zkusit to své kouzelné heslo!“
Lily se zamyslela. „Citronová zmrzlina?“ vznesla opatrný návrh.
Tiché cvaknutí zámku.
„Chci banánovou. Velkou. A platíš ji ze svého kapesného.“
***

„Nechtějí žádný školný?“ Tobias, zhroucený na kuchyňské židli, ke své ženě zvedl mírně nepřítomný pohled.
„Bradavická škola má vlastní fondy,“ prohlásila Eileen ne bez jisté hrdosti. „Severus tam bude mít všechno, co potřebuje.“
Její manžel hlasitě říhnul. „Stejně se mi to nelíbí. Kouzla jsou proti zdravýmu rozumu!“
„A tohle není?“ Eileen mu rozlíceně vyrazila láhev z ruky. „Prober se konečně! Hutě propouští. Textilka zavřela celý jeden provoz. Tohle je pro Severuse šance, jak z toho srabu vypadnout. A ty se svými předsudky mu ji nevezmeš!“
Rezignované škytnutí. „Co bude s námi?“
„My už se nějak protlučem,“ řekla pevně. „Jako vždycky.“
***

Prááásk!
Dřevěné ukazovátko třísklo o lavici takovou silou, až Severus nadskočil.
Zřejmě už zase lítal v nějakém průšvihu.
Což podporoval i fakt, že jeho třídní, pan Connors, nad ním stanul jako archanděl pomsty.
„Pan Snape,“ protáhl poněkud jízlivě, „nám teď zajisté prozradí, kterýpak literární hrdina zaujal jeho pozornost o tolik víc, než vznik a vývoj konstituční monarchie, kterému se my ostatní právě věnujeme. Že by poslední Mohykán? Tekumseh? Nebo snad sám veliký barbar Conan?“
Severus mu neochotně podal rozevřenou knihu.
Pan Connors obrátil pár listů.
Nevěřícně si odkašlal.
Periodická soustava prvků?
Tohle se mu za celou dosavadní praxi ještě nestalo.
***

Severus se namáhavě vydrápal na protější břeh řeky.
Opatrně rozhrnoval zelené roští a doufal, že tam dneska zase budou.
Dvě dívenky přibližně jeho věku na téměř zapomenutém dětském hřišti.
Jedna byla sice kapku protivná, ale ta druhá…
Srdce mu poskočilo. Děvčátka seděla na houpačkách, komíhala nohama a něčemu se chichotala.
„Ahoj, Seve!“ vykřikla ta mladší, když ho prozradilo prasknutí suché větvičky. V tmavě rusých vlasech jí zářil věneček pampelišek. Připadala mu s ním trochu jako princezna.
Princezna, která se později měla stát skutečnou královnou jeho životních cest.
První. Poslední.
Navždy.
Tenkrát to ale ještě nevěděl.
Ošil se. „Ahoj,“ pípl nesměle.
***

Kuchyňka tři krát tři metry sice nebyla nic moc, ale Severusovi stačila.
Z poloprázdné lednice vydoloval kostku sádla.
Přichystal hrnec, vodu, formičky.
Ke sporáku přikopl nízkou stoličku.
Přidal hydroxid sodný, který se mu podařilo nenápadně ztopit v kabinetu cokeworthské základky, kam každé ráno docházel.
Soustředěně míchal. „Mýdlo, mýdlo,“ mumlal přitom jako nějaké zaklínadlo.
„Ty syčáku!“ Dveře kuchyně se s třesknutím rozlétly. „Co zas vyvádíš?“ řval Tobias, kterého ten puch málem porazil.
Severus hbitě uhnul před napřaženou paží a jako blesk vyletěl na ulici.
K hrudníku přitom oběma rukama tiskl formičku plnou podivně mazlavé hmoty.
Vlastnoručně vyrobený dárek k máminým narozeninám.
***

Ta slova mu ještě pořád zněla v uších.
Zítra nechoďte. Továrně chybí zakázky. Nepotřebujeme vás. Zkuste to za měsíc nebo dva.
Prázdným pohledem sledoval řeku, lemovanou z protější strany otlučenou zdí cokewortského hřbitova.
Nezaměstnaný.
Jak tohle vysvětlí Eileen? Jak se jí jenom dokáže podívat do očí? Protože na tu almužnu od státu se spoléhat nedá.
Rukama promnul spánky, pak neoholenou zarostlou tvář.
V hlavě uslyšel nakřáplý hlas svého táty.
„Pamatuj, Tobiasi, muský, co nedokáže potěšit ženckou a řádně uživit rodinu, je u mě totálně vodvařenej.“
Několikrát prudce zamrkal.
Zatracený svinský život!
A potom si řádně přihnul z poloprázdné láhve pálenky.
***

Eileen mnohokrát uvažovala, jak by její život vypadal, kdyby tenkrát zvolila jinak. Jenže rodina ji postavila před hotovou věc. Buď jako poslušná dcera vykoná všechno, co tradice požaduje, nebo ji ponechají kráčet vlastní cestou. Potom ale ať od nich nic nežádá a nespoléhá na žádnou podporu.
Vybrala si. Konečně, jedním z Prince-Lloydovských rysů byla i hrdost – a alespoň jí se zpronevěřit nehodlala. Jakkoli pochybné a ukvapené se později to rozhodnutí ukázalo, přinejmenším ve svém přesvědčení neměla právo si na nic stěžovat.
Eillen vzdychla.
Vstala a na plynový sporák přistrčila hliníkový kastrůlek.
Nejvyšší čas udělat večeři, než Tobias dovrávorá z hospody.
***

„Zatracený smrade! Kolikrát jsem říkal, abys o těch věcech nemluvil!“ Muž se skobovitým nosem hulákal na malého chlapce, bázlivě přikrčeného v koutě. „Jediné další slovo o té úchylácké škole a budeš zatraceně litovat!“
„Tobiasi!“ Hubená tmavovlasá žena svému muži odhodlaně zastoupila cestu.
„Mlč, Eileen! Chtěla bys, aby byl stejný jako ty. Ale to já nikdy nedovolím, rozumíš!“
Severus si oběma rukama zacpal uši a utekl do podkrovního pokojíku.
Ale i sem doléhaly zvuky pokračující hádky.
V slzách z tajné skrýše vylovil matčinu hůlku.
Důvěrně známé zabrnění v prstech.
A sprška jisker, vířících kolem něj v tichém příslibu.
Brzy.
Už brzy…
***