Sherlock BBC

„Jaká byla schůzka s tou tvojí zooložkou, Johne?“
„Jmenuje se Susan. To jméno by sis měl zapamatovat, protože to vypadá víc než slibně. Ani jedenkrát nenastalo trapné ticho, jsme na jedné vlně. Spřízněné duše. Slíbila, že brzy zavolá a že se určitě ještě uvidíme.“
„Pozoruhodné...“
„Myslím, že jí jsem sympatický. Dokonce mi řekla, že mám velké srdce – jako velryba. A vůbec, odkdy se zrovna ty zajímáš o takové věci, Sherlocku?“
„Nezajímám se o ně. Jenom vím, že dojdeš ochotněji na nákup, když se zeptám. Mimochodem… Už jsi slyšel, že velryby mají jeden z nejnižších poměrů hmotnosti mozku ke hmotnosti těla?“

Slavným bytem na Baker Street se rozléhala melodická hra houslí. Ustala uprostřed taktu.
Podivný dlouhán se fascinovaně zadíval ven. Odložil housle, sebral plášť i svého hobita a vyrazil na pitevnu.
John samozřejmě nic nechápal a celou jízdu taxíkem se domáhal vysvětlení. Marně.
Molly jim otevřela překvapená a záhy i velice vyděšená, když ji Sherlock požádal o srdce a mozky několika posledních mrtvých včetně psychologických profilů.
Nechápán svými přáteli se pustil do zkoumání.
Záhy se objevil.
"Nevychází to. Žádná spojitost. Tak proč se říká, že velké srdce, ale krátký rozum?!"
Raději mu neříkali, že si to spletl s rozumem a vlasy.

„Připravil jsem ti lahev. Vidíš? Vidíš, dokážeš vnímat do vzdálenosti zhruba třiceti centimetrů. Proč nechceš? Je perfektní. Připravená nejlepším chemikem, který kdy kráčel chodbami Oxfordu! Přestože tenhle recept by zvládl naprostý idiot. Ne? Počkej… Ugh! Uznávám, odporné. Vymýšlí tohle lidé nenávidějící děti? Upřímně, po zkušenosti s tvými neexistujícími hygienickými návyky se nedivím...
Technicky vzato, novorozenec dokáže vydržet bez jíd… ach. Nevhodné? Obvykle mě zarazí tvůj otec, ale…
Miluje tě, víš. Jenom je trochu idiot. Ještě si neuvědomil, že ty a já jsme pořád tady, i když Mary... Ale to přijde. Takže musíš spolupracovat, rozumíš? Pro něj. Prosím.
Ano, tak! Šikovná!“

„To snad nemyslíte vážně, Watsone!“
„Proč ne, Holmesi, je to jen na pár dnů.“
„Na takovou věc tu přeci nejsme zařízení!“
„Proč ne? Nic na tom není. Mám všechno v tašce.“
„Dokázal bych zvládnout základní chemické zbraně, překonat útok autonomního drona nebo na počkání zneškodnit bombu, ale tohle?!“
„Vy panikaříte, Holmesi.“
„Já? Já nikdy nepanikařím. Panika je naprosto iracionální chování, které je mi cizí. Dejte na mě, Watsone, tahle věc nás zničí!“
„Tahle věc se jmenuje Thomas a je to syn Margaret Brownové. Po té události v bance bude ještě pár dní v nemocnici.“
„Co to dělá?!“
„Co by? Kaká.“

Čepicový detektiv se ocitl nad propastí! Bude mít mnoho, co vysvětlovat! A jeho příteli Johnu Watsonovi se to asi nebude líbit!
Již dříve jsme vás informovali o hygienické kontrole, která u Sherlocka Holmese proběhla. Vyšetřování ukázalo, že bakteriální vzorky nebyly nebezpečné, jednalo se především o půdní druhy. Zato mozek objevený v lednici byl prokazatelně lidský.
Anonymní zdroj nám prozradil, že detektiv má jisté kontakty mezi personálem márnice v nemocnici sv. Bartoloměje. Detektiv tuto skutečnost odmítl komentovat. Snaží se chránit někoho, kdo mu nelegálně poskytuje lidské ostatky pro pochybný výzkum? Nebo střeží ještě nějaké temnější tajemství?
Celou záležitost budeme nadále sledovat.

Sherlock dokázal být opravdu nesnesitelný, když se snažil. Ne, znovu… Sherlock se ani nemusel snažit být nesnesitelný.
John naštěstí přišel na to, jak ho během své rozlučky se svobodou opít. Kdyby věděl, co se stane, dost možná by si to rozmyslel.
Sherlock se během večera málem porval v baru, odradil klientku, pozvracel se na koberec a dostal je oba na záchytku.
To ale nebylo to nejhorší. John si později vzpomněl, že spolu hráli hru na plačícího námořníka. To vezmete rum, nalejete ho svému příteli na obličej a tělo a…
John se rozhodl, že o některé historky se raději dělit nebude.

„Takže jsi byl vojenský lékař v Afghanistánu?“
A jsme zase tady, pomyslel si John, přikývl a pracně udržel úsměv. Možná by se v randění dostal za první schůzku, kdyby si nemusel odžívat stále stejné rány.
„To se musíš vyznat ve střelných ranách!“ pronesla blondýnka jakoby nic a upila vína. Překvapila ho.
„Líp než bych chtěl.“
Jeho telefon zavibroval.
„Sherlocku?“
„Potřebuji tě v Baker Street. Hned.“
Naléhavost v detektivově hlase přiměla Johna okamžitě vyrazit. Vyházel z kapsy pár bankovek a letěl.
Sherlock ležel na pohovce a chtěl jen podat noviny.
Z toho druhé rande taky nebude…, povzdechl si John.
(Mýlil se.)

Svítání zastihlo Sherlocka v Belgravii, převlečeného za popeláře. Dopoledne strávil hodinu ve studovně rukopisů Britské knihovny. Pak odjel kamsi vlakem a asi za tři hodiny byl zpátky. Poté jste jej mohli potkat jako běžce, který si zpytavým pohledem prohlíží veverky v parku svatého Jakuba.
Mycroft odložil noviny a pohlédl z okna Diogenova klubu. Spatřil tam Sherlocka, jak (převlečený za svědka Jehovova) právě dostavá přes hlavu Strážnou věží. Už dvě hodiny pršelo a byla pořádná zima.
„Kdyby se zeptali mne, řekl bych jim rovnou, že ten dokument uloupila první lordova žena,“ pomyslil si. „Ale pozorovat, jak bráška pracuje, je docela zábavné.“

„A hele, vaří večeři, voní to po celém bytě.“
„Máš pravdu. Dnes bude zajímavý večer. Kdopak to asi bude?“
„Kdo asi? Určitě ten nóbl pán s deštníkem.“
„Ten je moc fajn, i když… Já mám jedno takové přání.“
„Jaké?“
„Vidět opravdového zločince.“
„Och, já také! Představ si to, pomáhat hájit stranu zákona a společně potírat zločin. Musí to být skvělý pocit zatknout padoucha.“
„Třeba se nám dneska poštěstí.“

Zadrnčel domovní zvonek.
„Zdravím tě, Mycrofte. Oh, děkuji, to je moje oblíbené víno.“

„Takže žádný zločinec. Gregu, víme, že jsme tvá oblíbená želízka, ale mohl bys nás jednou použít na něco pracovního?“

"Nuda," konstatoval Sherlock. Pro jistotu to ještě jednou zopakoval. John si povzdechl. Už si začínal zvykat.
"Nudit se můžeš potom, teď mi ho pomoz svázat," John sebral provaz ze země a podával ho Sherlockovi. "Vždycky máš po ruce kradený pouta a zrovna dneska je necháš doma."
"Říká kdo?" Sherlock pořád ještě vypadal nezaujatě, ale alespoň vnímal.
"Ty! Když jsem se tě ptal!"
"Oh," Sherlock poznamenal, zatím co vytahoval želízka z kapsy. John mu věnoval vražedný pohled.
Cvak.
"Uvědomuješ si, že to jsou moje ruce, že ano?!" John už začínal uvažovat o tom, že Sherlocka praští.
"Vážně? Ani jsem si nevšiml."