Sherlock BBC

Poslední záchvat drogové závislosti dohnal Sherlocka zhruba v době, kdy na Rosie přišel první záchvat závislosti na čokoládě. Měla povoleno osm kostiček týdně. Sherlockovi John na jeho zásobu malých plastových ampulek ještě nepřišel, takže zde limity nebyly.
Holčička sledovala svůj týdenní příděl a detektiv měl absťák. Příšerný absťák, ze kterého bolely oči a okolo předmětů se objevovala aura. Třeba okolo čtverečků čokolády. Sedmi. Ten osmý Rosie nadšeně cucala.
Pousmál se na ni.
Přišel čas i na jeho dávku.
Najednou bylo čtverečků zase osm.
Nevěřil vlastním očím. John mu svěřil Rosie a on nemohl věřit vlastním očím.
Spláchl ampulky do záchodu.

Když Sherlock Johna pozval, aby se s ním vydal na odchycení lochnesky, John i proti své vůli souhlasil.
Zajímalo ho, jak moc se Sherlock ztrapní, až mu dojde, že žádná lochneska neexistuje.
Nyní by nejraději své rozhodnutí vzal zpátky. Stál na břehu jezera a s otevřenou pusou zíral na Sherlocka stojícího vedle obrovského omámeného podřimujícího vodního netvora.
“To snad není možný!” vypravil ze sebe konečně. “Co bude příště? Dracula?”
“No, když už to říkáš…” vytáhl Sherlock z kapsy svého kabátu dřevěný kolík.
Johna v tu chvíli něco napadlo. “Takže ta lebka u tebe na krbové římse…”
“Přesně tak. Frankensteinovo monstrum.”

Každá kulka ve cvičném terči (představte si nepřítele) byla tíživá. Bylo hrozné učit se vidět zneškodněného protivníka a ne potenciálního pacienta.
A potom byl v opravdové válce.
A potom byl znovu ve válce.
"Pošuk si zase hraje na Boha vševědoucího," ozvala se rozčileně Sally.
Ano. Sherlock a jeho potřeba vědět více než ostatní.
Ale Bůh toho má daleko víc. Koná, jak se mu zlíbí.
Nemilosrdně zastřelil Jeffa Hopea pevnou rukou. Pak o tom vtipkoval.
Kdo si tady doopravdy hraje na Boha, pomyslel si trpce.
Ale navenek se jen usmál a šel vysvobodit detektivy Scotland Yardu ze spárů svého šíleného génia.

„Detektiv inspektore Lestrade, moc děkuji, že jste souhlasil s rozhovorem pro nejoblíbenější časopis domácích hospodyněk Pořádek a Pořádek. Povězte mi o Sherlocku Holmesovi a jeho boji se zločinem.
„Snažíme se o vzájemnou spolupráci. Celý náš sbor je obrovským přínosem –“
„Myslíte, že by se Holmes, takový úžasný génius, mohl snížit ke zločinu?“
„Pana Holmese nevnímáme jako hrozbu, jinak bychom jej nežádali o konzultace. Neměl to být rozhovor o Scotland Yardu?“
„Pracovat pro všemi obdivovaného a uznávaného detektiva musí být velká čest. Řekněte nám, jaký je ve skutečnosti?“
„Celý oddělení z něj šílí.“ (silný kašel)
„Co prosím?“
„Že je známý svou pílí.“

Rosamund rostla a Sherlock s Johnem se sžívali s rolemi otce a... druhého otce. Postupem času přicházeli na to, jak společně fungovat ke všestranné spokojenosti. Až na jednu drobnost, která se postupně rozrostla z rozměrů malé myšky, nenápadně cupitající okolo, do pověstného slona uprostřed místnosti.
"Tak už ho prostě zatáhni do postele."
John vytřeštil oči.
"Mary? Ale já myslel... totiž... už několik let tě nevídám..."
"Protože už mě nepotřebuješ. Potřebuješ skoncovat s tímhle přetvařováním a vlézt se Sherlockem do postele."
"Ale já přece... s tebou..."
"Věř mi, možná by to se mnou ještě šlo, ale už by to nebylo ono."

Zhmotnila se v hlavách Sherlockovy postele. Poznal ji okamžitě, i když neměla ani kosu ani lebku místo tváře. Jen černočernou buřinku a ankh.
Podíval se antropomorfní personofikaci přímo do očí.
Hodlal vyjednávat. Konec konců on byl pro změnu antropomorfní personifikace britské vlády.
Jenomže viděl jen hluboký nekonečný smutek.
„Měla jsem sestru, víš? Vím jaké to je, když se Radost změní v Delirium.”
Dlouhými bledými prsty zajela do Sherlockových vlasů promáčených potem.
„Neber si ho,” zaškemral Mycroft.
„Nevezmu,” přisvědčila.
„Dokážu ho zachránit?” odvážil se zeptat.
Sehnula se a políbila Sherlocka na spánek.
„Neboj, bude v pořádku. Jen ho nezachráníš zrovna ty.”

Bratra Jima jsem zapojil, aby se Sherlock zabavil. Věděl jsem, že se svými komplexy (o pět minut) mladšího sourozence a touhou získat uznání do toho půjde bez rozmyslu. Udělal jsem z něj „toho“ Moriartyho a na jeho kabaretní kejkle mu dal nemalý obnos. Zatímco se se za ním Sherlock honil jako osel za otýpkou sena, dokončil jsem několik plánovaných tajných operací, moje konto se ztrojnásobilo a zobe mi teď z ruky o pár vlád více. V podstatě i Mycroft, aniž by to tušil, je nyní něco jako můj zaměstnanec. Jinak mne samozřejmě žádné dětinské klání o „toho nejchytřejšího“ vůbec nezajímá.

"Takže když vezmeme v potaz Slunce obíhající kolem planet..."
Ticho. Klient zamrkal.
"Prosím?"
Watsonovi se podařilo udržet zaúpění uvnitř.
"No, ano," poposedl si John, "neviděl jste poslední teorii vědců? Ukázalo se, že Slunce obíhá kolem planet."
To mu byl čert dlužen, řešit Sherlockovu neznalost.
"Ale - to není možné," nervózně se zasmál klient.
Holmesovi došlo, že řekl hloupost, která cizincem nebude pochopena.
"Podívejte se až doma, jistě to bude na stránkách NASA."
"Ale..."
"Věřte nám, jsme přece vaším mozkem," křečovitě se usmál Watson a už ho hnal ze dveří.
"Díky," kývl Sherlock a zacukal mu koutek.
"Bez obav. Jsme přece tým."

Naposledy přísahal, že je to naposledy.
Ale svědomí mu nedovolí nechat ho tam. Povzdechl si a zaklepal na dveře Scotland Yardu.
"Vstupte." Vešel dovnitř a Sherlockovi, sedícímu na rozvrzané židli, věnoval smrtící pohled.
"Já se omlouvám, vy tu budete nový. John Watson." Policista mu nataženou ruku nestiskl. "Inspektor Lestrade tu není? Víte, pan Holmes mívá občas sklony k..." horečnatě přemýšlel, "neukázněnosti, ovšem je si vědom svých činů a není důvod ho zadržovat. On..."
"...se dopustil protiprávní činnosti jako každý jiný. Neuděluji výjimky jen proto, že pan detektiv je na to zvyklý."
Watson si povzdychl a vytáhl peněženku.
"Tak za kolik?"