DMD č. 26. pro 26. 4. 2023. Téma: Čerstvě nařezané kočičky

Jediné, co mi po tobě zbylo jsou kočičky. Dals mi je kdysi čerstvě nařezané. Teď jsou ve váze suché, neživé, jako mumie naší lásky. Egypťané věřili, že budou po smrti žít. A já také doposledka doufala v oživení našeho vztahu. Marně.
Pochoval jsi naše souznění a já ho v černém oplakávala.
„Odjíždím,“ řekl jsi lakonicky. „Navždy.“
Vyběhla jsem za tebou.
V uších mi zněla tvoje poslední slova: Nikdy se neohlížej! Přesto jsem se ohlédla jako Lotova žena. Nestal se ze mne solný sloup. Jen srdce mi zkamenělo.

Nad mojí hlavou místo majáku sanitky svítí světla. NRNR. Neodkladná resuscitace.
Je nutná.

Nový výrobek Sienar Fleet Systems, stíhačka ZYR 108 se měla stát novým TIE Fighterem. Lepším. Hezčím. Manévrovatelnějším. Rychlejším. S větší palební silou a chutnější kávou, uvařenou přímo na dosah ruky. SFS nešetřila na propagaci a reklamě. Bankety, úsměvy a úplatky padaly na všechny strany, nejvíce do bezedných imperiálních ouřednických kapes.
Se slávou, srovnatelnou s předáním Hvězdy Smrti, se uhnízdily v hangárech.
"Tak co jim říkáš?" poplácal jednu z nich technik Lup, "kočka, co?"
Což o to, ladné tvary stíhačka měla, srovnání s příslušníkem rodu Felis snesla, ale ani to nezabránilo, aby hned z prvního souboje nevyšly seřezané jak vrbový proutí.

„Doktorko,“ zamrkal svůdně Yaphit, „to je náhodička! A když už se vidíme, co takhle sklenička?“
„Vážně náhodička,“ zamručela Claire. „Tenhle týden osmá. A odpověď je stále ne!“

Yaphit zklamaně zplihnul, ale vzdát se nehodlal. To by bylo, aby Claire nezískal! Musí ji něčím překvapit, oslnit…
Zahloubal se do pozemských zvyků a rituálů. Ha! Svátky jara! Báječná příležitost! Zvyk je to, pravda, poněkud morbidní, ale proti gustu…

Příprava mu dala zabrat, následný úklid ještě víc, ale na výsledek byl pyšný. Hezky ho Claire naaranžoval na stůl, přidal bonboniéru a zmizel.

Vzduch prořízlo hlasité zaječení.

Sakra. Že by ty kočičky nařezal špatně?

Na stůl položila vázu s kočičkami, které uřízla z vrby rostoucí podél cestičky za domem. Zhluboka se nadechla. Milovala tohle místo. Odléhlé. Daleko od lidí. Daleko od shonu a informací. Byla sama. Svobodná. Osvobozená. Věděla, že už nikdy nebude potřebovat nikoho, aby byla šťastná. Že se o sebe dokáže postarat. A taky o tu nádhernou zahradu, na kterou se teď dívá z okna. Odsunula dveře a vyšla ven. Byl překrásný jarní den. Potůček za plotem utíkal po kamenech. Ptáčči už začínali zpívat. Sluníčko hladilo trávu a větve stromů svými nebeskými prsty. Natáhla si na zem tlustou deku a usadila se.

„Zatímco tisk šílel s politickou vraždou, politici se do případu skutečně zamíchali.
Na neohlášenou, neoficiální návštěvu k nám zavítali dva poslanci Katolické strany lidové. Navštívili zatčené sestry a vzápětí se obrátili na vyšetřujícího soudce ve snaze zajistit jejich propuštění.‚Prohlédnout si kutnohorské památky‘ musela v té době taky manželka ministra spravedlnosti. A asi za pamětihodnou stavbu považovala i předsedu krajského soudu... Do třetice všeho zlého dorazily také členky světového ústředí boromejek. Vzápětí po jejich odjezdu jsme museli všechny zatčené propustit.

Cymbalov zemřel třiadvacátého února, teď už si děvčata chodila řezat kočičky do váz – a my byli tam, kde na začátku.“

Hůlka drásá dlaň jako tisíce žhavých jehel. Palčivá bolest se zařezává do duše, vpíjí se do nejtajnějších zákoutí, burcuje nejtemnější stránky magie, dosud skryté síly vytrysknou na povrch zničujícím plamenem.
Tajné runy se proplétají s ostrými blesky čar, každé gesto se zarývá stále hlouběji do zběsile vzdorující mysli.
Prostor se rozpoltí. Mihne se bezvládné Xéniino tělo, strašlivý pohled na svíjející se ostatky nějaké rozřezané kočky či čeho… Ještě krok a…
Křísne protikouzlo.
Ze země klíčí živé šlahouny, natahují se jak vrbové pruty, vmžiku srůstají v pevnou hráz.
Zuřivý jekot zraněné čarodějnice připomíná vřískot zdivočelých koček, zavrtává se do mozku, drtí.

„Je tamhle,“ tiše řekl Stopař. „Dál nemůžu. Jak se přiblížím, zvedne se a zmizí, to už mám vyzkoušené. Blíž se nedostanu.“
„Kde?“ Dominik natahoval krk přes husté keře, ale přes změť větviček nic neviděl. Stopař vytáhl nůž. Opatrně odstranil pár jívových proutků, obsypaných sametovými kožíšky kočiček.
„Ta na té lavičce?“
Stopař přikývl.
Dominik rozpoznal jen zhroucenou siluetu ženy, ale svému společníkovi věřil. „Tak já jdu.“
„Nezapomeň vypadat dostatečně zničeně, jasný?“
Mladík přikývl.
Za chvilku k siluetě na lavičce přibyla druhá.
Zprvu byla jejich konverzace klidná, ale vzápětí Šejla vyskočila a rozběhla se ulicí. Dominik za ní.
Stopař pochvalně pokýval hlavou.

„Slepá chodba,“ zašeptala udýchaná kočička.
„Necítím tu naše tajné značení,“ řekl pejsek.
„Tvoje tajné značení,“ podotkla kočička.
Spisovatel dělal co mohl. Spisoval. Na papíry, které narychlo sebral ze stolu se slovy: „Nutili mě napsat svět podle jejich přání.“
„Mloci nesnáší psy,“ naříkal pejsek. „Co se mnou udělají?“
„Já si představila čerstvě nařezané kočičky,“ špitla kočička.
Zaujali bojový postoj.
Spisovatel zavrtěl hlavou a zabodl do papíru poslední tečku. „Jak se jim bude líbit tohle?“
Nad hlavou se jim ozvalo zaškrabání. Na podlahu dopadala hlína. Hrdinové se přitiskli ke stěně.
Z díry ve stropě vykoukl čenich.
Agentka Dášeňka jim hodila provazový žebřík.

Podél řeky kočka vede
svoje děti kočičí.
Jedno bílé, druhé šedé,
jsou spíš děti opičí.

Poskakují příkrém břehem,
rady mámy nedbají,
tlapky rychle sklouznou během,
ve vodě se šplouchají.

Mamí, studí! Je tu mokro!
žalostně hned volají,
Jedno, druhé už si loklo,
vyděšeně mňoukají.

Neví máma kočka rady,
nemůže jim pomoci,
Běhá kolem břehu všady,
proud nemůže přemoci.

Vrba všechno z břehu vidí,
dlouhé větve natáhne,
koťata pak, promočená,
na břeh hladce vytáhne.

Marno platno varování,
máma kočka zlobí se,
Vrbě mňoukne děkováním,
a koťatům - výpraskem.

Od těch dob prý vrby mají květy kočičí.
Je to pravda, nebo není?
Čičičí!

Krásný jarní den, maminka má svátek a právě dodělává v kuchyni poslední chody na velkou hostinu.
Začínají se sjíždět příbuzní ze všech koutů republiky, mamince gratulují a předávají více či méně originální dárky.
Do toho se z dvorku objeví Pepíček, oblečení potrhané, z celé horní poloviny těla mu crčí krev, v jedné ruce nůž a v druhé cáry masa s chlupama.
Maminka se zděsí:
„Proboha, Pepíčku, ty teda vypadáš, kde jsi byl a co jsi dělal?“
A Pepíček zkroušeným hlasem odpoví:
„Maminko, já jsem ti zapomněl koupit dárek, tak jsem ti chtěl nařezat kočičky, ale ony se mrchy strašně bránily...“