Ex Libris Essentia

Slečna Verisová se cítila zrazena. Ve tmě se potácela a po hmatu hledala jakoukoliv spáru, ze které by proudil vánek vzduchu. Všechno přišlo na zmar. Nebylo úniku. Seděla a doufala, že se kamenná brána otevře a ukáže se, že je to jen nedorozumění. Stačil jemný zvuk tření kamene po podlaze. Hlasy. Šepot. Cokoliv. Místo toho neslyšela nic. Absolutní ticho. Jen tlukot svého srdce a šumění v uších. Byla opuštěná. V temnotě. Slyšela pouze hluk ticha.
Ani neví, jak se to všechno stalo. Vždyť byla v knihovně. Normální život plný knížek a nejapných lidí. A teď byla zapomenuta uvnitř temné krypty.

Manir položil modrý krystal na podstavec. Mág zamumlal něco pod vousy, napřáhl ruku, usrkl z polévky a na krystal hodil oblak prášku. Slečna Verisová měla prostřednictvím stříbrné knihy nasměrovat modré světlo krystalu směrem ke dveřím. Bylo to náročné koncentrovat fotony na jedno jediné místo, ale povedlo se. Dveře se ve své těžkosti začaly otevírat. Vzduchem se linuly známky ztrouchnivělého dřeva. Čekala něco velkolepého a starodávného. Místo toho spatřila rozpadlé a zarostlé obydlí, v jehož středu byla položena plyšová hračka.
"To je... PLYŠOVÝ TUČŇÁK!!!" Knihovnice se k němu rozběhla a zdvihla. Nepostřehla však, že Manir zůstal stát a brána se zavřela.

"Cítíš to?" zeptala se slečna Verisová.
"Ano, poznávám tu vůni čerstvě nařezaných kočiček... Pojď, už tam skoro jsme." Chytil ji letmo za ruku a vyrazil dopředu.
"Co jsou kočičky?"
"Ahh, jedná se o odrostlé pupeny stromů, které využívají zdejší mágové."
"K čemu?"
"K jídlu. Jejich filozofie je založena na vegetariánství."
"Čekala jsem něco... honostnějšího."
Zahnul za roh a stanuly před bránou. Mág už tam na ně čekal.
"Vítejte, nebudeme to prodlužovat, což? Chcete zemřít pomalou a bolestivou smrtí, prosím, tady vstupte..." Prostorem se ozvalo srkání bílé hmoty. "...ke svému konci."
"Taky tě rád vidím, Gemiru."
"Ale já tebe ne, Manire.

"Takže pokud tomu rozumím... říkáš, že jsi mě tehdy v knihovně chtěl zachránit, ano?"
Muž přikývl.
"Dále tvrdíš, že jsi jeden ze čtyř strážců Podstaty knih... ty jsi držitel meče a já držitelka stříbrné knihy, správně?"
Muž opět přikývl.
"Hmm... A také je tu to, že další dva strážci jsou mrtví a jejich relikvie jsou ztraceny..."
"Ne, nejsou ztraceny."
"Já vím, já vím, padly do rukou toho, kterého nemáme rádi..."
"Neřekl bych přímo, že..."
"Já nevěděla, že jsi takový bručoun," usmála se pro sebe. "Ať či tak či onak, zatáhni za tu svou kouzelnou páku, ať odsud můžeme rychle zmizet."

Muž v kápi povolil sevření a nechal ji o pár kroků ustoupit.
Slečna Verisová křičela otázky jednu za druhou a občas přihodila nějakou nadávku. Muž ji však nevnímal a bez zájmu pozoroval dění dole v údolí. Knihovnice se brzy uklidnila a zahleděla se stejným směrem. Z východu se ozvalo troubení, které doplnily mužské výkřiky: "Hrr na ně!" Pak muž jemně pootočil zápěstím a celá bitevní scéna se zastavila. Uprostřed vřavy zářil modrý předmět.
"Pojď se mnou." Přikázal potichu. A nechal ji, až si předmět prohlédne zblízka. Pak ji nesměle položil ruku na rameno. "Promiň, že jsem tě nestihl zachránit včas."

Slečna Verisová tvrdě narazila na zem. Zvedla se, oprášila špínu a rozhlédla se po okolí. Neměla vůbec tušení, kde se ocitla. Stála paralyzovaná, protože se nemohla rozhodnout, kudy se vydat a tak jen stála. Krajíčkem oka zahlédla stín za borovicí. V ten moment ucítila, jak vzduch těžkne. Polilo ji horko a nohy měla jako z kamene. Muž v kápi se otíral o její rameno a jeho rty u jejího ucha zašeptaly: "Čekal jsem, že tě zde najdu živou a zdravou, strážkyně stříbrné knihy. Pojď se mnou!" Muž si ji přitáhl k sobě, pozvedl svůj meč a zmizeli v modré záři.

"Dámy a pánové, dětičky i babičky, jistě už víte, co se mi stalo, když byl Měsíc v jináči. To si takhle ládujete lesem, pak při měsíčku za keřem vykonáte potřebu, na všechno krásně vidíte... no, a když se potřebujete očistit jako kočičky, Měsíc přejde do jináče a zhasne vám jediné světlo, které máte k dispozici." (nádech) "Určitě si dovedete představit, že hlína zůstala celá a navíc rozpatlaná všude možně." (smích) "A jak jsem se snažil vyhrabat z hlíny, tak hle, Měsíc se dostal z jináče a z oblohy spadl anděl. A já tam sedím celý od hlíny ve vlastním záchodě.

"Pamatuješ si mě?" zeptala se Kájinka, když servírovala banánovou polévku.
Slečna Verisová si dívku zmateně prohlížela.
"Ach, pamatuješ na malou holčičku, které jsi nakreslila celý svět? Tak to jsem já. Prožívám svůj příběh. Prakticky jsi mě stvořila." usmála se Kájinka.
"Já... jak jsem se sem dostala?"
"Přes ten samý obrázek. Zdá se, že máš schopnost přemístit se do příběhu."
"Poslouchej," začala Kájinka vážně. "Vděčím ti za svůj život, a proto ti svůj dluh splatím. Malůvka mého světa brzy shoří. Já budu v pořádku, jen ty zde můžeš zůstat uvězněná. Běž a skoč do díry prázdnoty. Udělej si výlet do prázdna."

Venku svítilo slunce. Nedaleko byl slyšet projíždějící vlak. A domem se rozléhala vůně banánů. Světlovlasá dívka stála u plotny a v hrnci míchala žlutou hmotu. Usmála se, když uviděla svého milého z okna, jak nese banán z nedalekého banánovníku.
Uslyšela zaskřípání dveří, kroky linoucí se po dřevěné podlaze a poté hřejívé teplo obepínající její záda. Mokrý polibek zvlažil její rty. Laskavě se na něj usmála: "Hoď ho do hrnce." Muž oloupal banán od slupky, nakrájel ho na malá kolečka a ty z prkýnka vysypal do hrnce. "Tak," začala Kájinka. "Teď už bychom měli mít dost polévky i pro našeho hosta."

Šach mat!

Tak si připadala.

Hra je u konce. A ona nic nezmůže.

Sledovala hořící knihy. Plameny byly všude kolem ní. Nebylo úniku.

Slza se vypařila dříve, než se dotkla podlahy.

Tajemný muž stál v žáru ohně k ní otočený zády. Zvedl meč, modrý záblesk pohnul prostorem, a zmizel se stříbrnou knihou kdoví kde.

Neví, co se stalo... objevil se zničeho nic a během okamžiku byla knihovna zničena. Nepostřehla absolutně nic. Na konci jen jeho pošklebek. Ten ji štval ze všeho nejvíc. Teď už je to ale jedno. Nemá smysl nad tím přemýšlet. Pokud ji nedostanou plameny, pak kouř určitě.