DMD č. 29. pro 29. 4. 2022. Téma: Ve vývinu

„Už vykoumali, jak zabránit těm našim starým kobylám, aby nám v létě funěly do ksichtu horkej vzduch?“ nadhodil Cyril a usrkl kávu břečku z automatu.
„Haha. Momentálně vymejšlej, jak předělat co nejvíc bouranejch erpéček na wany a nastěhovat je k nám,“ odpověděl Bohouš. Zbytek té parodie na kafe vylil do květináče s uschlou dracénou.
„Takže se všechno vyvíjí podle plánu,“ pokýval hlavou Zbyněk, ruce od nugátové koblihy otřel do kapesníku a vybalil indiánky. „Pankrác – skladiště největších křápů v tramvajové historii.“
„Jen se nerouhej!“ napomenul ho Páťa a za trest mu sebral jeden indiánek. „Stejně bys za jinou stáj jezdit nechtěl.“

Trvalo mu asi dvacet minut, než se konečně dostal z davu lidí na chodbě, téměř utekl z univerzitního kampusu a našel tichý koutek na lavičce v parku.
Tohle bylo třetí odmítnutí za poslední týden. Byl v nejlepších letech, jeho kariéra se měla vyvíjet - ne teprve začínat. Když ne teď, tak kdy?
“Mám se snad učit celý život?” zabědoval. Postarší kolemjdoucí mu věnoval zvláštní pohled - nejspíš protože si mluvil sám pro sebe. Věnoval mu omluvný úsměv.
Postarší muž potřásl hlavou a pokračoval dál. Přes rameno měl přehozené kolečkové brusle a v ruce držel chrániče.
“Učíme se celý život,” prohodil přes rameno.

„Tak takhle, pane Jene…“ Neříkám mu mistře. Osobní animozita.
„Co ta vaše Postila?! Budiž, český jazyk je ve vývinu, ale: Matouš –⁠ jasná II. redakce. Marek taky dobrý a pak najednou Lk 8,4–⁠15 III. redakce! A v Janovi používáte III. a glosujete II. redakcí… Neměl jste ani tu slušnost, abyste vyšel z Wolfenbüttelské bible! A cpete tam vlastní překlady! Z čeho jste vycházel, člověče?!“
Je tak paf, že si na něj otvírá hubu žena, že ani neprotestuje. Ukazuje mi rukopis.
„Tohle se ale nedochovalo!“ volám vyčítavě, „tak na rovinu, jste autorem II., nebo III. redakce?“
„Co je to redakce?“
Ach jo.

Sean se s trhnutím probral ze vzpomínání, které nebylo často veselé. Za mnoho chyb si mohl sám, jiné mohl vyřešit mnohem lépe. Pak se ale podíval na Violu, která měla skloněnou hlavu u vyšívání a pomyslel si, že nakonec jeho život nebyl až tak špatný. Litoval jen jediného. Že tu zanechá ženu, kterou vroucně miloval, samotnou a způsobí jí další bolest.

"To nové hříbě je úžasné. Je teprve ve vývinu, ale bude z něj ten nejlepší hřebec, kterého jsi měl," vrátila se Viola k tématu, které řešili, než se zamyslel.

"Asi si zdřímnu," pronesl tiše.

Poslední spánek odvanul veškerou bolest...

Jana mlčky zírala do hrnce, ve kterém celý den vařila guláš. Prázdný hrnec jí pohled zádumčivě oplácel. Podívala se ke stolu. Od něj se na ní upřely dva páry velmi, velmi nevinných očí. Skutečnost, že ti dva byli s to spořádat celý kotel guláše ji až tak nepřekvapovala – Marek se dnes vrátil z plavby, a to býval vždycky hladový jako vlk; a Petr byl ve vývinu a pecen chleba momentálně považoval maximálně za roztomilý předkrm... ale že sní jídlo určené pro zítřejší hosty, obzvlášť když ví, že je před výročním trhem a v hospodě se dveře netrhnou...
„Marš vařit, pánové!“

Dia bolela hlava. Slovo bolela ale nestačí.
Bylo mu tak, že ani neměl chuť na sex. Pokud znáte řeckou mytologii, tak vám to jako vysvětlení stačí.
Nakonec Héra nesnesla jeho skuhrání, a tak ho přesvědčila, aby zašel za doktorem.
Apollón mu proklepal čelo.
Zeus zařval. Zahřmělo.
"Budeš mít dítě, tati."
"Cože?"
"Máš v hlavě děcko. Mysli na něco hezkého, ať je zdravé."
Zeus poslechl. Několik měsíců byl na lidi i bohy hodný a těšil se.
Když termín nadešel, z císařského řezu provedeného Héfaistovou sekerou se vynořilo kopí, které Dia tak píchalo, přilba, která ho tak tlačila a nakonec dceruška Athéna.

Dítě vám zničí život. Roztříští ho na kousky a pak vás donutí sestavit z nich život nový. Jiný. Nikdo neříká, že nemůže být lepší. Jen je to zatraceně velká piplačka. Spousta mravenčí práce.
Františka si nedovedla představit, jak by si s narozením Adama poradila Alena. Jak by snesla ztrátu všech malých rituálů, které strukturovaly její dny. V Praze by byly tak dosažitelné. V Praze by po ztraceném životě musela truchlit. Ale ve Wellingtonu si užívala permanentní změnu a vývoj. Hledání nových rytmů. Učila se znát Františku. Učila se být Františkou. Matkou a příležitostnou donašečkou. A hlavně se učila milovat Adama.

Každý relaxuje jinak. Například Severus Snape při vývoji lektvaru, (protože ty se s vámi nehádají, neintrikují ani s vámi nemanipulují jako někdo).

Při zkoumání, které ingredience spolu nejlépe reagují, zda je nakrájet či nadrtit, míchat po nebo proti směru hodinových ručiček, si dokonale odpočinul. A navíc ten pocit zadostiučinění, když elixír působil tak, jak měl.

Ne tak u tohoto lektvaru. Lektvaru na potlačování účinku kletby crutiatus, jehož spotřeba díky výuce smrtijedských učitelů rostla čím dál tím více. Nadto ho musel upravit pro dospívající, tělo ve vývinu totiž vyžadovalo jiné poměry přísad než dospělé.
Tahle práce ho vůbec, ale vůbec netěšila.

"Ste vy v počátku?"
Veruna se tak lekne, že jí zaskočí slina. Rozkašle se.
Chlap stojí nad ní, kalač v ruce.
Je hubený, tak strašně hubený, že to vypadá, jako by ho sekyra měla každou chvíli převážit. Možná by stačilo do něj dloubnout prstem a skácí se.
"Vas boli?"
Veruna jenom mlčky zírá. Chlap má horečnatý lesk v očích a tvář jako z voskovaného papíru. Možná je přecejen přízrak. Veruna sevře křížek pevně v hrsti.
"Serce?"
Polkne.
"Tak mlátička! Ech... mladičká. Erst ve vývinu a už chabrus na serce?"
Zatne sekyru do pařezu a zavolá k chalupě:
"Komm her, Joachim!"

Nejprve je volná, rovná krajina.
Pak se rozvlní. Zem se na mnoha místech pomaličku rozevírá.
Z jejích útrob se vyplazí tisíce úponů a vzpínají se k obloze. Postupně je zakrývá žárem rozpálený písek - sklo, kámen, vytvářející žilkované bloky, hlína, obalující kosti města cihlami.
Chladné skleníky pohlcují sluneční paprsky, nízké věžičky obrůstají břečťanem, mrkající okna jsou opentlená ozdobnými rámy.
Vznikající městečko je stále ještě plné prasklin, nedokonalostí, nelogických tvarů - komín ohnutý do pravého úhlu, okno ve tvaru hvězdy, strašidelný, smršťující se sklep. Je nehotové, na půli cesty ke své dokonalé formě.
Až bude zcela dospělé, pohltí ho lidé a ono zemře.