DMD č. 27. pro 27. 4. 2022. Téma: K pramenům

Když byl Blaise ještě malé zmijozelátko, nepřišlo mu nijak divné, že doma vídá jednoho tátu za druhým (první nejdřív odkázal celý majetek Blaisově mamince). Postupně ale v procesu nabývání rozumu narazil na nesoulad a obrátil se na zdroj vší moudrosti – svou velkou sestru. Thursday byla právě v intenzivní punkové fázi a s ničím se nemazala.
„Tvůj táta je mrtvej a máma ho otrávila,“ potáhla drsně z mentolky.
„Tvůj táta je taky mrtvej?“
„Můj táta mámu naučil, jak trávit,“ típla mentolku o parapet rodinného sídla.
„Takže tvůj táta zabil mýho tátu?“
Thursday zamrkala a s uznalým výrazem pokývala hlavou. „Máš recht.“

"Marie!" Tam, kde písek pláže přecházel v prašnou cestu, stála vysoká dívka s váčkem škeblí přes rameno. "Končíme. Nepůjdeš taky?"
Marie mlčky vstala a oprášila si kalhoty. Naposledy se ohlédla za mořem. Nebe bylo tak šedé, že nešlo rozpoznat linku obzoru.
Tábořiště mušelínů leželo za ohybem cesty. Vonělo opékanými jablky a solí. U stanů nejmladších bylo živo, Marie však následovala své společníky do odlehlejší části tábora, tam, kde ze stráně vyvěral potok.
"To už jsou všichni doma?" podivila se dívka s váčkem.
"Úplně všichni," odvětil zvesela hlubší hlas.
Mezi stany vystoupil drobný tmavovlasý mladík.
"Simone!" vykřikla Marie a rozeběhla se.

Konstantin, byv povolán sotva vkročil do domu, seděl u stolu jako na zkoušce – na jedné straně on, na druhé Wilhelmové Sternbachové (mladý vzpurně hledící do ubrusu) a bratranec Stern.
„Omluvte to přepadení v pozdní hodinu, ale náš... tady Willi vám chce něco říct.“
Pokud byl Konstantin zmaten předtím, nyní chaosem nedýchal.
Willi konečně zvedl oči. „Omlouvám se.“
„Pochlub se za co.“
„Že jsem vás sledoval, protože jsem myslel, že jste špión,“ zamumlal, ale sledovaný slyšel dost. Nejdřív mu jenom zacukaly koutky, pak se rozřehtal jako kůň.
„Byl to seriózní pramenný výzkum!“ ohradil se Willi, ale jeho protesty už nikdo neposlouchal.

"Ah," Stede said, "I see what's happened here."

The air around Ed seemed to shimmer, where he stood chest-deep in water. Must be the stifling hot air. "What," he grunted, unbothered.

"When I told the crew the island springs would be for the exclusive use of the captain first, they misunderstood. Because," he laughed nervously, wondering why he was nervous, "we're both the captain!"

Ed narrowed his eyes.

"It's all right, you go first. I can come back later."

"You bathe alone?"

"Don't... you?"

"Posh thing, is it?"

It was, of course. And Ed liked posh things. Stede swallowed. "No."

Mnoho legend hovoří o řekách zapomnění. V universitním archivu jsem však narazil na pojednání o řece paměti.
Stráviv zbytek studií rozborem zaznamenaných vyprávění, uspořádal jsem po absolutoriu dalekou výpravu.
Dvacet let jsme propátrávali neprostupné lesy a bádali v odlehlých horách, který z potoků napájejících hlavní proud je ten pravý.
Až jsem ji nalezl. Vysoko mezi oblaky, vrostlou do skal pohoří. Nebyla zdaleka tak mladistvá a krásná, jak jsem ve svojí bláhovosti očekával. Bílé vlasy jí splývaly po úbočí do všech směrů, nepozorovaně přecházejíce v pěnivou vodu bystřin.
Pohlédla mi do očí, pousmála se, uchopila trojici pramenů a začala je plést.

Patnácikilometrový pochod se nepříjemně protáhl, to když jsme Jirkovi uvěřili, že umí číst mapu. Teď, když jsme konečně došli cíle, jsme se sice shodli na tom, co si objednáme, ale zbývalo se pohádat o tom, kdo to udělá.
Dle hlasování věšiny to měl být Jirka, ten ale kontroval tvrzením, že jeho s tím pošlou leda tak do háje, ať to udělá Petr. Petr oponoval, že z nás má sice nejlepší knír, ale že je nervák, zakoktá se a bude to v háji.
"Zase já," vzdal jsem to. Zatvářil jsem se co nejdospěleji a mávl na procházející servírku.
"Třikrát Staropramen, děkujem!"

Nahoru na vrchol
ztrhaně se škrábu
padám a vstávám
v hlíně nořím bradu
vysoko je pramen
který lesem zvučí
vysoko je u nebes
modrých jak tvé oči
ochladí mě osvěží
ústa už mám vyprahlá
s hlemýžděm tu soutěžím
kéž bych tam tak dosáhla

K pramenům života
škrábu se marně
s tak velkým nákladem
není to snadné
s nákladem plným stínů
nedivím se
že polykám hlínu
je to prý o cestě
na to já kašlu z nízka
v uších otravně mi píská
neslyším vodu jak stéká
pode mnou táhne se řeka
bojím se tam i zpátky
život je až příliš vratký

Tohle nebyl běh, spíš špatně řízený pád - pasáček pelášil mezi buky jako šílenec. Ostružiny ho chytaly za kotníky a skládaly ho na zem spolehlivěji než bludný kořen. Za normálních okolností se tu bál. Teď měl jen vztek. Vztek smíšený se strachem, co se stane, když toho blba nechytí.
"Stůj," zařval, "ty prase jedno!"
Sele se ještě stačilo ohlédnout. Pak se ozvalo ŽBLUŇK a vysoké prasečí žehrání na osud.
Kluk přibrzdil. Ten pohled byl neuvěřitelný.
Uprchlík spočíval v jezírku jako huriska v lázni a tvářil se... no, jako prase. Když ho lovil, opařil se. Teprve později si všiml, že už nekulhá.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No ak de by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si nebol dole v dedine. Predseda si turistickú kanceláriu otvoril. A keď turisti prídu, tak s nimi na expedície bude chodiť.
- Expedície? A kam?
- K prameňom rieky hovoril.
- Myslíš tej, čo cez dedinu tečie? Však to za našou kolibou pramení
- Ja to viem, ty to vieš, predseda to vie, ale turisti to nevedia. A tak predsedovi zaplatia za expedíciu a on ich sem dovedie.
- A my sa tu o nich máme starať?
- Nie Pištík, my len musíme hromadu slivovice nachystať.

Od princezny dostal mapu a pusu.
Zpočátku se mu šlo dobře, stoupání bylo pozvolné a slunce hřálo. Idyla však neměla dlouhého trvání. Cesta se změnila v pěšinu a pak v kamzičí stezku. Těšil se myšlenkami na princeznu, ale když musel začít šplhat, nemyslel raději na nic.
Jakmile se vyškrábal na vrchol, padl do trávy a koukal do nebe. Vzmáhal se v něm vítězoslavný pocit, když tu:
„Horké párky! Nadívaní hadi!“
Jiřík se nevěřícně rozhlédl kolem sebe. Na rozlehlý vrchol, kde pramenila živá a mrtvá voda, vedla solidní silnice a ti syčáci krkavci si tu otevřeli stánek se suvenýry a občerstvením.