DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

„Tož nevím, co su ty znaky, eště sem je nevidál," povídá Bruno Sachs, trpaslický řemeslník.
„Ja su malý krámek, musíš do většího špeluňku."
„Neříkej mi, ty odborník, že je neznáš?"
„Napravdu ně, Geralte."

„Ví to," špitla Elzee.

„Ale počkaj, dám si oddycha a zadýmim si venku a zavzpomínáme na dobré časy."

„Daří sa, Geralte?" pronesl venku nahlas a tiše dodal. „To víš, v krámu nemožu ani z huby nic vypustit. Všude nás nelidi špiclujů, magicky pozorujů a ta nasraňost v nás bublá a třebás i vybuchně. Až zas pak bude malá, ja budu mit klud, ale co předtím, co bude?"

„Dobrý den! Já jsem doktor Lockhart! Psychiatr! Jak se jmenujete vy?“
„Dolly,“ pípla bázlivě.
„Dolores Umbridgeová. Už dvě hodiny pláče, že chce na hřiště za Ellou a Frankem,“ vysvětlil Harry.
„Ach ano, to je samozřejmé! Já na hřišti trávil každičkou minutu od doby, co jsem se narodil. Nemohli mě dostat pryč. Byl jsem přeborníkem ve šplhu na Twister. Víte, co to je, přátelé?“
„Twister je úplně nejlepší prolézačka na světě!“ vykřikla paní Umbdrigeová, seskočila z lůžka a s ošklivým lupnutím dopadla na zem.
„Ehm...“ odkašlal si rozpačitě Harry. „Krom toho, že je v regresi, má paní Umbridgeová taky zlomenou nohu.“

Je obecně známo, že malé děti si většinou nejvíc rozumí se starými lidmi. Já osobně si to vysvětluji tím, že ti i oni jsou od toho nejdůležitějšího ve stejné vzdálenosti. Jedny to ještě čeká a ti druzí to už mají za sebou. Jedněm je to ještě jedno a těm druhým už taky. Mohou spolu konverzovat na stejné úrovni, bez toho, aby to někomu připadalo trapné, dětinské nebo stařecké. Nemají nic jiného na práci než si užívat svět okolo a těší je každý další prožitý den. Je to přece další den, který si užijí. Jsou na sousedících bodech nekonečné spirály života.

Stephen Black si svlékl vestu.
"Král by neměl..."
"A manželka ministerského předsedy by měla?" přerušil lady Poleovou a vzal jí kladivo z ruky.
Magie je mocná a fascinující, ale ne tak uspokojující jako dobrá truhlařina. Bude to největší magická knihovna...
Musí být, uvědomovala si Arabela Strangeová, když ukládala na své místo další klec.
"To je Belasiasova nauka, Bello?" ptala se lady Poleová, když do klece sypala zrní.
"Watershippe."
Usychání krásného lesa souhlasně zakrákalo.
"Budeš zase malá kniha," ujistil vránu Stephen.
Teprve potom přijde na řadu věčná temnota. Copak by mohli vysvobodit z kletby oba mágy dříve, než zachrání Norrellovy knihy?

Učeň ležel nehybný, jen loužička krve se pomalu vpíjela do hlíny.
Byla to rychlá smrt.
Ozubený stroj se cukal opodál. Smrtelná křeč lomcovala všemi jeho čepelemi.
Zlovec se neměl čas divit tomu, jak se oživlé stroje vyvíjeli. Měl plno starostí sám se sebou. Seděl opřený o zeď, těžce oddechoval a tiskl si obě ruce na hlubokou ránu na svém boku.
"Mé tělo je můj chrám," zašeptal zlovec svými chladnoucími rty mantru. "Mé tělo je svaté. Ty na něj nepatříš a já cítím jak mizíš. Až budeš zase malá rána, pak zmizíš úplně a já budu očištěn a zdráv."
A skutečně...

Všichni ti vždycky říkají, co bude. Až půjdeš do školky, až půjdeš do školy, až se naučíš číst a psát. Postupem času se to nemění. Až ti bude patnáct, až ti bude 18. Až budeš dospělá. To, že je ti 18, totiž neznamená, že jsi dospělá. Pořád to pokračuje a všichni ti pořád něco slibují. Až si najdeš práci, až se vdáš, až budeš mít děti. Pak začneš slibovat i ty a Uroboros se zahryzává do svého ocasu. Litanie osudu pokračuje. Až budeš v důchodu. Až budeš zas malá a stará. Tak? To nikdo nidky neví, přesto slibujeme všichni dál.

Až dojdeš k obzoru svého života, ponoříš se do žlutavé záře. Obalíš se zlatem a bezpečím, ponoříš se do teplé vody a nad hlavou ti budou červeně probleskovat paprsky slunce, jako když se v létě položíš do trávy a přes zavřené oči se snažíš pozorovat oblohu.
Zmenšíš se, skoro se ztratíš, budeš tak malinká, že tě nikdo neuvidí. Budeš hledat to správné místo, důvěrně známé místečko, ze kterého jsi původně vzešla a kam se zase vrátíš.
Až budeš zase malá, najdeš úsvit svého života. Porosteš a zesílíš a pak nebeským zpěvem všem oznámíš, že jsi našla nové poslání na světě.

“Takže tě pořád baví být Smíření?” zajímala se Múza.
“Moc. Až se jednou vesmír znovu narodí a já budu zas malá dušička, vyberu si to samé.”
Múza se na ni zahleděla. “Chybíš mi, sestřičko. Chybí mi celý náš svět.”
“Mohla bych ti pomoci se s tím smířit.”
“Ty svoje kabaretní triky na mě nezkoušej.” Zasmála se. “Radši mi řekni, co se stalo, když jsem zmizela.”
Sestřička se zatvářila zvláštně. “Múzo, oni to ještě neví.”
“Cože? Myslela jsem...”
“Víš, že u nás plyne čas jinak.”

Múza otevřela oči.
“Děje se něco?” zeptal se rozespale mladý spisovatel.
“Já nevím. Ne. Snad ne.”

“Vlastně jsem nikdy nebyla malá,” pronesla Anne najednou.
Marilla zvedla překvapeně hlavu od vyšívání. “Jak to?”
“Nikdy jsem neslyšela Anne je ještě malá, pomožte jí. U paní Thomasové si muselo každé dítě pomoci, jak dovedlo, a u paní Hammondové… Přišla jsem tam, když mi bylo osm a nejstarším dvojčatům pět. Měla jsem je všechny na starosti. Nesměla jsem být malá.”
Marillu zabolelo u srdce.
“Mohla bych být někdy malá u vás?” zeptala se Anne tiše.
Marilla na okamžik zaváhala, pak přikývla. “Pomůžu ti s tím křížkovým stehem, jsi na to ještě malá,” dodala po chvíli sevřeným hlasem.
Anne zazářily oči.

K dnešnímu dni by se hodila zima, déšť, pošmourno a lezavo, a místo toho to vypadalo na příjemný podzimní den, dokonce se cestou do kopce zapotil.
Atmosféra nemá cit pro atmosféru.
Věděl, že ve vypjatých chvílích se český národ vydává na kopce.
Říkalo se od Šumavy k Tatrám. A co teď? Co bez Šumavy?
Čaj v bandasce chutnal hořce.
Malá ale naše.
Jen trapné motto, které nevěrohodně zakrývalo zklamání.
Rozhlédl se po ploché krajině pod protivně modrým nebem. Ještě že někde máme Tatry.
"Příště už tě nezklamou," oslovil zemi a pak se otočil zády ke spícím rytířům a šel domů.