DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

Další výlet, tentokrát jen pěšky: Smetanka, Kuchyňka, Kanálská zahrada, nahoru na kopec a zpátky do Prahy přes rychle se rozrůstající Královské Vinohrady, nedávno povýšené na město. Jdou jen ve čtyřech: Lydie, Paulína, jejich bratr, který za několik týdnů rukuje do armády, a Norbert Krása.
Paulínu už tlačí boty, vzpomíná, co jí řekla začátkem léta mamá: „Až ti budou zase malé, řekni včas, zajdeme k ševci!“ Zjevně ono „včas“ opět propásla…
Klopýtne, otlačený palec zabolí. Sykne.
„Co je ti?“ otočí se bratr.
„Nic.“
„Jaképak nic,“ rozhodne Norbert Krása. „Slečna si potřebuje odpočinout.“
Zrudne. Zase se před ním cítí jako malá holka.

Pomřeli jí matka a otec. Dlouho brečela a už ani nepoužívala líčení, neboť řeky slz by jej odnesly v mžiku.

" Neboj, nejsi sama. " Těšil ji kocour, který se jí otíral o nohu obutou do smuteční černé.

Když došla po pár měsících pouští k jednomu alchymistovy, byla zcela rozhodnutá. " Jsi rozhodnutá, že to chceš podstoupit? " zeptal se starý mastimíchal." Projdu třeba čtyřmi tisíci stíny, abych je zase viděla. "Tak trvala na svém, že se mu rozzářili duhovky.

" Dostaneš horečku. Mohou ti slézat vlasy po bolestivých deset let. Taky nechty ... stojí ti za to tví rodiče? "Přikívla." Zase budeš mladá... s nimi. "

"Groote, ukliď si v pokoji! Vypadá to tady jako na skládce. Ne, hůř, jako v pokoji studenta."

"I am Groot."

"Dávej si pozor na jazyk! Víš, co by na to řekl Captain America!"

"I am Groot!"

"Jestli nepřestaneš, budeš mít domácí vězení."

"I am Groot?"

"Ne, myslím to zcela vážně. Co ses dostal do puberty, nejde se s tebou rozumně domluvit. Pořád tu jen sedíš a hraješ tu svou přitroublou videohru."

"I am Groooooootttttttt!"

"A dost! Až budeš zas malá hodná větvička, pak se pobavíme. Do té doby máš zaracha!"

"I am Groot!"

"Já nejsem tlustý!" Peter Quill práskl dveřmi.

She used to love storms. She would listen to the rain and the rumbling while she was falling asleep or sit on the window sill, playing the guitar, while the weather was going crazy. But she hated storms now. Or at least this one. She hated that the weather was mirroring what was happening inside her right now.
"You'll see," she whispered. "We'll meet each other again in the next life. Before you even have the time to grow up." She smiled. Tears started streaming down her cheeks while she watched the love of her life leave her body forever.

Miloval jsem tě, než si tě vůbec někdo jiný všiml.
Vyrostla jsi. Do krásy, do majestátnosti.
Pečoval jsem o tebe, dal jsem ti všechno, cos potřebovala, a mnohem víc.
Najednou ti začalo záležet na tom, co si o tobě budou myslet.
A tak jsi odešla.
Za slávou, za chtíčem... žebrotou.
Čekám, až ti to dojde.
Až v jejich očích uvidíš, co si myslí doopravdy.
Nebudou se starat, chtějí jenom brát, až ti nezbude vůbec nic, jen hanba.
Pak si vzpomeneš, zpokorníš, protože uvidíš, jak bezmocná ve skutečnosti jsi.
Vrátíš se, zkroušená, umenšená, s prázdnýma rukama.
Ještě stále tě budu milovat.

„Mildred Vyrválová!“
Obvykle by se do ní tato forma vyslovení jejího jména zakousla jako hejno sršňů. Měla ale kapánek jiné starosti.
Chtěla jenom trošku vyrůst. Maximálně o pět šest centimetrů, aby to nebylo poznat. Štěstěna se jí jako obvykle hlasitě vysmála. Nejdřív se nedělo nic, o minutu později už z vlasů lovila netopýry, kterým vtrhla do ložnice. Teď se tyčila nad školou, po pás zabořená ve střeše, a pořád rostla. Nějaké řvaní tedy byl její nejmenší problém.
„Až budeš zase malá, tak uvidíš!“ křikla už spíše pro sebe slečna Metlová a dala se do záchrany školy. Tento měsíc už potřetí.

Až budeš zase malá,
tak si vzpomeň
na ty bezejmenné,
co tě napájeli svou krví
a krmili svým masem.
Vzpomeň na kosti těch,
díky kterým jsi dokázala stát.

Až budeš zase malá,
tak si uvědom,
že všechno chodí v kruzích.
Hrdiny následují zbabělci,
zbabělce hrdinové.
A tvoje kořeny,
ty vyrůstají z nich.

Až budeš zase malá,
neboj se uvěřit,
že zas přijde tvá sláva.
A zase zazáříš
a budeš dávat sílu.
A zase budeš tím,
co povede nás vpřed.

Až budeš zase malá,
neboj se zase vyrůst,
bez tebe byl by svět
nevlídné místo k žití.

Má víro v lidství.

Dva, čtyři, šest, osm, deset, dvanáct, čtrnáct, šestnáct, osmnáct, dvacet. Jednička s hvězdičkou, tam i zpět.
Šestkrát čtyři, dvacet čtyři. Děda říkal, že básničku si zapamatuje každej blbeček.
Sedm, čtrnáct, dvacet jedna, dvacet osm, třicet pět, čtyřicet dva, čtyřicet devět, padesát šest, šedesát dva, šedesát tři, sedmdesát. Skoro bez chyby.
Osm, šestnáct, dvacet čtyř, třicet dva, čtyřicet, čtyřicet osm... padesát šest? Padesát šest. Šedesát čtyři, sedmdesát dva, osmdesát. Nakonec z nás budou kamarádky, viď, Matiko?

Vypočtětě, nezapomeňte podmínky:
∑ (3 log₂ x − 2)^n = 1/3

A víš co? Stačilo.
Dokud nebude zase malá násobilka, tak se s tebou nebavím.

Paprsek slunce pronikl oknem a dopadl přímo na květináč.
Protáhla si větvičky. Už dlouho se tu neukázal. Pokud se do toho pustí hned, mohla by stihnout i pár centimetrů.
Zašátrala kořínky v hlíně. Bylo v ní přesně tolik vody, kolik potřebovala, a všechny ty chutné minerály a stopové prvky. Spokojeně nasála, a všechno hned posílala do protomeristémů. Buňky bobtnaly a dělily se v rekordním tempu, výhonky se kroutily a jehličky rašily z pupenů tak rychle, až praskaly jako popkorn.
"Ty si nějak přerostla!" Pokusila se přikrčit, ale bylo pozdě.

Šmik.

Crowley si spokojeně prohlédl svojí bonsay. Neměla ani milimetr navíc.

Sněhu bylo všude plno, a jelikož Angelina, Lucy a Lily neměly co dělat, rozhodly se, že si postaví sněhulačku.
Výsledek byl ovšem poněkud větší, než plánovaly.
Poněkud hodně větší.
“Není nějaká velká?” zachmuřila se Lucy. Jak k tomu došlo, že ji sněhulačka převyšovala o tři hlavy?
Lily se potutelně usmála, nenápadně schovala hůlku a přátelsky sněhulačku poplácala. “Však ty budeš zase malá, až začne tání!”

Sněhulačka možná nechtěla být malá, ale někdo jiný ano.
Angelina tesklivě vzpomínala na Elevendays a v tu chvíli si opravdu nepřála nic jiného, než být zase malá, i když věděla, že se jí to nesplní.