DMD č. 7. pro 7. 4. 2020. Téma: Kopr

"Máme všechno? Jogurt, banán,... co to je?"
"Kopr, petržel neměli."
"Taky poslouží. Zmrazíme ho a nasekáme holou rukou, po karatisticku..."
"Uděláme to po jogurtové zmrzlině a zatloukání hřebíku banánem... jenže, jak kopr uvedeme?"
"To nech, holka, na mně. Budou čubrnět."
Kolega si před šou kupodivu navlékl gumové rukavice.
"Vy nevěříte, že tkáň zmrzne tak, že se dá rozdrtit? Tak uvěříte. Vlastní prst do dusíku strčím, kladivo vezmu a udeřím... takhle, takhle, takhle!!!"
Rukavice se protrhla a tkáň létala až do předních řad.
Prozelenalá paní učitelka zvedla ze země kousek rozdrceného prstu.
"Ale to je..."
"Ke koprovce přece patří párek, ne?"

Prosím smazat, omylem se vložilo podruhé

Strážce mírně pokynul šedivou hlavou.
„Takže… tohle je Zásvětí?“ Evžen se ohromeně rozhlédl.
Okolí se zase měnilo. Rozehrálo se pableskujícími barvami od temně zelené po měděnkovou. Od místa, kde stáli, se rozbíhaly táhlé praskliny, rozvětvovaly se a dál se na obzoru dělily na drobné zlaté střípky, v nichž se tříštil stínový odraz neznámé Prahy.
„Živá bytost nemůže bez úhony vstoupit do Zásvětí, však víte,“ opravil ho Strážce. „Toto je Pomezí, hranice mezi světy prostupná za výjimečných okolností. Bylo nesmírně obtížné magicky ohnout křivky vnější reality a přivolat vás. Co se týče vašeho úkolu…“
„U Želmíra, počkejte!“ vzplanul Evžen. „Hledám bratrance.“

Fakt strašný!
Vytáhli ji do zapadákova, kde zřejmě žijou samí neandrtálci.
Neandrtálci nemaj páru o módních trendech.
Neandrtálci na sebe pokřikují na ulici, místo aby skajpovali nebo strímovali.
V týhle díře není wifina!
Fakt středověk.
Ta ženská, co jí má říkat „babičko“, je taky úplně marná. Vůbec neví, co je bio, raw nebo veganská strava. Nabízí jakousi hrůzu plnou lepku, „buchty“, prostě děs!
Na zahradě samý divný rostliny. Takový nezná. Ale tohle vypadá dobře. Voní. Možná by si to mohla pěstovat v zimní zahradě.
„Babičko, co je to za exotickou květinu?“
„Kopr, děvenko, normální kopr. To se dává do omáčky.“

Císař Nero nakrčil nos a s výrazem mírného hnusu civěl do arény. Mladý Attilius stál uprostřed písečného kruhu, kapala z něj krev a zbytky kdovíjakých poražených soupeřů. Oddechoval velmi těžce, ale stál hrdě, štít pevně v ruce.
"Jak... takový nanicovatý tiro!" vydechl Nero nepříjemnou fistulí. "Jak může dítě bez zkušeností porazit našeho favorita."
A skutečně. Ostatky Raecia Felixe začaly mlsně obletovat první mouchy. Šampión šampiónů, dvanáctkrát v řadě neporažený, skončil na špičce meče dítěte z Pompejí. K ničemu nebylo, že si svaly před zápasem poctivě kouzelnými bylinami promazal. Místo síly mu rostlina přinesla jen vynález... no řekněme, že koprové omáčky.

Tabitha se přidala k jediné dobrovolnické pátrací četě, jejíž vedoucí uměl anglicky. Park, který šli prohledat, se jmenoval Folimanka. Tabitha vyfasovala píšťalku a černobílou kopii fotografie. Na třetí pokus zvládla přeslabikovat zdrobnělinu chlapcova jména.
Zavolá asi pětkrát.
Když nemá nikoho v dohledu, vytáhne křídu a zrcátko, aby mohla kolem fotky načrtnout zpětné čáry. Zrcadlené kouzlo mága zrcadlícího živlu. Mnohonásobné zesílení.
Stříbrné linky se rozběhnou do všech stran, bezradně zatočí a zmizí do ztracena.
Co si myslela?
Vyšehradští už to určitě zkoušeli.
Zahlédne paličku kopru.
Pylem popráší fotku dítěte. Magická ochrana.
Víc udělat nemůže.
Pak vstane a hledá a volá dál.

Stříbrný nůž, koš, plášť a kápě.
Deset let jsem hromadila moc. Vzpomínky na tebe dusila, lenošku zaskládala knihami.

Byliny mají o dušičkové noci zvláštní moc.
Sama přistihuji svoje lži. Nebojím se. Nepočítám dny a roky. A dnes, deset let od posledního pohledu tvých černých očí, na rozcestí sbírám byliny.

Kostival léčí. Kopřiva zahání rarachy. Kopr nachází ztracené... ale teď neroste.
Halas, řinčení zbrojí. Utahané tváře, ošlehané divočinou. Kde odešel chlapec, vrací se mladík s pohyby dravce.

Nevykročím. Stojím pyšně, léty nezměněná.
Stižená pochybami. Nezapomněls na mě?
Přicházíš.
Poklekáš.
„Má paní, dědic tvrze se navrátil.“ K tobě, Marianno říkají černé oči.

Všechno se zdálo být na dobré cestě. Farma prosperovala, skromný dům se měnil v panské sídlo a nájemní lovci a Inkvizitoři byli natolik pitomí, aby zabrali maximálně nedělní odpoledne.
Mládenci měli sice vlastní rodiny, ale co by neudělali pro svého generála a Mistra, že. Gwen byla moc ráda, že je zase má, ale tahle radost se střetávala se starostí.
Frustrace nad neschopností vymyslet něco nového k večeři zmizela, když na blízké louce při procházce objevila výrazně vonící bylinu a nadšením porazila Thona, který jí dělal doprovod.
"Takže k večeři bude?" sbíral se klon ze země a oprašoval si šaty.
"Koprovka!"

„Víš, tehdy to bylo fajn.“ Alex utrhla snítku a přivoněla. „Všechno jsme dělali spolu, všechno.“ Usmála se, smutně. „Víš, situace mívám spojeny s různými vůněmi.“ Vzdychla. „Vidím to jako dnes. Modrá vanička, plná okurek. Myslela jsem, že mě trefí, když jsem ji našla doma. ‚Chtěl jsem ti udělat radost,‘ řekl. Radost! Neměla jsem nejmenší chuť zavařovat okurky! Pochopil. Umyl je, nakrájel mrkev, přinesl kopr… večer pak voněl octem a mrkví a…“
Polkla, zahodila kopr, pohladila psí hlavu a vstala.
„Kdy jen se to, sakra, pokazilo?“
Punti štěkl a položil jí pod nohy kus klacku.
„Díky, ty náš jedinej chlape. Chytej!“

„… takže teď už jenom stačí vyzvednout si u paní Hudsonové ten pytlíček s vlasem, který nám tak nenápadně pomohla vynést z místa činu, mimochodem nechápu jak jsi věděl, že nás bude Lestrade šacovat, zaběhneme s tím k Molly do laborky a máme pachatele dřív, než Anderson sbalí místo činu. Paní Hudsonová, jsme doma, kde to máte?“
„Chlapci, já se moc omlouvám, položila jsem to tady na okno a najednou fííí a je to v kopru.“
„Proboha, bylo to jediné vodítko k pachateli, určitě nás sledoval a ukradl to!“
„Ale ne, jen to průvan shodil do záhonu s koprem pod oknem...“