DMD č. 3. pro 3. 4. 2019. Téma: Můj nejlepší přítel zrcadlo

Proslýchalo se, že se někteří nevrátili, jiní změnili, další zešíleli.
Stojím před komisí, v duši strach.
"Vejděte dovnitř a zůstaňte v místnosti do odvolání."

Dveře zaklapnou.
Kam až dohlédnu, jsem já. Mé odrazy jsou všude. Udělám pár kroků, spatřím další a další Sheily. Otáčíme se, smějeme, tančíme - stovky Sheil. To má být těžká zkouška?

„Vyjděte ven.“
Světlo pohasíná.
Zpanikařím. Kudy? V bludišti zrcadel jsem ztracená, jedno jako druhé…
Zoufale se zadívám na Sheily kolem sebe. Pomozte!
Strnou, ale pak se pomalu otočí a ukážou směr. Úlevou se málem rozpláču.
Děkuji, sestřičky!

„Obstála jste na výbornou. Zrcadla nikdy nebudou vaším nepřítelem.“

/Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...?/

"Holka, tyhle šaty si neber. Věř mi, neber si je. Néé, ty modrý taky ne. Proč si nevezmeš ty nabíraný? Proč se vůbec snažim?"

*

"Já se z tebe picnu. Okamžitě se přestaň tahat za špek. Co když si ho ještě víc vytáhneš?!?"

*

"Nojo, klidně si ten obličej úplně rozhnípej, přece nevadí, že máš zítra důležitou schůzku, klidně tam můžeš přijít s ksichtem jak Freddy Krueger, v pohodě, jen pokračuj. Ale jestli mě tim zase pocákáš, tak fakt asi prasknu."

*

"Co to vidim? Dneska ti to opravdu sluší. No vidiš, jak to jde, když mne jednou poslechneš."

Hleděl do zrcadla a tvářil se nešťastně. „Můžete za mnou někdo přijít?“ Obvykle se mu líbilo, co vidí. Nebo alespoň neměl výraznějších výhrad. Ale od té doby, co si uvědomil, že už mu brzy bude třicet...
„Jsem tady.“ Lehký úsměv. Alexandr polkl. Profesionální soudce. Chyba.
„Nezdá se ti, že jsem přibral?“
Obočí vystřelilo vzhůru. Neviděná entita za dveřmi se uchechtla.
„Aha, tak to vám oběma děkuji.“ Ještě jednou se podíval do tváře svého největšího nepřítele. Jak dobře si dřív rozuměli... „Vrhnu se do řeky.“
„Nevlastníme tažné voly, aby tě dostali z vody.“
Nadechl se k odseknutí. Slova zanikla v polibku.

Třetí hodina ranní se mění v dým.
Kostry stále setrvávají ve stejných pozicích. Matěj stojí s kšiltovkou na hlavě. Zikmund má pokrčený ukazováček na pravé ruce. Fialky na kloboučku slečny Karly začínají zvedat hlavinky.
Poltergeist Poplašňák spočívá na podlaze již i rameny; jeho levá noha je velmi dlouhá. Siegfried stále spí.
O stěnu vedle poltergeista je opřené staré okno; sem do kouta školního depozitáře jej kdysi odložili řemeslníci a zapomněli na něj. Poplašňákovi zacuká pravé oko. Otevře se. Přizrak vidí sám sebe v okně jako v zrcadle. Bedlivě se prohlíží. Otáčí se, natřásá. Ješitností se nafukuje na hranice svých možností.

Když se na Tebe dívám, vidím:
Vzpomínky - běháme po lese, hledáme bunkry, lezeme na střechu.
Smutek - poslední dobou mi chybí Tvé úsměvy.
Sestru - poznám Tě, i kdybychom se deset let neviděly.
Šla bych za Tebou i do pekla. Nebo na oddělení dětské psychiatrie.

Když se na sebe díváš do zrcadla, vidíš:
Zrádkyni - nedokázala jsi uvěřit, že nemusíš být dokonalá.
Strach - že každá Láska je něčím podmíněná.
Nadváhu - i když už jsi vyhublá na kost.

Vždycky jsem věřila, že zrcadlo je pomocník, který nám pomáhá poznat sám sebe - vidět víc, vidět dál.
Ale teď? Nějak pochybuji, že pro Tebe je přítelem...

V lesním šeru vypadala hladina Zrcadla jako zamrzlá. Bledá postava neslyšně spěchala po schodišti. Zlatolisté koruny zašuměly, ptačí zpěv protnul píseň řeky. Postava strnula - chodit neslyšně dokázala, nepozorovaně už bylo trochu složitější.
Znovu padlo ticho. Celeborn se naposledy rozhlédl, než jeho dlaně spočinuly na stříbřitém okraji. Upřel na hladinu ustarané oči.
Spatřil sám sebe na pozadí tmavomodré oblohy; byl to odraz a přece nebyl. Díval se, jak pije z kalichu medovinu, pak další, ještě jednu...
"Do háje zlatého," ulevil si. "Tak proto!"
Všechno, co viděl, bylo totiž i v mysli jeho manželky. Včetně chvíle, kdy s ním předevčírem přestala mluvit.

Vaše Fiktivní strana fiktivně demokratická vznikla teprve nedávno, přesto už kandidujete v parlamentních volbách. Myslíte, že můžete uspět?

Rozhodně ano, jsme přesvědčeni, že naše cíle voliče zaujmou. Rádi bychom prosadili například zavedení fiktivních daní a samozřejmě také Fiktivní elektronické evidence tržeb. Chceme také fiktivní navýšení platů pro státní zaměstnance.

Takže chápu správně, že vaším cílem je především recese?

Víte, politika je vždycky zrcadlem společnosti a zrcadla jsou dobrá věc. Chceme, aby si to lidé uvědomili, podívali se do toho našeho a pochopili, že to, co se děje, můžeme změnit jen my sami. Stačí si přečíst náš volební program.

Fiktivní?

Samozřejmě.

Ve světnici měla zrcadlo. Malé, dokonale okrouhlé se zlaceným rámem. Trochu jako to, které ji sem poslalo. I tabulky okna byly dokonale okrouhlé. Za nimi tma, svistot příboje, hučení vln, volání světa mimo tento svět.
Odhrnula si vlasy z čela. V kroužcích se mihly černozlaté odrazy. Stále v nich viděla jeho, svého ztraceného přítele.
Tváří v tvář zrcadlu na stěně si naschvál přihladila vlasy znovu.
Nepotrestali ji. Měla by se trestat sama? Mučit se vzpomínkami, které v tom magickém Zrcadle ožily poprvé po -
"Sedmnácti stech padesáti třech letech," zašeptala.
Bez vzpomínek by ale nemohla být sama sebou. Byla mu vděčná.

Ach, taková dokonalost! Stačí zvednout obočí a našpulit pusu. Ne moc, aby lidi nechytli nějaký... no, víte - nějaký hloupý myšlenky o homosexualismu. Opravdu, ale opravdu nemají ponětí, jak je těžké být inteligentní a krásný současně. Bude muset trénovat. Aby ho poslouchali. Už teď si dělal poznámky a předčítal si je před zrcadlem. To ho dost bavilo. Cítil se přitom jako... no, skoro jako prezident. Což by bylo ideální, pak by ho poslouchat museli! Prezidenti dostávají dárky. Drahá pera, a tak.
"Venoušku," zamračila se paní Klausová a odstrčila láhev limonády. "Nezírej a jez!"
Je těžké být dokonalý, když je vám deset.

Říká se, že osud má občas podivný smysl pro humor.

Můj život je, dá se říci, celkem poklidný. Sice jsem zažila pár úžasných vrcholů a také několik pádů na dno, ale jinak spíš připomíná poklidné moře. Tedy připomínalo. Vstup mých úžasných dětí do mého života znamenalo, že moře se stalo spíš bouřlivým.

Veselých historek mám celkem dost a když přemýšlím, po kom to ty děti mají, stačí se podívat do zrcadla. Mé děti jsou to nejlepší zrcadlo, které mám a které mi ukazují, co je v životě opravdu důležité. Možná jim nebudu nejlepším přítelem, ale náš společný čas je důležitý.