DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Sledoval svoje ruce, staré a scvrklé, jak se sepjatými prsty mechanicky obracejí k nebesům. Měl hovořit s Pánem, ale posledních pár let nevěřil, že Nejvyšší poslouchá. Den za dnem procházeli před dveřmi jeho kostela muži v uniformách. Doma je vítali, ale on si všímal, jak prázdné mají oči. Prožíval s nimi neštěstí celou svou bytostí, a nevěděl, jak pomoci. Chtěl svolat obec a hovořit o neštěstí, které potkalo celý svět. Ale kostel mlčel. Rekvizice před pěti lety zvon zabavila. Válka skončila, ale ocel bylo třeba jinde. Pluhy, lopaty, radlice... A v kostele ticho. Jak potřebné by přitom bylo hlaholení zvonu.

Nad tou pustou krajinou se svíral žaludek. Vyprahlá, krví prolitá, padlými, kameny posypaná rodná zem. Stál pevně, v ruce meč, přestože boje dávno skončily. Nebylo komu se postavit, před kým tuto krajinu smutku a otevřených ran bránit. Nedaleké vytí vlků bylo jediné, co dokazovalo, že ještě nějaký život tu zůstal.
Příroda se dá sama do kupy. Zase stromy pokvetou, zvířata vyvedou mladé, ...
I ta nejtitěrnější myšlenka na znovuobnovení tohoto místa, ...že se sem život jednoho dne opět vrátí, ho naplňovala natolik, že se stával znovu člověkem.
Vzal svůj meč, do hlíny načrtl plán polí, kam zasít, kde pluhy započnou život, ...

Sirius vpochodoval do pokoje a praštil za sebou dveřmi. Odložil jsme knihu na stůl.
„Zase ses hádal se Zmijozelskýma?“ zeptal jsem se. Odpovědí mi bylo mlčení.
„Měli byste překovat meče v pluhy,“
„Cože? Jaký meče? A jaký dluhy nebo co?“
„Pluhy. To jako zakopat válečnou sekeru,“
„Sekeru? Nesnáším je, ale že bych si špinil ruce, to zase ne…“
„Ale ne sekeru jako sekeru! Sekeru jako…“
„Sekeru jako pluh?“
„Ne! Sekeru jako sekeru,“
„Takže… Meče?“
„Počkej, co?“
„No meče. Ale nebyly by praktičtější hůlky? Jsme přece kouzelníci…“
„Kdes vzal hůlky?“
„Mě se neptej, ty jsi začal,“
„Ale Siriusi…“
„Ano?“
„Radši nic…“

Otázky ohledně jejich původu odbývala přísným pohledem a mlčením. Copak jim mohla říct, že je vyrvala z krvácejícího lůna jejich umírající matky, jejíž tělo následně pro bezpečí všech spálila? Zapřísáhla se, že nikdy nevyzradí, co se stalo toho dne, kdy v hlubinách lesa zaslechla ten hrůzostrašný křik.
Dvojčata ukryla na své samotě. Děti, které byly z poloviny předurčené zacházet s mečem, se musely chopit pluhu, aby přežily. Vychovala je dobře. Byly pracovité, čestné. Ať byl jejich otcem kdokoli, byla přesvědčená, že si z něj neodnesly nic, stejně jako jejich děti a děti jejich dětí a všechna pokolení daleko do budoucnosti.

U Sáry jsem vypozoroval čtyři porozchodové fáze:
Fáze první - Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...
Pořád mu píše a volá a snaží se jeho i sebe přesvědčit, že to bude dobré, až jí přestane brát telefony.
Fáze druhá - Kdo jinému jámu kopá...
Přeje mu, aby se měl co nejhůř to jde, ale nakonec je nejhůř jí, protože zapíjí žal vodkou.
Fáze třetí - Co oči nevidí...
Nikdy už ho nechce vidět, nesmím o něm mluvit, jeho jméno se mění na "Vy-víte-kdo".
Fáze čtvrtá - Překováme meče v pluhy
Po nějaké době se potkají a stanou se z nich nejlepší přátelé.

Kolem stolu vládlo hloubavé ticho. Prolomil ho správce pokladny.
„Toto je naše příležitost. Filip je mrtev. Co se Zellandiny týče… jako by byla. Nemůžeme nechat naši zemi chátrat. Poslední léta nebyla šťastná a já už nechci přihlížet nestabilitě. Potřebujeme vůdce, kteří jsou schopní vládnout díky svým schopnostem, ne díky své krvi. Vůdce, kteří zahodí meč a přestanou vést nesmyslné války; místo toho se chopí pluhu a s obyčejnými lidmi povedou tuto zemi dobře a spravedlivě. Nechť si lidé sami zvolí své zástupce. My jim v tom můžeme pomoci.“
Vážně pohlédl na zárodek budoucího parlamentu.
„Smrt monarchii. Od dneška až navždy!“

„Musíme se dostat k centrálnímu počítači. Přeprogramujeme všechny Makovy a třeba přijdeme na nějaký způsob, jak je využít v náš prospěch…,“ zaznělo ten večer už potřetí.
Elis odmítavě zavrtěla hlavou. Neposlušné vlasy jí při tom spadly do čela.
„Nemáme dost munice. Ani nevíme, jak dešifrovat zdrojový kód.“ Rozseklý ret stále krvácel. „Tohle už není žádná válka. Vždyť nás loví…“
„Chceš říct, že Gustavsson a Selznick umřeli zbytečně?“
Kottack byl nejstarší z přeživších. Zachmuřeně poslouchal celou diskuzi. Konečně vstal.
„Poslouchejte… Elis má pravdu… Čas boje skončil. Musíme se stáhnout do hor.“
Elis si úlevně oddechla a sevřela Joachimovu ruku ve své.

„Vím, jak se odtud dostat,“ řekl Martin.
„Jak?“ zeptal se Aaron.
„Vesnici řídí Stařena. To ona je zlá, to ona se vyžívá v ubližování nevinným lidem. Nikdo tu nemusí zůstat, dokud se nestane jedním z nás. Pak je jediným východiskem příchod někoho dalšího. Ostatní jsou s ní. Bojí se.“
Ticho se mezi nimi rozprostřelo jako mokrá plachta.
„Takže...“
„Ano.“
„Když ji nikdo nenahradí...“ začal váhavě Aaron.
„Už žádná další Stařena nebude.“
„A co ostatní? Nenechají nás odejít.“
Martin přemýšlel. „Když tu Stařena nebude, zruší se Čarodějničina kletba. Taky půjdou. A z Boosdorpje bude zase normální vesnice. Ale potřebuji tvou pomoc.“

Místností se rozezní ústřední melodie z Pána prstenů. Mobil vibruje a sune se sem a tam po desce psacího stolu.
„Ty vole, matka,“ zafuním.
Přijmout hovor.
„No, čau mami.“
-
„Ne, to nemůžeme, to je Libušín.“
-
„Ten příští? To nevim, ale asi budeme mít trénink.“
-
„No pak je Barka.“
-
„Barbarie. Jak jezdíme k tý Čáslavi.“
-
„Počkej, podívam se. Ne, to určitě ne, to jedem na bépéáčko.“
-
„Jo, já ti zavolam.“
„Co chtěla?“ zeptá se nevzrušeně Elrond.
„Že prej bysme mohli překovat meče v pluhy.“
„Co?“
„Ale že bysme nemuseli furt někde lítat a přijet. Potřebuje posekat trávník a zastřihnout živej plot.“

Anton Afanasjevič měl chuť plakat. Srdce a hrdost důstojníka mu to však nedovolily. S kamenným výrazem sledoval, jak jsou pošlapávány jeho úspěchy. Jedna porážka převážila vše, co do té doby dokázal vykonat. Byl zbavován všech řádů i vyznamenání, jedno po druhém mu byly strhávány s hrudi, s každým škubnutím mu tělem projela pomyslná bolest. Za pár okamžiků už nebyl generálem. Byl nikdo.
Nakonec podal rudoarmějcovi svou velitelskou šavli. Byla to rodinná památka, která porubala pár napoleonských vojáků.
"Stane se z ní něco užitečnějšího; radlice budou třeba. Čeká nás tisíc let míru," vysmíval se bývalému generálovi povýšeně bolševik. Pak konečně vystřelil.