DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Jednou jsem měl jsem probudit bandu chlápků, která spala pod jednou horou … vázala se na to taková nějaká místní pověst.
Přišel jsem, vzbudil strážného, ten začal troubit na poplach, otevřeli zbrojnici a zjistili, že je plná zemědělského náčiní: byly tam pluhy, rádla, ruchadla … V rohu jsem zahlédl dokonce i kombajn. No jo, povídá strážný, to bylo tehdá to nařízení, drátěný košile a helmy jsou taky v čudu, teď abychom zachraňovali českej národ v podvlíkačkách.
Ptám se, kde je velitel, jdu ho vzbudit, otevřel jedno oko a povídá, klídek, voni nás určitě Francie s Anglií nedaj, planej poplach, a spal dál.

Čas všednosti. Čas překovat meče v radlice, hroty šípů v násadky per, vyměnit vládu za podřízenost, trůny za nepohodlné školní škamny. A přece se v nich něco změnilo. Všichni to vycítili.
„Víš,“ zakoktal se chlapec, který jí chtěl zřejmě složit poklonu, „ty jsi jiná než ostatní holky. Jsi hrdá… skoro jako královna.“ Trefa do černého. Co na to říct?
Po chvíli ticha se usmála, s nečekanou lehkostí odhodila tu rozumnou Zuzanu a řekla: „Protože jsem královna.“
Hoch na ni s nepochopením zazíral, a když ho míjela, nezmohl se na slovo. Věděla, co si o ní pomyslí. Potrhlá „královna“. Tak ať.

Pustila jsem je. Kočky a psy na ulici, rybičky do výlevky, ptáky z oken. Pustila.
A oni šli.
A už se nikdy nevrátili.
Po letech jsem se dívala do synovy tváře. Do vnukovy - hledala sebe a viděla Tebe.
Tuším. Všechny ty věci, cos do mě napíchal jako miniaturní jehly, nemizí.
Zmizel jen Thomas. Prázdná je rakev a plná zem pod troskami Dvojčat.
Mám nanicovaté oči, ale vidí tě, zestárlého a zasmušilého přede mnou. Co dnes ve mně hledáš? Nejsem moje sestra.
Chtěla bych tě vzít a pustit.
Aby ses už nikdy nevrátil.
Abys odešel, že Já chtěla.
Chtěla najít klid.

"Řekni mu, že je špína chlap a zbabělec!"
"Tím asi nezačnu..."
"No promiň, opustit ženskou s malým děckem, to chceš omlouvat?!"
"Vždyť já ho nehájím!"
"Vzkaž mu, že už ho nechceme do smrti vidět!"
"Uvidím..."
"Myslíš si, že tu svoji taky občas nechci zabít?"
"Nevypadáte na to! Zuzka si nedá pokoj ani na veřejnosti!"
"Aspoň ti ostatní neklepou na rameno, jaks to vyhrál!"
"Ale představ si, že..."
"To já mám pořád!"
"Fakt?"
"I horší věci, kámo."
Přibarvoval? Trochu.
Vratil jsem se, pípla mu druhý den esemeska.
Vyhrál bitvu, nikoli válku.
Ale tomu klukovi, svému kmotřenci, o pět let prodloužil dětství.

Zaskočil do panského domu jen na chvilku, doslova od pluhu, od zimní údržby. Přesně v tu chvíli myšlenky nazrály. Vracel se s cinkavou nadějí, srdce jásalo souhlasnou radou. Jednal hned.
Ona také. Meče a dýky, ohavná rána. Slunná vyhlídka na jaro zhořkla. O železo si ve vzteku nakopl palec. Srdce se zamklo do schránky z oceli.
Oči však viděly. Lítost a zmatení. Pochopil, kdo je tu vojevůdcem.
Své malé odpustil, se sněhem roztál. Doufal. Odvážil se až po žních.
Sluncem ujištěná radost pak odemkla i pro jeho budoucí paní. Na vlastní svatbě mu slíbila, že jim příští rok pomůže zapřahat.

Na začátku 128. žalmu je prezentován otec jako pracující, který dílem svých rukou může podporovat fyzický blahobyt a poklid své rodiny: „Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře“.
--- Amoris laetitia, z čl. 23---
Živobytí v horských obcích bylo vždy tvrdé. Kamenitá půda nevydávala mnoho plodin, nerada se vzdávala nashromážděných minerálů. Kolonisté, kteří se svými povozy přijeli do brdských lesů, museli vzácné meče překovat do pluhů, sochorů a seker, aby vyrvali přírodě svá políčka.
Možná kvůli jejich námaze byla pole i po letech, kdy je nikdo neobdělával, v krajině stále znát. Poutníci postáli u jednoho z nich.

V historii jeho země bylo mnoho malířských mistrů, Jeroen Bosch, Rubens, Rembrandt van Rijn, všechno klasikové, obdivovaní, zbožňovaní. Jen témata se měnila, bohové, obrazy biblických postav, rytíři s meči... ale to Vincentovi už nepřipadalo zajímavé. To podle něj nebyl ten život, který cítil, ten život, který chtěl zachycovat na papír, ten život, který mu byl blízký.
Nechtěl malovat pány ve španělských límcích, žádné noční hlídky ani pekelná zjevení. Dokonce ani idylická zobrazení venkova, byť to mu bylo blíž.
Ne, on chtěl překovat meče pánů v srpy a pluhy obyčejných lidí plahočících se na poli.
Protože to byl ten opravdový život.

Když chansonští zjistili, že je mistr Hjalmar podvedl a že celou dobu plánoval věci tak, aby na jejich hradě Mandala vznikla, byli tak roztrpčení, že jim nestačilo Mandalu jen zapečetit.
Začali ji nenávidět.
A byla to právě Elvíra Sánchez, ta, jež se Mandaly od začátku nejvíc bála, komu začalo být mladičké a hned už umlčené Mandaly líto. Chodívala si sednout na její obrubu, protahovala ruku mezi žebry magických pout, povídala si s ní, dokonce jí někdy broukala jako dítěti.
Mandala jí odpovídala tak, jak ve svém stavu mohla. Mlžnými obrazy.
A Elvíra zjistila, že se z nich dá úspěšně věštit.

Simbacca si chvíle, kdy pomáhal tátovi v jeho dílně, rychle oblíbil. Sice naprosto nechápal, podle jakého vzoru tam starší Wookiee kombinuje exotické dřevo nebo kov s lahvovým sklem, ale aspoň měli příležitost dohnat ta léta odloučení.
[„Napadlo tě někdy,“] nadhodil a vůbec ho neznervózňovalo, jak mu pár centimetrů od prstů krouží svářečka vedená slepcem a bývalým alkoholikem, [„že jednou přijde doba, kdy budeš moct všechny ty meče přestavět na zemědělský náčiní, protože zbraně už nikdo nebude potřebovat?“]
Champbacca si odfrkl.
[„Jo, to je v tomhle vesmíru hodně pravděpodobný,“] ucedil a další dvě hodiny se nad tou představou oba moc nasmáli.

Když mu bylo deset let, rozhodl se, že tohle není život pro něj. Nechtěl už mít s tou koulí hnoje zvanou Aerleon nic společného.
V osmnácti se sbalil a zmizel. Odnaučil se přízvuk. Zbavil se mozolů na dlaních. Dostal se na školu. Získal práci ve vládě. Byl vědec. Přestěhoval se na Capricu a předstíral, že nikdy nežil jinde. A přes dvacet úžasných let neviděl pole a nedržel v rukou pušku.
Za posledních pár dní se mu podařilo porušit obojí.
Přez mozoly a puchýře skoro nepoznával vlastní ruce. Když potom otevřel pusu a zaslechl svůj starý přízvuk, vlastně se ani nedivil.