DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

„Člověk člověka má milovat,” řekla
a dala mu kvítek pampelišky za ucho.
„I když ti budou říkat něco jiného,
tohle si pamatuj.”
....
Pirát tvrdil, že nemá domov,
ale kosmonaut věděl, že to není pravda,
že ho má, ale možná
by ho radši neměl.
Nikdy o něm nemluvil
a nikdy ani nechápal
kosmonautovu touhu
a lásku k domovu.
„Proč jsi nerad na Zemi?” zeptal se.
Pirát si potáhl z cigarety,
pak pokrčil rameny
a vydechl obláček kouře.
„Jeden druhýho má milovat.”
„Je plná války a nenávisti.
Taková ztráta času.
Už dávno je čas na mír.”
„Člověk člověka má milovat,” řekla Lilly

Když se sedláci sešli v saloonu, aby zapili úmrtí Svraštělýho Steva, panáky kořalky jezdily po barovým pultu jako splašený drožky. Ve tři ráno už tahle pijatyka nebavila ani hospodskýho, kterej obvykle za solidní tržbu obětoval i manželský radosti.
„Pánové, končíme!“ zavelel a pleskl Pidlovokýho Pipa mokrým hadrem. „Zaplatit a domů!“
Pip kývl a vysypal na pult hromadu starýho železa.
„Meče z doby kolonizace! Vykopal jsem je na poli!“
„Spletl sis mě se zastavárnou? Tady se platí v dolarech!“
„A co mám teda dělat?“
„Vím já? Odnes to do kovárny, ať ti z toho Rudy něco vyrobí. A teď ty dolary.“

Ležel na své nové posteli v bradavickém sklepení. Pozoroval pravidelné tvary kamenných kvádrů nad hlavou a jako by vnímal neviditelnou magii, která se v nich skrývala. Cítil se v bezpečí, alespoň na chvíli.
Zalezl jako myš.
Kde jsou jeho ambice.
Kde je jeho praxe čaroděje lektvarů.
Kde je jeho postavení.
Kde je prestiž privilegovaného spolku.
Kde jsou jeho ideály.
Kde jsou jeho sny.
Kde je jeho neposkvrněné předloktí.
Kde je jeho, musel si to přiznat, ztracená láska.
Vysněnou budoucnost nechal v troskách za sebou.
Zavřel oči. Čekaly ho dva měsíce volna.
A potom děti v lavicích a práce učitele lektvarů.

Přijde čas, kdy ti, co vyhledávali půtky, odloží zbroj, ti, co nechtěli slyšet, sundají helmy, ti, co vedli války, zahodí meče a ti, co kolem sebe krvelačně kroužili, se dají do tance.
Tehdy roztaví zbroj i meče a překují je v pluhy, vytrhají ze srdcí plevel, znovu osejí pole a nechají vzrůst, položí nový základní kámen, podají si ruce, pokorným slibem obnoví jednotu duší a darují se sobě navzájem. Mocní vyjdou z bašt, moudří pokorně sklopí pohled, hlupáci uvidí, co nechápali, a všichni se skloní před dítětem, které mění a je proměňováno, léčí a je uzdravováno, zachraňuje a je zachraňováno.

Willas Tyrell ležel opřený na lůžku, zničenou nohu měl zajištěnou dlahami a ve stanu bylo cítit makové mléko.
Neměl na turnaji co pohledávat, ale Mace Tyrell chtěl mít ze syna mladičkého rytíře. Oberyn srazil Willase čistě. Nemohl za to, že chlapci zůstala noha ve třmeni a jeho kůň zazmatkoval a spadl. Přesto cítil vinu.
„Prosím, posaď se,“ vyzval ho hoch.
„Jsem rád, že jsi přijal mého mistra.“ Oberyn kývl k jeho noze.
„Mistr mého otce ji navrhoval uříznout,“ vysvětlil vyčerpaně chlapec. „Děkuji.“ Podal mu ruku.
Jeho díky byly absurdní. Oberyn se málem dal do neveselého smíchu.
Nabízenou ruku však stiskl.

“Woode! Jdete zase pozdě z tréninku! To už je druhé porušení školního řádu v tomto týdnu! Zítra máte školní trest. Všichni. U mě!” McGonagallová odpochodovala z chodby a zanechala za sebou bandu Nebelvírů s šokovaným výrazem.
“To je v háji!”
***
“Takže, za trest budete uklízet. Zametete kompletně tuto chodbu,” ukázala na nejdelší chodbu v celých Bradavicích.
“A čím přesně to máme udělat, paní profesorko?” optal se Oliver, tušící nějakou lotrovinu.
“Máte přece košťata, tak si pro ně doběhněte, za pět minut ať jste zpátky, tak hybaj do práce!” Nebelvíři vyrazili pro košťata. McGonagallová si mnula ruce. Tohle se jí povedlo.

Tatínek pyšně obhlédl čtyřicet za sebou vyrovnaných pluhů. Nebylo to jednoduché, ale dokázal to. Nevěděl přesně, na co je synek potřebuje, tušil však, že na něco velikého. Jen proto dokázal sousedy umluvit, aby pluhy půjčili.
Celou noc zněl kovárnou rachot perlíku a sykot měchů. Otec se neodvažoval vstoupit.
Ráno vyšel Mikeš, usměvavý, s obrovským sochorem přes rameno.
„Promiň, tatínku, kousek mi chyběl. Přibral jsem tvůj meč, stejně jen visel na zdi. Je skvělý, koukej.“
Rozmáchl se, provedl předpisovou kladivářskou otočku a…
Ujížděli tiše, ve dne v noci, jen aby je vesničané, kterým sochor z jejich pluhů zbořil i kostel, nechytili.

Prcek má nejradši Můstek, dneska ale pomáhá Polírovi na Náměstí Míru šrotovat železo. Na Můstku žije Slepý Tom. Má krásný hlas. Polír moc nemluví, často chrchlá a rudě plive na koleje. Prcek se Políra trochu bojí. Slepého Toma se nebojí nikdo. Prcek miluje jeho příběhy o světě nahoře, i když neví, co je tráva, nebe nebo motýl. V Tomových příbězích všechno zničily příšery.
„Budu mít zbraň, až budu velký, a zabiju příšery,“ řekne Prcek nahlas.
„Troubo," plivne Polír na hromadu šrotu, „z čeho si myslíš, že tu děláme všechny ty lžíce, misky a hrábě? Příšery nejsou, Prcku. Jsou jenom lidi.“

„Nevěřil bys, že všem zmizely zbraně, jako by se do země propadly. Stráže chodí po nádvoří bez mečů a ti v bráně nemají kopí,“ řekl směrem k Erestorovi, který se shýbal nad svou zeleninovou zahrádkou.
V jednom záhonu rašily fazole a dnes už měly i tyče, aby měly po čem šplhat.
„Erestore, to jsou kopí!“ vykřikl zděšeně Glorfindel.
„Ano, je doba míru. Tady mají lepší využití,“ vysvětlil nevzrušeně.
„A tohle je meč u toho rajčete!?“
„Rajče keříkové není příliš odolné proti větru a opora se mu hodí.“
„A tady je trpasličí sekera z Elrondovy pracovny!"
Glorfindel vypadal, že dostane mrtvici.

Noc 5. června 1944. Přípravy vrcholí. Na její palubu nastupují příslušníci 82. výsadkové divize, známé jako All American. Když jsou všichni na palubě, pomalu roluje se svými kolegyněmi na vzlet. Stoupá temnou oblohou. Před ní visí hustá oblačnost. Jsou 2:30 ráno 6. června a výsadkáři na palubě dostávají znamení k seskoku. Otáčí se a vrací se přes pláž Utah.
Píše se rok 1946. Právě vyjíždí z hangáru Avia. Lavice pro výsadkáře nahradilo 21 sedaček pro cestující. Těm se uzpůsobilo i vnitřní vybavení kabiny. Dostala také nové jméno. Z C-47 se stala DC-3 pod imatrikulací OK-XDM, létající nyní pro Českoslovesnké aerolinie.