Ponoření

Doteky černého provazu. Jemně se sune po zápěstí, stahuje ruce k sobě. Okolo a mezi rukama. Pevně, ale ne moc.
Druhý konec toho záchranného lana připoutá k tyči. Nahoru. Možná mě budou bolet ramena. Kdybych měla sílu si to uvědomit.
Jsou to jen doteky. A slova, ale ty se stejně mění ve vlny, co laskají kůži, co hladí. A občas seknou.
Jako rákoska, co někde vzadu zanechá pár červených pruhů.
Ale kde je vlastně vzadu a vpředu? Kde končí svět a kde začíná? Kde je nahoře a kde je dole?
Jsem úchyl?
Ne, jen visím na svých svázaných rukách.
Šťastná.