DMD č. 9. pro 9. 4. 2016. Téma: Stopy korýšů

Byly toho plné noviny – lupiči vykradli místní muzeum. Titulky hlásaly: „Místní policie bezradná, detektiv z okresu vyšetřuje.“
Inspektor Johny Bouchačka dorazil do městečka v pondělní podvečer. Rychlá prohlídka místa činu odhalila otisky holin v záhonu před muzeem a zapadlé zahradní nůžky.
V úterý vyrazil do hospody na rohu. Výslech místních gaunerů mu prozradil, že nůžky pocházejí z místního supermarketu pro kutily.
Ve středu prošel všechny kontejnery na spojnici supermarketu a muzea a našel zablácené holiny.
Ve čtvrtek chuťovou analýzou bahna z holin došel do opuštěné pískovny v zahrádkářské kolonii.
Páteční noviny přinesly titulky: „Detektiv Johny Bouchačka odkrývá gang pašeráků zkamenělin.“

Slunce už zacházelo za střechy londýnských domů, když se dva přátelé vydali na večeři k lady Shackletonové.
„Poirote,“ zastavil se Hastings uprostřed ulice. Hercule Poirot se otočil.
„Copak, příteli?“
„Já jen… Nevím, jak to jen říct. Ten bryndák, co vždycky nosíte, nedělejte to. Vypadáte směšně.“
„Směšně?“ divil se Belgičan.
„Ano, směšně. Alespoň jednu večeři si ho neberte.“ Apeloval Hastings, ale detektiv jen zakroutil hlavou.
„Umažu si frak…“
„Prosím.“
„Dobrá tedy,“ souhlasil neochotně Poirot. „ale jen kvůli vám.“
Lady Shackletonová podávala výtečného humra na víně, na něž bude Londýn ještě dlouho vzpomínat.
Především kvůli flekům, jež zbyly na fraku Hercula Poirota.

"Nikde, podotýkám, nikde nedostane člověk tak dobré krevety," prohlásil sir Walter a náležitě mlasknul. Pěstěnými prsty rozlomil poslední krunýřek a zakousl se.
"Pravda," protáhla Elizabeth.
"Teď, omluvte mne, se zajdu před návštěvou upravit."
"Jistě, dítě. Ale pospěš si. Lady Dalrymple nesmí čekat. Já už jsem svůj nový brokát oblékl," elegán zkontroloval svůj odraz v zrcadle.
Nikdo jiný mu nevěnoval pozornost. Elizabeth zmizela do šatny. Anne rozmlouvala s číšníkem.
"... a prosím, zabalte je pořádně."
Sir Walter roztržite pohlédl na hodinky. Je čas! Rychle...
Zavadil o vidličku.
Anne a chudičká Mrs Smith se tomu divadlu nad hostinou ze zbytků ještě mnoho nasmály.

Malý šedavý tvoreček běžel jemným pískem a nechával v něm rýhu, dokud nezmizel ve skulině staré zdi. Pak bylo ticho a nic se nepohnulo.
V přednáškovém sále v dutině zdi staré knihovny bylo rušno. Hlavní řečník právě končil myšlenku.
„A nejsme žádní nudní brouci! Jsme vyšší korýši! A proto vás vyzývám, bratři a sestry, chovejme se podle toho!“
Shromáždění souhlasně zašustilo nožkama a krunýři a chystalo se zahájit volnou diskusi.
Pak se ozvala rána a někdo odloupl kus ztrouchnivělé omítky. Svinky se rozběhly sem a tam do úkrytu a v prachu a písku po nich zbyly křehké obrazce jemných rýh.

„Nechte si chutnat,“ popřál mi číšník poté, co mi položil na stůl polévku. Při objednávání jsem se ptal, jestli obsahuje celer, protože jsem na něj byl alergický a byl jsem ujištěn, že do vývaru celer opravdu nedávají. Protože se už oprávněně bojím, nejprve jsem polévku očichal. Celer má totiž dost charakteristickou vůni, takže ho poznám. Byl tam. Sice jen malé množství, ale cítil jsem ho. Pro jistotu jsem zkusil nabrat na špičku lžičky a ochutnal. FUJ. No když může mléko obsahovat stopy korýšů, tak proč ne vývar celer. Číšník to okomentoval tím, že na 50l vývar byl jen jeden celer.

Holčička s lupou leží na pláži a urputně zírá do písku. Právě je odliv, vlny jen lehce šplouchají a omývají pobřeží.
S každou vlnou se holčička jako hádě plazí dál a dál směrem k vodě.
“Co to děláš?” ptá se maminka.
“Sleduju,” vysvětlí holčička a posune se zase o kousek.
“A koho?”
“Korýše.”
“A kam jdou?”
“Zdrhaj do moře,” zatřese holčička pěstičkou.
“V moři jsou přece doma,” chlácholí ji maminka. “Chtějí se vrátit do pelíšků.”
“Ne!” Holčička bouchne pěstičkou do písku. “Nemůžu je nechat utýct!”
“A proč?” ptá se maminka.
“No protože taťka říkal, že je budeme mít k večeři.”

Jednou se Alfréd odtrhl od počítače a kouknul se do zrcadla. "Ty, Benedikte, nezdá se ti, že jsem nějak ztloustl?" zeptal se. "No, asi ne." odpověděl Ben - nemohl mu říct "Freddie, ty jsi tlustej jak prase," že? (S jeho životním stylem kafe, práce, fast food, práce, kafe, Benedikt, kafe, práce, práce, tomu tak ale docela bylo.) "Možná bych mohl zkusit nějakou dietu." ignoroval Benediktovu odpověď Alfréd a začal googlit. "Co třeba paleo? To zní zajímavě...Počkat, to je nějaká dieta pro paleontology? Kde jíš šutry s otiskama? Tak do toho nejdu."
A tak zůstal Alfréd s hamburgery od vedle navždy.

„Zaměřte nyní svou pozornost na následující expozici,“ ohlásily reproduktory.
Tsh-ikk otočil hlavu.
„Exponáty, které uvidíte, pochází z tzv. Raného Acidického období, konkrétně z periody Velerozpouštění. Pro lepší představu, to je asi pět set milionů Cyklů zpět, což činí asi miliardu Obratů.“
Všeobecné uznalé zašustění.
„Vzhledem k nedostatku archeologických zdrojů z období Po Acidizaci jsou tyto nálezy velice vzácné.“
Nedočkavé cupitání.
„Jedná se pravděpodobně o otisky zbytků těl tvorů, řazených mezi pra-korýše. Tato slepá větev do počátku období Acidizace nepotřebovala vnější kostru.“
Opona se otevřela. Všech dvacet Tsh-ikkových dětí obdivně zacvakalo.
„Povšimněte si redukce chůzeschopných končetin na dvě a absence tykadel.“

"Mami, co bude k večeři?"
"Pizza, Zdirádku."
"Jaká?"
"Frutti torrente."
"Tu neznám."
"Však uvidíš."
A Zdirádek skutečně překvapeně zírá na raky v pizze.
"S tatínkem jsme si kdysi v Itálii dali pizzu frutti di mare, čili plody moře, a jak nám chutnala! Tady na chatě ovšem moře nemáme, takže se musíme spokojit s plody potoka, tedy frutti torrente. A to jsou ti raci", vysvětluje Jenovéfa. A dodá:
"Neošklíbej se a jez. Nebo ji dám těm kolemjdoucím turistům, vypadají ušle a hladově."
"To nevím, zda by si dali", ozve se Pankrác, "to budou Korýši a kanibalismus by se jim asi příčil."

Dračí tělo dopadne na zem.
Vůle, která držela proměnu při vědomí, zmizí.
Zlaté vlasy se rozprostřou na šedé skále.
"Bianco!"
Nic.
Ticho.
Jen slabý tlukot srdce prozrazuje, že ještě není vše ztracené.
"Neboj se, všechno bude dobré."
Zbožné přání šeptané do jejích vlasů.
Myšlenka, která má uklidnit.
Bezúspěšně.
Opatrně vytáhne kopí.
Zná ho.
Pomáhal ho stvořit.
Za časů, kdy věřil.
Za časů, kdy doufal.
Bláhově.
Už si ani nepamatuje, co všechno použili.
Magii, stříbro, korýše...
Vždycky mu to připadalo zvláštní.
Jediná stopa, těch prokletých korýšů stačila, aby se jejich rány nezacelily.
Ironie.
Nejmenší stvoření, co znal, dokázala ublížit těm největším.