DMD č. 5. pro 5. 4. 2016. Téma: Ten musí jít z kola ven

Naše Medusa ustala v pohybu, začali jsme křižovat. Čekáme.
Dlouho se nic neděje, hoši jsou však na čekání zvyklí.
Náhle povel k palbě, okamžitě proveden. Následuje rozkaz – ponořit.
Rychle klesáme.
Nenadálý tvrdý náraz. Pak druhý. Padáme jeden přes druhého…
Hlásná trouba je plná vody, zkouším se dovolat jiných komor- marně.
Uvízli jsme v hloubce 39 metrů. Kyslíku zbývá na 4 hodiny.
Spásný nápad- vyplujeme ven torpédovou komorou. Za pokus to stojí. Vysílám hochy jednoho po druhém...
Pak mi vyvstává na mysli otázka: jako velitel torpédové komory musím zůstat poslední, kdo mě vyšle komorou nahoru? Jak sám vyváznu z ocelové hrobky?

Bitva byla vyhrána. Hostina tomu však příliš nenasvědčovala. Prapory zakrývalo černé sukno, v sále převládal odměřený chlad.
Král zemřel, jen ti, kteří byli zainteresováni věděli, jak dobrovolný jeho odchod byl.
Mně to bylo jedno. Upíjel jsem z poháru a bavil se představením, které se tu odehrávalo.
Zaznívaly přípitky na počest mrtvého, chvála jeho úspěchů, ale za tím vším byl jen bezcitný kalkul kdo z koho.
Kdo ze smrti panovníka vytěží, kdo ztratí. Kdo bude do roka zahřívat lože královny vdovy, kdo uzurpuje trůn.
Byli tu i tací, kteří po hostině zmizí, opustí v tichosti království a půjdou z kola pryč.

Psoun Carlos rázně chodil po místnosti.
„Je otázkou cti famiglie, aby se ubránila vnitřním rozporům. Víte, že porady nesvolávám často,“ štěkl a loupl pohledem po Drsňáku Igorovi, který provinile schoval pod stůl román Betonové polobotky vášně.
„Přijetí toho... novýho,“ ztišil hlas, „jsme odhlasovali. Ale tohle nebude fungovat. Vzpomeňte si na Kapulety,“ zahrozil.
Drsňák Igor radši odolal pokušení doplnit Carlosovo vzdělání v klasické literatuře.
„Zkrátka: Podle mě k nám nepatří. Stejně je to jen bratranec!“
„Typická fáze stormingu v malé sociální skupině,“ podotkl Mlíkonabradě Kid.
Psoun Carlos rozdrtil v zubech doutník.
Co Mlíkonabradě začal studovat psychologii, měl chuť jít do důchodu.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si nešiel dole do dediny. Konkurza sa ti tam dnes koná.
- Konkurz? A aký?
- A vari nevieš, predseda výberové konanie na vrátneho vypísal.
- A to sa mu vari aj niekto prihlásil?
- Veruže prihlásil. Celá hromada ti ich tam prišla. Tak predseda vyšpekuloval jednoduchú metódu na výber. Dokola ich postavil a potom už len začal: Aka fuka funda luka… Na koho to vyšlo, ten musel z kola preč a kto ostal, tak robí vrátneho.
- A kto ostal?
- Neuveríš, ale Malý Dodo.

Kriminálníci to nemají lehké. A to i když jen sedí v cele. Všechno to vlhko, špína, potkani, zima a to nekonečné čekání, až budou soudit vás. Říkám soudit, ale celé to spočívá pouze v tom, že vás strčí na nějaké mučidlo a dokud neřeknete, co chtějí, nepřestanou a vy řvete a řvete... A samozřejmě většinu vězňů pak natáhnou na kolo a nechají je živé napospas dravým ptákům. Ale jestli si myslíte, že v tomto neduchovním prostředí už nedokážeme myslet na Hospodina, mýlíte se. Pokaždé, když uslyšíme, že další vězeň opustil kolo, všichni společně poklekneme k tiché modlitbě za jeho duši.

Celé krachující městečko vkládalo do té návštěvy všechny naděje.
Miliardářská vdova jistě nezapomněla na svůj domov a známé.
A přislíbila jim nadílku přímo omračující.
Ovšem ne zadarmo. Za život jednoho z nich.
Milence, který ji kdysi odvrhl a pošpinil.
Vražda? Nejsou přece gauneři. Nikdy, raději zůstanou počestně chudí.
Nějak to dopadne. Třeba jen žertovala.
Proč se trochu neodvázat aspoň na dluh? Peníze přece budou… někdy…
No, zachoval se ošklivě, to ano.
Bojí se jich? Proč? Černé svědomí?
Co kdyby odešel? Sledovali ho.
Bída, dluhy a bohatství nadosah.
Kdyby tak někdo…
Je to mizera.
Přijmou?
Ale půjdou do toho všichni?
Všichni.

„Doktore!“
„Mhmm?“ nacvičeným pohybem se William Hartnell otočil nasazujíc doktorovský výraz. „Ano, můj chlapče, co...?“
Zmlkl. Široko daleko nebylo nadšené dítě, jen malý komický mužík fixovaný na otazníky.
„...chcete?“
„Díky Vám celý svět Pána času... ožívá“
K malé dramatické odmlce dodal mužík tajemný úsměv. Seděla by mu role Doktora. To Williamovi připomnělo dnešní rozhovor.
„Nebojte, Troughton bude důstojným nástupcem. Ale vy budete vždy ten první, nepostradatelný.“
Jak ví, kdo ho má nahradit? Ale kompliment Williama potěšil - skoro jako od Verity. Pak si vzpomněl. Tohoto muže už kdysi potkal. Nebýt několika vhodně zvolených slov na toaletách, roli by byl William nevzal...

Řekl jsi, že to bude jen na chvíli
že se za chvíli vrátím
ale už je to sedm dní
jsem pryč navždy
Řekl jsi, že já nejsem ta
která to prohraje
ale už je to sedm dní
jsem ztracená
Řekl jsi, že to urovnáš
že mi dáš sílu dál žít
ale už je to sedm dní
a já prohrála
Řekl jsi, že mi dáš víru
která se neztratí
ale už je to sedm dní
sešla jsem ze stezky
Řekl jsi, že se zas vrátím
že mu dám polibek na čelo
ale už je to sedm dní
jsem na druhé straně

"Všichni jsou tam super akční, ona je jenom DJ."
Přes sněhovou vánici nebylo vidět ani na krok. Ale nějak se do porodnice dostat museli.
"Oproti ostatním je strašná slaboška."
Auto přistálo na střeše. Magnus to nepřežil. Riley praskla voda.
"Je tam akorát do počtu!"
Holčička se narodila zdravá. Tatínek je mrtvý. Maminka rozbila pěstí okno, aby se dostaly ven.
"Ji mohli rovnou vystřihnout. Udělali by líp."
Riley necítila už nic. Zima byla příliš velká. Nikdo jim na pomoc nepřijde. Ještě dalších pár kroků. Bílá tma je obklopovala. Na stehnech cítila teplou krev. Děťátko zabalila do svého kabátu. Holčička přesto nepřežila.

Ke spánku mě kolébaly Hunger Games. Usnula jsem o půl třetí.
V řečtině jsem četla jako hotentot. Démosthenés by mi stoprocentně nerozuměl.
„Tak, teď bych byla ráda, kdybyste se mi představily vy.“ Prázdný pohled. „To mám jako říct svoje jméno?“
„Píšeme teď takovej cool bonus. Téma je Syn trpasličího muže. Teda Sen... jsem chtěla říct.“
„Máma by mě asi živila, ale já jsem na to moc drzá. Hrdá, hrdá, sakra!“ Úpění.
„Čte Smrtijedka. Od verše 43.“ Ticho. „Čti.“ „Cože, proč zase já?“
A nakonec jsem si do oka vetřela bylinný masážní gel s hřebíčkem.
Jsem v jednom kole. Ale zapletená.