Hostina

Fingolfina, strýce mého,
pozval otec k hostině
„Jen se posaď, Nolofinwë,“
usmívá se nevinně.
Pak sloužící posmutnělí
nosit začnou talíře,
na nich chléb, sůl, cibule kus,
je to málem k nevíře.
„Netušil jsem, Fëanore,
že tak chudý je tvůj dům,
Finwë, král, snad založí tě,
zmínil bych se rodičům.“
„Jen strach neměj, bratře drahý,
živíme se svitem hvězd,
uměním a poezií.“
„Tedy bratře, všechna čest.“
Strýc opustil velmi kvapně
vyžranou síň hodovní,
v očích otci rozzáří se
dva plameny pochodní.
„Moc zdvořilý tedy nebyl,
opustil nás málem v klusu,
však teď ale když je v trapu,
dopřejem‘ si, chlapci, husu.“