Star Wars: the Clone Wars

Za poslední rok se z Tipoca city stala poloprázdná, skomírající skořápka sama sebe.

Zatáhl za páčku a doufal, znovu a zbytečně, že poteče teplá voda. Co nejrychleji se umyl a usušil, myšlenkami už u sebe na ošetřovně s hrnkem čaje.
Praštil do tlačítka otevírání dveří.

Nic.

Zkusil to znovu. Technika občas potřebovala trochu přemlouvání.

Nic.

Žádný z obvyklých triků nefungoval.
Povzdechl si. Když ho kdysi přeřadili k medikům, nenapadlo by ho, že jednou bude mít mozoly od páčidla.
Protáhl se na chodbu. Na upršené obloze za oknem se rýsovaly stíny křižníků.
Třeba dorazí někdo, kdo to tu dá do pořádku.

Když zazvonil holohovor, lakoval si zrovna komandér Fox nehty na hlídkařskou červenou. Poslepu zmáčknul tlačítko Přijmout.
"Coruscantské kafilerie, denně čerstvé na váš stůl, jak můžu pomoci?"
"CC-1010, proveďte rozkaz 66," zavrčel známý hlas. Ve Foxovi hrklo.
"Ano, pane," zasalutoval a zavěsil, než stihnul plácnout něco dalšího.
"Ty, Thorne, kterej byl 66?"
"Eee?" Chvilka ticha. "Kancléře nahradil dvojník, ignorujte veškeré další rozkazy a střílejte bez varování, myslím. Proč?"
Fox si rozčileně foukal na nehty. Pod rukavicemi se to všechno zase oloupe. "Máme práci."

Čip v jeho hlavě bezmocně zapraštěl. Ani kaminonská technika nepřežila tři roky kofeinu, alkoholu a ran do hlavy.

Všichni předpokládali, že teď už budou poslouchat na slovo. Dokonce i oni sami.

Noční můry o misi bez cíle a jména zmizely, protože už věděli, kdo byl jejich nepřítel. Nahradily je ty, kde tváří v tvář svým generálům dokázali zvolit jinak.

Leftyho budila ze spaní stejná vzpomínka jako zbytek Coruscantské hlídky - jak bez pohnutí stojí, zatímco komandér Fox umírá za jejich omyl Vaderovou rukou.
Vydržel bez spánku týden, než si zabalil těch pár věcí, které mu patřilo, a zmizel do noci. Věděl dobře, že ho nikdo nebude hledat.
Nikdo nehledal ani ty, kteří udělali poslední krok z horních pater města.

Rachťáci nebyli nijak těžký nepřítel. Stačilo držet spoušť a kosit je jako na střelnici.
Přechod na další úroveň.
Záblesk zeleného světla. Úšklebek na generálově tváří. Vystřelil, a Jedi se zhroutil k zemi.
Přechod na další úroveň.
Konečně mohl zastavit a nadechnout se. Vzduch byl cítit roztaveným plastoidem.
Střela z blasteru ho škrábla do ramene. Otočil se. Žádní rachťáci, jen ostatní klony.
"Co blázníte?"
Problém s propojením implantátu. Opakovat.
"Zipe, to jsem já, nevidíš?"
Životní funkce nestabilní.
CT-3568, pokračujte.
Zvedl blaster. "Zipe, prosím…"
Další střela ho zasáhla do břicha.
Kriff!
Opovaž se to vzdát, CT-3568. Už jsme do tebe investovali dost…

"Je tu snad nějaký problém?" řekne důstojník. Nezní to jako otázka. Zní to jako varování.
Je to složitý cíl - bývalý elitní voják, který už nemá co ztratit. A Imperium ho chce řešit neoficiálně, to samo o sobě znamená riziko.
Je to vod. Dots ho nezná osobně, ale už o něm slyšel. CT-7567.
Dots odloží datapad. Doufá, že se mu netřesou ruce. Zavrtí hlavou.
"Nemám zájem."
Důstojník tázavě zvedne obočí.
"Nenechám se zabít za almužnu."
"Nemyslím, že máte na výběr, CT-3571."
Na vteřinu ztuhne. Jen na vteřinu.

Zvuk blasteru se v tom hluku ztratí. A stejně už dávno chtěl změnit brnění

…protože jeden umí číst a druhej psát!

Teda takhle mrtvý publikum jsem naposledy zažil v Chrámu.
Moc brzo? Ale no tak, vždyť už je to měsíc. Myslel jsem teda, že to bude jiný svět, to naše Impérium. Přitom je všechno při starým. Chápu, přelepovat na všem logo Republiky, to se trochu prodraží. Ale co kdyby Imperátor všem nasadil do hlavy, že už je hotovo? To by zvládl, když je…
Ahá. Chápu. Neříkat to slovo na S. Ani to druhý. Jasně. A ty blesky ze senátu, to je jen statická elektřina…

Nešahejte na mě! Máme přece svobodu slova…

(Tlumený zvuk blasteru)

Nešlo ani tak o ten poslední rozkaz.
I když to s každým dnem dávalo menší smysl, Zip si pořád dokázal obhájit, co udělal.

(Musel ochránit Republiku. Republiku, která už ani neexistovala.)

Ale čím dál víc času trávili na základnách, hlídáním věcí, o které už nikdo nestál, zbytečnými úkoly, jen aby nevyšli ze cviku.
Šeptalo se o úplné restrukturalizaci armády.
Zapa odveleli někam daleko, a tu poslední noc mu zase jednou brečel v náručí.
Na příští misi zůstal Zip pozadu, zbroj zahrabal pod stromy a ukradl civilní šaty.
Nevěděl, jestli ho venku nečeká jen popravčí četa.

Krok do prázdna. Pád důvěry.

“Říkali to kluci, co pomáhají v jeslích!”

Hush se pousmál. Stejné věci slýchal, už když ještě nosil modrou. Nějaký mir'sheb to tenkrát rozšířil, aby na něj zbyly ty dobré proteinové tyčinky.
“Musíš kouknout na kód výroby. Když to začíná C, tak je to recyklovaný!”
Vlastně ho to uklidňovalo. Přes všechny změny, přes to, že Republika byla najednou Impérium, se na Kaminu pořád vyprávělo o klonech, kteří věčně bloudí nocí, o vode, kteří viděli budoucnost, a jídle, které nebylo jídlo.
“Co jinýho myslíš, že budou dělat s mrňatama? Čekat na další válku?”

Jen některé historky v poslední době zněly nebezpečně pravdivě.

Jediové zradili.

Zap se zarazil v půlce slova. V mozku se mu rozlilo studené soustředění. Sevřel blaster, až mu zbělely klouby.
Zip měl vztek. Celou válku za ně nasazovali krk, a teď… Nezastaví se, dokud neuvidí generála s dírou v čele.
Hushovi to nedávalo smysl, ale na tom nezáleželo. Jeho zajímala ošetřovna a zranění.
Dotse na vteřinu bodlo někde pod jizvou na spánku. Vzpomínka na něco, co bylo dávno pryč.
Lefty se konečně dostal do bitvy. V Senátu místo na separatistické planetě, ale srdce mu z toho bušilo stejně.

Hra skončila. Jen nevěděli, že nejsou vítězi ani poražení. Jenom figurky.