Ze života (nikoliv mého)

Už pár dní se nějak necítím ve své kůži. Ne že bych věděla, jak bych se cítila v kůži někoho jiného, ještě nikdy jsem to nezkoušela, ale ve své se teda fakt necítím. Občas nějaké to mravenčení, pak brnění, ledový chlad nebo návaly horkosti…
Den za dnem míjí a moje pocity jsou stále méně a méně příjemné…
V posledních třech letech se to opakuje s železnou pravidelností a nemá to co dělat s ročním obdobím.
Dnes je to obzvlášť silné. Bolení břicha, závrať, bušení srdce.
Nastává den Dé, hodina Há.
Začátek zkoušky z Teoretické elektrotechniky a invaze nepříjemných fyziologických pochodů…

"Jsem nesmrtelný!" Proběhl kolem malého Puňty jeho bláznivý strýček Rex. Za chvilku Puňta uviděl svojí maminku, a ptal se jí: "Maminko Akélo, je strýček Rex vážně nesmrtelný?"
"Kdepak, maličký. To on si ale zrovna myslí, že je pánem času."
"Jak je to možné?"
"Dneska se tvůj strýček opět díval na Doctora Who, a Doktor se regeneroval. Když pak šel ven, nedával pozor a vešel do silnice, zrovna když jelo auto. Naposledy před nárazem, který ho pouze odhodil, viděl světla a pak se probudil v bahně, špinavý. Když se uviděl, usmyslel si, že se regeneroval a je Pánem času." Povzdechla si.

Můj milý hochu,
pamatuješ svého strýce trochu?
Měl kdys takový sen
nezmizet ze země jen...
Přál si nezemřít, usilovně,
makal kvůli tomu v posilovně.
Jedl zdravě a hodně pil,
ráno a večer pečlivě se myl.
Stáří na něm však již bylo znát,
na houby mu bylo něco si přát!
Modlil se, uctíval bohy,
objímal vzrostlé hlohy.
Zoufalý ve své marné snaze,
napadlo jej, že smrt jej spase.
Nebudu chodit kol horké kaše,
obchod se smrtí pán ten spáše,
že nikdy neopustí povrch zemský
a stále uvidí jej lepý ženský.
Nikdo však věčně nežije,
duch je z něj nyní - konec série!

V lesíku u řeky žil odvážný Střízlík. Sýkorka Modřinka byla jeho ženou. Měla ho ráda a udělala, co mu na očích viděla. I doslechl se jednou Střízlík, že nenasytný Orel z druhé strany řeky si chce lesík zabrat. Rozhodl se tedy, že půjde lesík bránit. Sýkorka mu do ranečku zabalila sušené žížaly pro strýčka Příhodu a Střízlík odletěl. Bránil řeku dlouho a statečně, až si ho všimla Labuť. Střízlík se jí zalíbil. Naparovala před ním peří a pěla ódy na jeho odvahu, až Střízlíka dočista omámila. Zapomněl na Sýkorčinu dobrotu. Zůstal s Labutí a k Sýkorce se už nikdy nevrátil.

Společenský večer odborné akce je v plném proudu a Lutobor se konečně osměluje vyzvat k tanci hezkou účastnici.
"Smím prosit?", táže se a ona kývne.
"Lutobor Šabršula, jméno mé", představuje se na parketu.
"Neznámá", odvětí ona.
Nějaká netykavka, myslí si Lutobor, nicméně trpělivě pokračuje v konverzaci. Po taneční sérii spolu oba končí u baru, kde záhy nastává obrat.
"Víš co, Lutobore, říkej mi Filoméno."
"Díky", praví Lutobor a po přípitku na tykání se osměluje:
"Ještě neznám tvé příjmení..."
"Ale znáš."
"Pravila jsi: neznámá."
"Ano, Neznámá, jsem Filoména Neznámá jako ty jsi Lutobor Šabršula", praví Filoména a oba se tomu rozesmějí.

Byl vymodleným potomkem svých rodičů, kterým se dlouho nedařilo počít. Od mala ho zahrnovali jenom tím nejlepším a dělali pro něj vše, co mu na očích viděli. Jakožto jedináček měl veškerou pozornost svých rodičů a vždycky byl pro ně na prvním místě.
Tak to byl po celých deset let. Poté maminka najednou znova otěhotněla. Doma se všichni radovali, i chlapec. Jen že to tehdy netušil, co se stane, až se malé narodí.
S příchodem sourozence se mu začal pomalu rozpadat celý svět a jistoty, na kterých do té doby stavěl. Ano, po narození malé sestřičky, byl odsunut na vedlejší kolej.

Trvalo mu to dlouho. Tím myslím fakt dlouho. Ke konci už začínal špulit ret, funět a vůbec se tvářil divně. Já teda uznávám, že v tomhle směru nejsem tak sečtělej jako ostatní, ale dokonce i mně to přišlo nějak směšný. Hrbil se a rudnul a do toho začalo pršet. Hodně. Jakoby se do tý záležitosti vložilo nějaký božstvo, co to taky považuje za trapnost, kterou je záhodno stopnout. Nebo aspoň přerušit.
„Už to bude,“ hekal.
Tvářil se jak idiot. Nevím jak ostatní, ale já ho měl plný zuby. Jenže vysvětlete skautskýmu teoretikovi, že rozdělávat oheň třením vlhkých dřev je fikce!

Omyté vepřové maso z kýty rozkrojíme po vlákně na dva kusy a potřeme je česnekem utřeným se solí.
Tření česneku mi vůbec nejde, protože to neumím a nejsem dost trpělivá. Místo toho česnek radši prolisuju a se solí smíchám. Co dál?
Rozehřejeme v kastrole sádlo a maso na něm osmahneme…
Zase budu mít poprskané obkladačky kolem sporáku.
Do sádla přidáme drobně nakrájenou cibuli…
Proč jsem si před vařením malovala oči?
…a rychle ji osmahneme, zaprášíme moukou, podlijeme octem a vývarem…
Nemám vývar! Mám Masox? Cože? To není všechno? Uvařím raději něco jednoduššího. Ale co s tím utřeným - vlastně prolisovaným - česnekem?

Hlavu vzhůru. Hlavně si nevšímej těch lidí...
„Mami, co to dělá?“
„Nech ji být.“
„Ale proč tam leží a bručí?“
„Někteří lidé to nemají v hlavě v pořádku. A potom se chovají poněkud jinak, víš?“
„A proč tam leží? Co když je jí špatně a ona se nemůže hýbat?“
„Tomášku! Nechoď k ní!“
„Paní? Není-“
A teď toho mám dost. Nejenže si Kiara usmyslela, že chce na kašel bylinkový čaj, ona dokonce chce podbělový! Takže už hodinu lezu v parku po zemi a hledám podběly.
„Vypadni, nebo tě nakrájím do polívky!“
„Mamí, ona zlá!“
Asi mezi dětmi nebudu příliš oblíbená...

Odhodlávaly se k tomu opravdu dlouho. Velmi se bály, ale nechtěly už déle čekat.
***
Když se další den sešly, srdce jim strachy málem vyskočila z hrudi. Přesto udělaly přesně to, na čem se domluvily. A daly si letmý polibek na rty.
Pohledem zkontrolovaly okolí. Žádná reakce.
Usmály se. A odcházely klidnější. Ruku v ruce.
***
„Mami, tati…" zamumlala Monika, s pohledem upřeným k zemi, „My se máme rády.“
Prsty propletla s Lucčinými a čekala na ortel.
„A to je jako novinka?“ zasmál se táta. „Dyť bylas dřív lesba jak já heterák.“
Děvčata se na sebe nechápavě podívala, ale nekomentovala to. Radši.