Ze života (nikoliv mého)

Jinak suchou učitelku čédiny tentokrát blahořečil.
Musel sebrat odvahu, aby se vůbec domluvili. Souhlasila. Pohotově, stručně, jako by nic. Ale na obědě byla zamyšlená.
Sešli se v cukrárně, koupil jí horkou čokoládu. Našla si místo u výlohy, koukala se ven.
"Tak začnem. Narodila ses?" Chtěl využít příležitosti a prostě něco vědět.
"Narodila, obviously," sesunula se v křesle níž.
"Vyrostla jsi?"
"Tak akorát."
"Come ooon, Hanko, máme sepsat životopisy. Vždyť se pak můžeš zase vyptávat ty mě!" zkoušel neobratně vyjednávat.
"Já už mám tvůj životopis sepsanej. I s vobrázkama," zašklebila se přes ruměnec.
"Let's talk about the future."
Měla náskok, potvora.

Jasně, že smlouvy se mají dodržovat. A ano, podepsala jsem to. Jenže to mi bylo fakt zle. Věřila jsem, že umírám, ale teď už jsem se z toho dostala a jsem v pohodě.
Přece kvůli nějaké pitomé smlouvě nezradím svoje sny. Nebudu ničit všechno, kvůli čemu jsem tak tvrdě dřela. Teď, když mám konečně cíl na dosah.
Stejně nikdo nic nepozná. Stačí chvilka a jeden nacvičený pohyb.
S největším sebezapřením umlčím své druhé já a setřu z tváře slzu. Dodržím, co jsem slíbila. Aspoň ještě dneska. Je to moje jediná naděje.
Jmenuju se Zuza, vážím 38 kilo a jsem anorektička.

Ani nevím, jak se tahle kytka jmenuje dovopravdy. U nás se jí řikalo bouřka. Bylo zakázaný jí trhat, protože kdo utrhne bouřku, roztrhne kus nebe a přivolá déšť.
Hanelei měla kukadla modrý zrovna jako todle kvítí a copy zlatý jako klasy vo žních. Bylo nám deset, právě končilo léto. Seděli jsme na stráni a mhouřili voči do slunce, brundibáři bzučeli, mateřídouška voněla a já že jí natrhám kytičku bouřky. Vztekala se, že nesmím, ale já se smál, sena že jsou pod střechou, tak co.
Večer se přihnala buřina.
Druhý den začla válka.
Tu kytku vod tý doby nemůžu ani vidět.

Kromě hlasu, uzavírajícího první přednášku roku, bylo v posluchárně ticho. Takové, že byl slyšet tlukot všech tří set padesáti srdcí.
"Takže, ať zaměříte teleskop kamkoli, na jakkoli malý kousek oblohy, nejspíš uvidíte tmu. Stačí ale obraz zvětšit, zaostřit a v tom, co vypadalo jako prázdnota, uvidíte galaxie, hvězdy a jejich soustavy," odmlčel se a stiskl tlačítko.
Na promítacím plátně se zaostřil obraz, nejprve na nicotu, potom na galaxii, její rameno a šedesát světelných let širokou soustavu.
"Například tato planeta má prokazatelně příliš mnoho dusíku a kyslíku v atmosféře. Přesto třeba i na ní je život, třeba nejsme ve vesmíru sami."

Od té doby, co jí umřela maminka už neměl kdo dělat Aničce vlasy. Tatínek to neuměl a bratři hrozně tahali a dělali blbosti. Rozhodla se tedy, že to vezme do svých vlastních rukou. Maminka přece vždycky říkala, že když žena něco chce, musí si to udělat sama. Popadla kartáč hřeben a gumičky se sponkami a jala se utvářet účes. Sice jí chvilku trvalo, než to doma natrénovala, ale když šla po nějaké době do školy s vlasy opět upravenými, nerozpuštěnými, nepoznali byste, že si je dělala Anička sama. Jen ofinka byla trochu zubatá, jak se jí nepodařilo zastřihnout ji přesně.

Když Uršula zpozorovala, že Benjamin zase chodí více na zahradu, byla ráda, avšak vrtalo jí to hlavou. Benjamin se tvářil tajemně a vyzýval ji, aby na zahradu nyní nechodila, že chystá překvapení. Uršula tedy čekala.
Konečně se dočkala. Vstupuje s Benjaminem na zahradu a vidí záhon plný růží. To jí vyrazilo dech. Vždyť její chlap nikdy neuznával na zahradě nic, co nebylo k jídlu.
"Miláčku, z časopisu mi napsali moudré rady, kterak si manželku udobřiti a co k její potěše na zahradě vypěstovati. A já si dal heslo: míň piva, víc květin."
A začal heslo prozpěvovat na melodii známého hitu.

Šak si nemyslete, za mnú jich choděvalo – jak mravenců na med. Isto, že sa ně každý nelúbil, ale dva byli tací hezučcí a brávali ňa k muzice.
Tož, mám sa darmo galánit s dvěmi? Řekla sem jim, nech ňa počkajú jeden pod lískú, druhý pod trnkú. V tú istú chvilu, ale co sa jim budu sveřovat. Pak sem vylézla za dědinú na lipku, kde bylo dobře vidět.
Šuhaj u lísky postál pol hodinu, pak sa zaškňúřil a mrštil kvítka na zem.
Druhý čekal, kde som povedala, ruky sa mu třepaly a dal ně červenú ružu. Tož sem si ho vzala.

Ještě jednou s láskou zkontrolovala obsah kufříku. Noční košile se zapínáním, hygienické potřeby, spodní prádlo, Bepanthen, voda, sušenky a kniha Naše dítě. A taky papírové plenky, vlhčené ubrousky, bavlněné pleny, povijan, košilky andělíčci a dupačky. Vše v odstínech růžové, s růžičkami, růžovými kanýry, stužkami a sámečky. Do termínu zbývá ještě deset týdnů, ale je lepší být připravena předem.
Dneska jde na ultrazvuk. Konečně zase uvidí svou holčičku! A nechá si udělat pěknou fotku do růžového alba.
"Pane doktore, ukažte mi prosím Růženku!" "Tak se podívejte, maminko, tady je hlavička, krček, ručičky, bříško, nožičky a ... jakže se ten chlapeček bude jmenovat?"

Má Krásná Neznámá,
Píši Vám, abych Vám opětovně mohl vyznat svoji lásku. Od té doby, co jsem Vás potkal v metru na Vás nemohu zapomenout. Musím říct, že jste mě naprosto uchvátila. Vaše ladná chůze, světlá kůže pokrytá pihami a Vaše nádherné, rudé vlasy. Ten nádherný smích a ďolíček v koutku, co se vám vytvoří, když se smějete, a ten líbezný hlas. Musím říct, že jsem se do Vás okamžitě zamiloval. Doufám, že mojí láskou ihned nepohrdnete a necháte mě Vás aspoň obdivovat z zpovzdálí.
S úctou, Váš
Tajný ctitel.
Tak, hotovo. Další dopis, který nikdy neodešlu své Krásné Neznámé.

Ahoj moji milí rodičové!
Píšu vám z tábora, že jsme v pohodě. Ty záplavy nás skoro minuly, ale dočasně jsme se přesunuli nahoru na stromy. Zařídili jsme si tam takový pěkný stavení z několika prken a naplavených věcí. Je tam sucho, ale pořád je to docela nebezpečně vysoko. Ondra spadnul, ale zlomil si jenom jednu nohu, kterou měl stejně už poraněnou. Předtím se seknul do nohy sekerou. Vedoucí se pak naštval a už nás nenechal hrát si se sekerou. A to jsme zrovna měli v plánu tam někoho postavit s jablkem na hlavě. Uvažoval jsem, že to risknu.
Zdraví Pavel